Svobodné protestantské stránky

Jako člen Poradního odboru pro evangelizaci a misii se dlouhodobě zajímám o nové způsoby evangelického zvěstování. Mezi nejzajímavější pokusy poslední doby řadím Nekostel https://www.facebook.com/groups/nekostel/), a v něm zvláště kázání Martina C. Putny. Tři první kázání jsou v tuto chvíli k dispozici na netu, dvě v textové podobě na christnet.eu, třetí jako audio na youtube https://www.youtube.com/watch?v=h9N0re75v6A. Společné těmto třem kázáním je, že kombinují biblické myšlenky s jejich obdobami v antické literatuře. A je to spojování nové, či přesněji znovu nové, živé a inspirující.

Při četbě a poslechu těchto kázání mě opakovaně napadá, že kdo nepoznal krásu Homéra, Vergilia a Ovidia, snad ani nemůže být dobrým křesťanským kazatelem. A koho si nepodmanila hloubka Aischyla a Sofokla, a nevyrovnal se s nimi, aby i pak mohl říct, že evangelium je pro něj jedinečné, ten nebude dost hluboký při pochopení Kristova dramatu.

Na druhé straně může být takové komparování ošidné. Poměrně snadno objeví zřetelné podobnosti mezi Biblí a starými literaturami. Už někteří církevní Otcové nacházeli taková „semínka Logu“ v mnoha tehdejších mimokřesťanských kulturách. A podobně se dají podobnosti či dokonce shody hledat skoro bez omezení i mimo období antického Řecka a Říma, a ostatně také ve všech obdobích následujících. Kdo přečte Gilgameše, Egyptskou knihu mrtvých, z indického starověku aspoň Bhavagadgítu, kdo přečte W. Blakea, z Nietzscheho třeba knihu Tak pravil Zarathustra, nebo Komunistický manifest, Výklad snů, najde všude rezonanci s biblickými motivy. A jeho pochopení evangelia se nepochybně obohatí – ale zároveň asi kulturně zglajchšaltuje.

Kde je totiž v kontextu toho všeho jedinečnost víry v Ježíše, jedinečnost evangelia? Myslím, že v tom, když uvěřím – a teď vidím, že toto zní opravdu proflákle ve slovech, že „Ježíš se pro mne narodil a za mne zemřel“. Že se ono starověké dění, dosvědčené evangeliem, bytostně setkává se zápletkou a krizí mého života. Nestačí tedy podobnosti v předivu duševního materiálu lidí všech dob a kultur. Jde především o to, a tady mi jako nejpříhodnější připadá formulace C. G. Junga, aby se Kristus stal / odkryl jako pečeť, vzorec, charakter, svorník v hloubi mé duše.

Jsem zvědav, kam se budou kázání MCP rozvíjet dále. Nebudu mu radit, je ostatně vzdělanější než já. Mně se jeví, že by musel ukázat, když zůstanu v religionistickém uvažování, v čem je křesťanství ze svého antického kontextu spíše jedním z mysterijních kultů. Vedle intelektuálního poučení a vedle estetického požitku z řeči, takového, jaký spojování motivů různých kultur a jaký taky rétorické schopnosti MCP nepochybně poskytují, by musel posluchače vést k prožitku jejich osobního zapojení do onoho podstatného dění. K tomu, co při plné bohoslužbě představuje nejsoustředěněji Večeře Páně či eucharistie.

Nekostel stejně jako i většina ostatních evangelických pokusů o evangelizaci však prozatím jde spíše jednostranně směrem zcivilnění křesťanských obsahů a způsobů. Někdy se těmto pokusům říká preevangelizace. Hlavně ta evangelická si dává velý pozor, aby někomu něco „nenutila“. Explicitní je to např. ve vergiliovském předvánočním audiu, kde se objeví i zdrženlivost vůči společnému modlení. Obávám se však, že tato orientace nebude stačit. Že by musela být doplněna zpětným ponorem – přece jen k důrazům na výlučnost evangelia, na bláznovství zvěsti kříže, na jakousi kenozi od kulturních obsahů atd.

aw