Jak slavit Pondělí velikonoční?
Po oslavě Velkého Pátku a Božího hodu velikonočního přichází Pondělí Velikonoční. Je uznáváno jako státní svátek, i když kdoví, co je státu do Velikonoc. Stát je spíš jen zajišťovatelem času pro slavení svátku, který lze využívat i k neslavení či ke slavení něčeho docela jiného. Proč má ale sekulární stát co přímo společného s náboženským svátkem? Není to jen kombinace setrvačnosti a zakrývání skutečnosti, že stát zajišťuje flákání, které by si jen málokdo nechal upřít?
Jako dodatek k velikonočnímu triduu (Zelený čtvrtek, Velký Pátek, Boží hod) je následující pondělí důsledkem obecně náboženské tendence klást za vlastní slavení dozvuk, dohru, doznění, odpočinek, pozvolný přechod k všednímu pořádku. (Jako bezprostředně po vánočních oslavách přichází svatoštěpánský svátek a jako se kdysi slavívalo i Pondělí svatodušní.)
V křesťanské tradici bylo po velikonočním triduu zařazeno osmidenní, zvané též velikonoční oktáv. Jejich specifický charakter byl dán tím, že začaly být vnímány jako první dny nového života křtěnců, pokřtěných o Velikonocích (neofyty). Bohoslužby o „Bílém týdnu“ jim (oděným do bílých rouch) přinášely „mystagogické katecheze“, vyplývající z přijetí obou svátostí – křtu a první eucharistie. Zkušenost tajemství si zde říká o hlubší pronikání i formou katechetickou (naukou pro lid).
Kdysi oslava trvala po celý čas od Květné neděle po Bílou neděli (poslední den oktávu), ale ve vrcholném středověku končila doba pracovního klidu už ve středu po Velikonocích. V novověku se období pracovního klidu zúžil na období od Velikonoční neděle do následujícího úterý (z iniciativy papeže Urbana VII. roku 1642), čímž vzniklo další triduum, odvozované nyní od vzkříšení. Reziduální charakter Velikonočního pondělí není nutně na škodu jeho vlastnímu významu.
Tradičně se s Pondělím velikonočním spojuje vyprávění Lukášova evangelia o cestě dvou učedníků do Emauz a o dvojím Ježíšově zjevení (Evangelium podle Lukáše 24,13–53). Jedná se o vyprávění legendaristické, ale domýšlející závažnou konsekvenci vzkříšení. Ježíšovo vzkříšení nespočívalo v teleportování do transcendentna, nýbrž v osobním a myšlenkovém propojení božího světa a lidské perspektivy. Vzkříšení nebylo událostí pro sebe či událostí, jíž jen cosi skončilo, jíž se cosi završilo. Vyprávění proto dává odpověď na otázku „Co dál?“
Co dál? Vydat se na cestu. Potkávat Krista v netušenostech (v. 31). Setkávat se u stolu (v. 30). Lámat chléb (v. 30). Kleofáš a jeho druh věděli o ukřižování „proroka mocného slovem i skutkem“ (v. 19), o zmizení jeho těla z hrobu a o vizích, v nichž andělé řekli ženám, že ukřižovaný je živ. Ale pochybovali o smyslu toho příběhu, protože to, co věděli, si nedovedli spojit s Ježíšovou úlohou mesiáše. Potřebovali být jím samým osobně osloveni. Všechno křesťanské myšlení začíná tímto oslovením. Touto osobní zkušeností s Ježíšovou řečí, souvislostí nového okamžiku a prorocké tradice. (To už není něčím čistě legendárním!) Velikonoční pondělí následuje po Velikonoční neděli, jako k dalšímu dni směřovalo ono setkání, které vyvrcholilo „k večeru“ (v. 29).
V Praze se v 19. stol. začala slavit na Slovanech „Emauzská pouť“, která se na přelomu 19. a 20. století rozšířila na Karlovo náměstí. Tato pouť má svou starobylou tradici v německých zemích, připomínající cestu biblických učedníků. Zčásti se zachovává dodnes. Většinou začíná u farního kostela a končí u kaple. V Horním Bavorsku se ale dokonce zachoval zvyk obcházet pole. Lokálních zvyků existuje mnoho, v tomto případě ale stojí za pozornost to, že v katolickém kontextu zůstal zachován původně pohanský rituál sloužící probouzení životních sil Země. Pohanství sice utichlo, ale životní síly je bláhové popírat. Je však na nás, abychom pátrali po spojitostech mezi životem Země a Božím životem a hledali odpověď na otázku, jak porozumět Kristu jako tomu, kdo obojí život v sobě sjednocuje.
Jak tedy slavit Pondělí velikonoční? Odpověděl jsem si zatím sám, když jsem je oslavil meditováním v něm a nad ním. Schází-li však namnoze rámec společného slavení, nemohu poskytnout přímo praktickou radu. Přesto Pondělí velikonoční díky svým vlastním dějinám není jen pravidelným volným časem, ale i časem, který čeká na probouzení významu, jemuž můžeme rozumět a který můžeme rovněž zakoušet. Praktické řešení ponechávám na rozhodnutí každého, koho znepokojuje vyprázdněnost označení svátku „Velikonoční pondělí“.
Jiří Hoblík
Pozn. Obraz "Emauzští učedníci" od Abrahama Bloemaerta (1622), public domain.
Komentáře
Přehled komentářů
Pondělí velikonoční je spojeno s doposud hojně slavenou pomlázkou - lidovým happeningem. Myslím, že může stát vedle křesťanskosti Neděle. V čem je problém?
Re: pomlázka
(Jiří Hoblík, 30. 3. 2016 12:12)Proč z tohoto lidového happeningu nadále dělat státní svátek. A proč ne třeba z jiného?
Re: Re: pomlázka
(Aleš Wrana, 30. 3. 2016 14:54)Nový vzhled komentářů je debilní a nemůžu přečíst konec Tvé otázky (asi poslední slovo). - Ale pro co by měl stát přidělovat dny volna přednostněji, než pro svátky, které už mají zažitý a spontánně přijímaný obsah a způsob slavení? Osobně to považuji za skvělé a zkusil bych dát na zkoušku více prostoru např. Masopustu nebo Mikuláši. Promiň, stále nechápu, v čem Ty vidíš problém.
pomlázka
(Aleš Wrana, 28. 3. 2016 21:43)