Na Jeruzalém, do Prus, Čech i na Turka, to vše ve znamení kříže …
Křížové výpravy budou už asi k církevním dějinám patřit stejně neoddělitelně, jako blechy k psovi. Vzdor tomu, že nebyla výprava jako výprava, bývají často paušalizovány. Mnozí Židé jsou přesvědčeni o tom, že jde o jeden z projevů křesťanského antisemitismu, ačkoliv žádná nebyla nikdy proti Židům vypravena, jen některé se průběžně „zvrhly“. To neznamená, že by nešlo vždy o zvrhlost samu o sobě. Také nejde o to, že by jimi křesťané ubližovali jiným náboženstvím, vždyť některé byly vypraveny proti „jiným křesťanům“. Nakonec už ani nešlo o náboženství, spíš o „geopolitickou rovnováhu“.
Jak to bylo s křížovými výpravami? To se pokouší nejnovější číslo „ĎaSu“ podat ne vyčerpávajícím pojednáním, spíš drobnou sondáží několika články, které pochopitelně předpokládají, že čtenář nějaké povědomí o dějinách má, vždyť jde o populárně odborně zaměřený časopis.
- Článek Dvojí tvář Svatého města autorské dvojice Pavel Soukup a Jaroslav Svátek nás zavede nejen do doby vyhlášení první křížové výpravy, ale i do atmosféry „poutí do Svaté země“, z nichž nejstarší zdokumentovaná byla vykonána už ve 4. století. Spíš než historicko politické okolnosti zajímají autory způsoby prožívání křižáků i zbožných poutníků kontaktů s prostředím, které znali z bible či kázání, a jak vnímali sebe samotné v biblických kulisách. Zmíněno je i budování poutnické „infrastruktury“.
- Jiří Knap použil v článku Na periferii latinské Evropy výpravy Přemysla Otakara II. do Prus k ilustraci proměny „zbožné poutě do Svaté země s mečem v ruce“ (původní pojetí křížových výprav) v otevřený boj proti pohanství, tím i změnu směru z jihu na severní periferii křesťanského světa. Čím dál tím více přestávají hrát při účasti na křížových výpravách motivy „duchovní“, více pragmatické. To se týká jak našeho Přemyslovce, tak i řádu německých rytířů, který si v té době hledal nový smysl existence, když jej ztratili v Levantě.
- Robert Novotný pak v článku Kříž proti kříži? mapuje další zvrat v pojetí křížových výprav - válka s „heretiky“. Mluví sice o tom, co všichni evangelíci známe jako své „rodinné stříbro“, jak se „ubližovalo našim husitům“, ale z poněkud neobvyklého úhlu pohledu, který charakterizuje podtitul „Česká katolická šlechta a protihusitské kruciáty“. Nejen, že u Lipan se proti sobě postavila různá křídla husitů, ale česká katolická šlechta rovněž neměla z kruciát radost, působila proti nim diplomaticky, někdy i aktivně na straně husitů! I zde pomalu vítězí pragmatika nad vírou, což dokládají jak politické a konfesní přemety Oldřicha z Rožmberka, tak i Zikmundovy postoje ke „kališnictví“.
- Poslední zvrat v pojetí kruciát, kdy Evropa, rozkolísána vzájemnými boji křesťanů mezi sebou, hledala cesty ke společné obraně proti osmanské expanzi, demonstruje Antonín Kalous na činnosti a pojetí papežských legací v článku Purpur a Turci, které byly pověřovány úkoly diplomatickými i vojenskými. V obou si vedly s úspěchy střídavými, spíš zoufale, v obou jim šlo o život i čest.
Téma kruciát je pro křesťana závažné především morálně: jak je možné, že učení Ježíšovo mohlo něco podobného vyprodukovat? V tom je skladba článků instruktivní málo, i když leccos napoví. Jako čtenář bych však dal přednost článkům o proměnách v pojetí kruciát: dnes by se je asi málo kdo pokoušel obhajovat. Ani katolík ne. Spíš je podivné, že v amerických filmech i v projevech jejich politiků má slovo „křižák“ pozitivní příchuť čehosi hrdinského, bojovníka za záchranu světa. S tím by už dnes mimo USA asi nikdo nesouhlasil. Kdy a jak se vlastně Evropa s křížovými výpravami mentálně rozešla?