Svobodné protestantské stránky

Z církevního tisku "vycenzurovaná" recenze filmu ze 60. let, který se k nám ale v době svého vzniku nedostal, zatímco nedávno jej do české pobočky své sítě vnesla společnost Netflix. Proto tímto alespoň trochu vynahrazuji to velké zpoždění. V době zveřejnění této recenze je film ke shlédnutí.

Recenze k Nekostelu

Několik recenzních poznámek k souboru pohlednic vyobrazující středočeské toleranční modlitebny.

Recenze 2. dílu mé knihy "Myšlenkově schůdné cesty mezi Jeruzalémem a Athénami" (Ústí n. L. 2017, vytištěna však koncem roku 2018) od Jana Kranáta. Obsah je k nahlédnutí zde. Kniha je ke koupi zde. Čtenářům budu vděčný za přečtení.

Uplynulo vlastně hodně vody v Labi, než od konference v roce 2013 došlo k vytištění knihy, jíž někteří sudiči a sudičky příliš nedůvěřovali. Netvářili jsme se jako rusisté, ale jen jako členové malého filosofického kroužku, kteří se chytili příležitosti ke komunikaci s filosofickým Petrohradem. I když co je to filosofický Petrohrad? Nedávno jsem potkal filosofa z toho města, který neznal mé staré známé odtamtud... Nemá smysl líčit všechny peripetie, které vedly ke kýženému okamžiku, kdy „Filosofické procházky“ vpluly do záplavy knih na knihkupeckých pultech. O Rusku se mluví ponejvíce jako o politické a vojenské veličině. Ale co takhle tyto stránky Ruska nechat na chvíli stranou a zabývat se na chvíli filosofií? Za sebe pak cítím potřebu dodat, že původně jsem zvažoval sepsat úvahu o Tolstém, protože tehdy jsem byl plný dojmů z nového překladu „Vojny a míru/světa“, ale pak tento záměr přemohlo pomyšlení na malou rošťárnu, jejímž smyslem bylo vyrovnat se s dětskou čtenářskou zkušeností, po níž mi zůstaly rozmanité rozpaky, ale kterou učinil vlastně mnohý Čech... Jakubovi Chavalkovi děkuji za uvážlivou recenzi, kterou si zde dovoluji zveřejnit. Ufffff!!!!!

Úvaha na téma jedné scény z divadelní hry „Naše násilí a vaše násilí“ chorvatského režiséra Olivera Frljiće a poprasku, který se kolem ní rozpoutal – vzhledem k tomu, co jsem si také zatím o hře stačil zjistit. Smyslem není recenzovat hru, ale na základě zmíněné debaty detekovat stav náboženství v českých zemích, který není příliš radostný.

O letošních vánocích, když má dcera dostala darem figurku mořské panny, mne napadlo napsat veselý esej o mořské Panně Marii. Pocit originality mne přešel poměrně brzy, a tak jsem googloval a googloval. až jsem narazil na právě v německém Dortmundu inscenovanou divadelní hru Wenzela Storcha "Boží kulomet". Není to protikřesťanský útok, ale spíš hodně odvážná legrace, která pobaví člověka bez ohledu na vyznání. Snad se to trochu hodí do povánoční atmosféty. A sám mohu klidně spát, že mne nenapadlo něco zcela originálního. Zmíněné drama líčí situaci tří ministrantů, kteří žijí na staré faře a trápí je zdivočelá zahrada a zpustošený kostel, jakož i to, že kalplan Buffo beze stopy zmizel. Což jsou jen některé momenty divadelního výletu do 70. let 20. století, kdy vycházely katolické dobrodružné romány... (fenomén u nás sotva známý). Kdyby měl prostě někdo cestu do Dortmundu... Anebo chuť překročit úzkoprsost...

Recenze o příkladu důsledků civilní interpretace. A taky o tom, že nestačí jen civilně mluvit, ale že je také třeba vědět, o čem mluvíme...