Biblický text: Žid 13,8-16 9Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost, a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal. 10Máme oltář, z něhož nemají právo jíst ti, kdo přinášejí oběti ve stánku. 11Vždyť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami. 12Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. 13Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu. 14Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. 15Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. 16Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí. - Textu z 1. čtení jsme rozuměli asi jenom velice málo. Vychází se z obětní praxe starého Izraele. Byl to den smíření, jom kippur, velmi významný svátek. Jednou za rok měl velekněz vejít do svatyně svatých, krví zabitého Beránka potřít oltář. Krev je posvátná tekutina, život sám. Rituál znamenal: dál můžeme žít. Tímto rituálem měl být lid izraelský opět smířen s Bohem, očištěn. Nepravosti byly odpuštěny a lid byl opět posvěcen. Posvěcen, to znamená oddělen k úkolu být lidem zvláštním. A protože lidé stále znovu hřeší, stále znovu kazí, je třeba tento rituál opakovat. A epištola Židům tuto starou izraelskou praxi používá, aby ukázala, kdo je Jěžíš Kristus a co přináší. On je pravým veleknězem, tedy prostředníkem k Bohu. Kristus přinesl však na oltář krev ne zvířat, ale svou vlastní, sám sebe. Tuto oběť podstoupil pro čloěvka dobrovolně. A tuto oběť, ty složité rituály už není třeba opakovat. Stala se na Gologotě jednou provždy! A křesťan je ten, kdo je pozván, aby z této oběti žil. Já vím, přesto nám to ale přijde dosti vzdálené. Nemáme žádnou zkušenost s prastarou obětní praxí, působí to na nás jako exkurz, historická zajímavost z dějin religionistiky. Přesto však, odhlédnuto od reálií, třeba vzdálených, jedna věc zůstává naprosto zásadní a základní. Totiž - myšlenka oběti. Jako dávání ze svého. Aby život trval, oběť je nutná. A tady už asi víme, o co jde. Všechno vzácné, cenné, nás něco stojí. To není obchod, kdy se dává s myšlenkou co za to. Ale dávání proto, abych prostě obdaroval, vydal. To je láska a ne kalkul. Bez takových sebeobětí život není možný. Každý otec-matka se péčí o děti vzdávají pohodlí, spánku, dávají mu sebe. Nebo rodiče, kteří pečují o postižené dítě. A dávají víc, než se jim vrátí. Dělají to prostě proto, že je mají rádi. Nebo jinak řečeno – abychom my vůbec byli, musela nás předcházet láska. Nový zákon svědčí o Jktu jako o oběti, díky které žijeme. A které nás inspiruje. Sám sebe vydal. To jsou velikonoce. Ale už i vánoce a celý jeho život je až do konce obětí. Je ujištěním, že jsme milováni velkou láskou, kterou si ani nedovedeme představit. Jeho láska se nevyhnula bolesti, ponížení, utrpení, necouvla ani před smrtí. Proto je také silnější. Silnější, než všechno zlé, hnusné, hříšné kolem mě i ve mně. Je dokonce silnější, než smrt, a to i smrt moje. A jak tedy inspiruje Ježíšova oběť. „Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svůj vlstrní krví. Vyjděme s ním za hradby, nesouce jeho potupu“. Ježíš byl potupen, vyvržen ze svatého prostředí ven. A jeho lid jej má následovat. Ne se skrýt ve zbožném ústraní a odmítnout svět. Ne rozdělit svůj život na dvě části, církevní a světskou, která spolu nesouvisí. Ale vyjít, učinit exodus, vstoupit do všedního života, následovat v něm Krista. A je v tomto moderním světě spousta otázek, spousta nového, spousty věcí se bojíme, spousta nejistot před námi, ale my v nich nejsme sami. Jen následujeme. Ptejme se, jak žít, co dělat. Co vděčně přijímat a co odmítat. Nemyslet si, že nám to v očích světa zajistí úspěch a uznání, leckde to mjaiá křesťané opravdu těžké, ale jaká byla cesta JKta... Epištola Židům ukazuje v předchozích verších ukazuje, co konkrétního může znamenat vyjít za hradby, jaké úkoly a jaké potřebné lidi je možno potkat.- Myslím, že je to aktuální natolik, že to mohu jen přečíst a dál nevysvětlovat.: s láskou přijímejte ty, kteří přicházejí odjinud (tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly), pamatujte na vězně... na ty, kdo trpí ( i vás může utrpení potkat), manželství ať mají všichni v úctě... nedejte se vést láskou k penězům. Ano, odvážit se, vykročit, jako Abraham kdysi, nebát se nejistot. Nemáme zde místa místa zůstávajícího,ale onoho budoucího hledáme. V každém člověku je stesk po domově. Je přirozenou touhu lidí mít dobrou práci, postavit si dům, založit rodinu a tak žít. To ale nestačí, to není všechno. Vždyť nakonec i tohle je dost nejisté, druhého dne to tak být nemusí. A tak jsme na tomto světě pocestní, migranti. Ale s vidinou pravého domova, kam patříme a kde se jednou sejdeme. Jenom neztrácejme v životě osobním a v životě sboru se zřetele Ježíše: " Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí.“ Nezapomínat na dobročinnost a štědrost. To už je ta obětavost realizovaná v životě. Konzumní společnost, v níž žijeme, učí starat se jen o sebe a nezajímat se o druhé. Vytváří iluzi, že sám mám málo. Vždycky je s kým se srovnávat a vždy se najde něco, co mi chybí. - Víme však, že každá společnost trvá tím, že jsou lidé ochotní a schopní něco udělat pro druhé. Docela každý člověk může něco dát, něčím obdarovat, přispět k dobrému tohoto světa. Ale! Předtím je ještě jeden předpoklad, na kterým bychom neměli zapomenout. A tím je činnost zdánlivě nepraktická. Chválit, oslavovat, Bohu děkovat. Není to tak, že to Bůh potřebuje. To potřebujeme my lidé. V oslavě Boží totiž přesouváme docela radikálně pozornost od sebe samého. Oslavovat Boha se sluší společně ve shromáždění církve. Modlitbou. Zpěvem, chvalozpěvem.Vystupujeme ze svých menších či větších problémů do svobody. Vidíme ptactvo nebeské, radujeme se z lilií polních a zažíváme věčnost. To je první věc tedy. Děláme to? Chválíme Boha, děkujeme, oslavujeme? - Ale na závěr musí zaznít první verš našeho oddílu. Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest až na věky. Časy se mění, jak zpívá Bob Dylan. Mnohé věci jsou jinak, nebývalé problémy musíme řešit. Díky internetu, globalizaci, rychlému šíření všech informací prožíváme bouřlivé proměny, ale také obrovské zmatky a nejistoty. Ale tak to prostě je. Jako křesťané se toho nemusíme obávat, protože uprostřed toho přece zůstává něco pevného. Úhelný kámen, na němž se dá stavět. Včera, i dnes, týž bez proměny Ježíš Kristus. A s ním se dá unést vše ostatní, ten náš bláznivý svět a život na něm.
