Svobodné protestantské stránky

Už dlouhý čas jsem žádnou recenzi kázání nenapsal. Když tu si na to kdosi vzpomněl, a pak k tomu ten kdosi připodotkl, že napsat takovou recenzi je těžší než napsat kázání. A tak jsem si vybral k recenzování homilii od autora, na němž bych si rozhodně nechtěl „smlsávat“, homilii, která mi nějakou práci dá... (Pro každý případ si dovolím upozornit, že homilie má písmo tyrkysové barvy, zatímco recenzní poznámky jsou červeně.)

O čem kázat v den křesťanského svátku, když už je to podesáté, podvacáté, potřicáté...? Někteří kazatelé si kladou tuto otázku, ale netuším kam až všichni dojdou po jejím položení. Mám zkušenost s tím, že se u ní jen zastaví. A pak si řeknu – alespoň nezastírají svou bezradnost...

Neštěstím zdaleka ne jen tohoto kázání je, že je pro shromážděné o těch druhých. Mnozí kazatelé považují za svoji povinnost vystrašenému stádečku věřících oveček v atheistické stepi dodat sebevědomí tím, že obviní onu step z její nehostinnosti.

Recenze velkopátečního kázání na text L 23,26-56. Kázání je postupně, po dílčích úsecích, prokládáno recenzními poznámkami (menší písmo).

Jo, takhle se na ně vzdychává, a nikdo už snad ani neví proč. Je to stereotyp. Blíží se Vánoce, a tak mají různí rádoby inťoši žně: novinové články se budou ošklíbat nad konzumem, do něhož patří i mediální obchod, a články tohoto ražení jdou obzvlášť na dračku. Lidi si totiž rádi přečtou, jak jsou ti druzí blbí.

Příklad zmateného kázání

Krátké zamyšlení nad formou, obsahem a smyslem kazatelského umění.

Příklad špatného kázání. 

Kázání jiné než evangelické provenience. (Jméno autora nezveřejňujeme.)

Mohu-li začít od konce, pak pochopil-li jsem bratra faráře správně, chtěl, abychom přijali advent jako období radostné, plné nadějného očekávání. Aby na nás ta radost byla vidět, a jako křesťané tak byli výjimkou, ba zářným a zářícím příkladem ve svém jinak zachmuřeném a nazlobeném světě. Co k tomu dodat? Nic.