Svobodné protestantské stránky

 

Jo, takhle se na ně vzdychává, a nikdo už snad ani neví proč. Je to stereotyp. Blíží se Vánoce, a tak mají různí rádoby inťoši žně: novinové články se budou ošklíbat nad konzumem, do něhož patří i mediální obchod, a články tohoto ražení jdou obzvlášť na dračku. Lidi si totiž rádi přečtou, jak jsou ti druzí blbí.

Na to pochopitelně přišli i kazatelé. Vědí, co chtějí jejich ovečky slyšet, vědí, co jim samým se líbí. A tak slyšíme podobné věci každoročně ve vánočních kázáních. Dříve jsem si vedl dost podrobné záznamy o vyslechnutých kázáních, nebýt stěhování, měl bych asi dost konkrétního materiálu. Ale je to milosrdné a moudré, že mi z toho zbylo jen to, co uchovala hlava. Nebudu se tudíž obouvat do konkrétního kázání a kazatele, spíš do obvyklých, stereotypních, vánočních nešvarů našich kazatelů a kazatelek, a ne jen našich.

Z mnoha kázání je zřejmé, že se jejich původci potřebovali od vánočního reje distancovat. A tak my, kdo jsme měli ten hloupý nápad oslavit svátky s bratřími a sestrami pod kazatelnou, se neustále dovídáme stejná moudra:

1.       Vánoce nejsou kvůli dárkům (to by jeden fakt neřekl!)

2.       Ježíš se nenarodil 25. 12. 0000 (tak to jsem vskutku šokovaný!)

3.       Vánoční shon a humbuk je jen komerční běsnění (po tomhle vždy zatoužím být místo v kostele v hypermarketu)

4.       Zatímco my slavíme, jinde trpí (to je pravda, ale můžeme za to my v kostele? Co proti tomu máme dělat? Nebo jde jen o to, abychom se na ty svátky také trochu cítili blbě a provinile?)

5.       Vánoce tu nejsou kvůli „selankovým koledám“ (jistě, vždyť už ani křesťané neumějí ve věku MP3 zpívat vlastní hubou)

6.       Když už jsme u té huby, je nápadné, kolik vulgarit se ve snaze schladit vánoční sentimentalitu v kázáních ocitne: mám na mysli třeba kázání, jehož autor ironizoval člověka po Štědrém dnu, jak sedí na záchodě „sere a blije“ (onen bratr to asi dělá do kalhot)

7.       A ano, také ta potřeba všechno shazovat a ironizovat (jeden kazatel prohlásil, že jen k dětem je schopen mluvit o Vánocích bez ironie).

Bylo by asi zajímavé, zadat nějakému psychologovi, aby si proklepl bratry a sestry, kteří mají potřebu distancovat se, proč vlastně. Chápu, když  jistý čerstvě pospubescentní bohoslovec uzavřel své vánoční kázání pro mládež slovy „Možná jste zklamaní, že jste neslyšeli žádný sentimentální příběh o děťátku v jesličkách …“. I u něj už to byla trochu zpozdilost, ale ještě ne tak patologická. Ostatně výbuch smíchu mezi posluchači naznačoval, že nikdo zklamán nebyl, a potutelný úsměv kazatelův prozradil, že to skutečně nečekal. Byl to výsměch někomu jinému, někomu, kdo přítomen nebyl. A to je úskalí všech těchto kazatelských vánočních zlozvyků: míří proti někomu, kdo není mezi námi, komu se všichni rádi, protože z pozice těch zasvěcenějších, společně vysmějeme.

Distance od oslav vánočních svátků je celospolečenská. Nejen faráři, ale i všelijaké „celebrity“ staví na odiv, že oni přece nejsou tak blbí, aby s davem třeštili jen proto, že je nějaké datum v kalendáři. Může za tím být leccos. Vzdor proti stádovosti. Některé církve, nebo jednotlivci v jiných, mají také problém právě s tím, že to není biblické (např. Oliver Cromwell). Ale on není žádný křesťanský svátek biblický. Ani Velikonoce ne. Nový zákon žádné svátky nezavedl (Ř 14,5). Je s podivem, že jen Vánoce musejí čelit tolika atakům. V tom, co kdo slaví/neslaví, by však měla být vzájemná tolerance. Ne, víc než tolerance – respekt! Ten je totiž víc, než, že mi někdo či něco nevadí. Může to také zahrnovat upřímný zájem o postoje druhého, které se mým vymykají. Není totiž nikdo lepší tím, co slaví a jiný tím, od čeho si drží odstup. Nejde o to, být lepší, ale jaký obsah naše slavení a neslavení má?

Puberta vede k jistému opovrhování vším, co člověku připomíná dětství. A proto tak tyto exhibice rezonují zejména v publiku oné kategorie. Víc než jiné svátky právě Vánoce vracejí člověka do doby, kdy s otevřenou pusou a vykulenýma očima civěl na stromek, oba rozzáření svíčkami a dychtivým očekáváním dárků, za což se dnes upřímně stydí. Onen stud pak mnohé pronásleduje i dále jako špatné svědomí. Kdyby však nic jiného, vrátit nás z dospělosti do tohoto stavu, udělají Vánoce samy více než jakýkoliv pokus o jejich hlubokomyslný výklad. Však právě jedině takto se smí mít člověk k božím věcem (Mk 10,15; L 18,7).

Co tím ale sledují ti starší? Neprozrazuje to jejich vlastní nevyrovnanost se svým dětstvím? A možná ještě hůř: co když si tito kazatelé nevšimli, že cílený posluchač v kostele nesedí? Co když tak vidí shromážděné, a tak hluboce jimi opovrhují!

A tak, bratři a sestří kazatelé, možná je to naše zpozdilost, že po všech intelektuálních perlách stále tyto svátky slavíme a milujeme. Nepotřebujeme zase slyšet žádné z výše jmenovaných mouder. Jsou už přežvýkaná, jsme jich syti. Korumpují, neboť se ve skutečnosti cítíme být lepšími než ti, kdo údajně atakují hypermarkety a podobná zařízení. Je totiž nekřesťanské trefovat se do těch, kdo jsou vně (1Ko 5,12). Než začnete předvádět, jak nám vidíte až do žaludku, možná by bylo věcnější se zeptat, co pro nás tyto svátky doopravdy znamenají, jak je slavíme a prožíváme. Slavit určitý svátek (třeba za komunismu) může být někdy i demonstrací víry; neslavení zbabělým skrýváním. Kazatelé by nám měli víc popovídat o podstatě toho, co si jimi připomínáme, to by myslím bylo prospěšnější. Není Vaším posláním nám je znechucovat.

Proto bych nám přál k letošním Vánocům víc kazatelů, kteří mají dostatek pokory, moudrosti a hlavně co říct. Kteří to, že nemají, nemaskují rádoby intelektuálním despektem nad prostý a neosvícený lid.