Obracení obrácených
"Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní" (Mt 9, 12, Mk 2,17 a Lk 5,31) – tolik bylo slov Písma. A volání hříšníků k pokání je základem zvěstování Jana Křtitele i samotného Pána Ježíše. Jak se na to ale máme dívat my, kteří už roky jsme členy církve, snažíme se plnit Boží vůli, čteme Bibli a snažíme se podle ní žít? Potíž je v tom, že když se obrátí člověk dvakrát po sobě o 180 stupňů, je zase stejný jako dřív. A kdyby se obracel každou neděli, nebyl by v jeho životě jen zmatek? (Jeden týden se budu věnovat rodině, druhý jen evangelizaci, třetí rodinu opustím a založím charitu...)
(Poznámka: diskutoval jsem už na toto téma pod článkem „Ježíš byl houmlesák a vyvrhel“. Nedoporučuji to číst, psal jsem to z hladu a bez rozvážení.)
V Bibli nacházíme mnoho výroků, které nás povzbuzují ke změně našeho života i našeho srdce (navenek i uvnitř – obojí k pokání patří). Všímáme si ale také výroků, které nás naopak nabádají k vytrvalosti? Namátkou uvádím několik z nich:
Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ (Lk 9, 62)
Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť. (Ž 84, 6)
Hle, ‚blahoslavíme ty, kteří vytrvali‘. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť ‚Pán je plný soucitu a slitování‘. (Jk 5, 11)
Jak vzájemně sladit obrácení a vytrvalost? V polovičním obracení a poloviční vytrvalosti to jistě není. Řešením není ani pokus obrátit se až těsně před smrtí, což je jednak riskantní, jednak se člověk připraví o krásný život s Bohem. Hledejme, od čeho a k čemu se má člověk obracet, a u čeho má vytrvávat (a čemu vytrvale odporovat).
Obrátit se od: zlých skutků, hříchu (modlářství, smilstvo, hamižnost...),
obrátit se k: Bohu,
vytrvávat ve: víře, modlitbě, dobrých skutcích, zvěstování evangelia...
Těmito směry se má řídit naše obracení. To ovšem znamená, že potřebujeme mít určité poznání – a teď nemyslím na teologické vzdělání. Poznání toho, co je dobré a co zlé, kde je Bůh, co je hřích a co dobro. Tady se skrývá další háček, ne-li přímo hák. Kdybych tvrdil, že takové poznání mám, museli by mě druzí poslouchat jako samotného Boha. Kdybych byl naopak přesvědčený, že takové poznání nemám, nemůžu se nikdy obrátit a dělat pokání – to bych mohl dělat jen jakési zmatečné pohyby, o kterých jsme se už zmiňovali výše. Kdybych zase tvrdil, že sice nevím, ale jaksi tuším, mohl bych podle toho dělat radikální změny v životě?
Ano, naše poznání je jen částečné. Kdybychom najednou dokonale prohlédli svou hříšnost a Boží svatost, upadli bychom do zoufalství. Kudy z toho ven? Nestačilo by prostě vyznávat svou hříšnost a odstranit ze svého života to, co nejkřiklavěji odporuje Božímu zákonu?
Pro sebe nacházím tuto cestu: Bůh mne dokonale miluje a přeje si, abych činil pokání a obracel se k němu. Proto mi jistě dává dostatek poznání k tomu, abych to mohl dělat. Stejně tak dává mému bližnímu dostatek poznání k tomu, aby on mohl měnit svůj život. Vzájemně si můžeme být inspirací nebo povzbuzením, někdy příkladem dobrým či odstrašujícím – ale stále platí, že Bůh nám dává jistotu pro náš vlastní život. Ne pravda ve všem, ale toho, co můžeme podle Jeho vůle dělat, je jistě vždy dost.
Věřím, že lidský život je tak mnohotvárný a bohatý, že naše obracení může probíhat po celý život. Každou neděli i každý jiný den se mohu obracet. Stejně tak mohu a měl bych celý život vytrvávat v nějakých postojích či skutcích. Někdy je to obracení jen úprava kurzu o supeň, o dva. Někdy naopak objevím oblast svého života, kde je třeba pustit se do toho pořádně. Větší změny bývají obtížnější, zase je dřív vidět efekt obrácení. Malé nebo stále stejné změny mohou vysilovat a srážet sebevědomí, ale i ony jsou obracení a Bůh si jich velmi cení.
Proto je třeba být bdělý při četbě Písma, při poslechu kázání i u křesťanské literatury. U toho všeho je s námi Bůh, aby nás přiváděl k sobě, a často i ďábel, aby nám mlžil směr, znejisťoval nás a deptal. Každý odpovídá za sebe: proto je na každém z nás, aby hledal obrácení i vytrvalost, Boží napomenutí i pochvalu. Je na kazatelích, aby z jejich místa zaznívalo obojí; je na věřícím, aby usoudil, zda může ve své situaci poslouchat či číst některé věci. Ale obrácení a Boží náruč je tu pro každého, kdo chce.
Ondra Glac