Svobodné protestantské stránky

O konkrétních podobách intelektuálního dění v současném Rusku se toho našinec běžnou cestou příliš mnoho nedozví. Při troše námahy vyloví z hlubin internetu odkaz na sborník ostravské univerzity Ruská filosofie a její reflexe v Česku a na Slovensku, avšak jeho obsah napoví, že zde běží spíše o seznámení se s velikány ruského myšlení první poloviny 20. století (S. L. Frank, Berďajev, Solovjov atd.), než o pokus vyrovnávat se s „ruskou zkušeností“, která naši kulturu hluboce poznamenala v poněkud jiném kontextu. Přitom význam oné zkušenosti s Ruskem - ještě nepoznamenané érou socialismu - zakotvil v našem prostředí T. G. Masaryk svou knihou Rusko a Evropa. Její ne/znalost může sloužit jako vhodné meřítko, na němž se ukáže, nakolik svou představu o Rusku banalizujeme a raději ze strachu vytěsňujeme či zkreslujeme do binární opozice bezbřehé nadšení vs. apriorní odmítání. Naše zkušenost s Ruskem se navíc od té Masarykovy musí nutně ze zřejmých důvodů značně lišit, proto každou snahu o navázání dialogu se současnými ruskými akademiky můžeme chápat v Lyotardově smyslu jako experimentální úsilí „přepsat“ Masaryka do aktuálního jazyka a situace.

Příběh sborníku Filosofické procházky českou a ruskou literaturou začal právě takto. Jak stojí v jeho předmluvě „došlo v roce 2013 k několika kontaktům mezi katedrou politologie a filosofie Filosofické fakulty UJEP v Ústí nad Labem a petrohradskými filosofy přímo i nepřímo spjatými s katedrou dějin ruské filosofie Filosofického ústavu Petrohradské státní university. Nejprve, v květnu uspořádali po vzájemné dohodě petrohradští kolegové kolokvium, jehož se účastnili dva ústečtí vyučující a dva studenti. V říjnu se pak uskutečnila početně skromnější druhá cesta do města nad Něvou, kde se konala mezinárodní konference věnovaná dílu jednoho z nejvýznamnějších ruských filosofů Semjona L. Franka. Záhy nato, na oplátku přiletěli do České republiky tři zástupci zmíněné petrohradské katedry, aby se pak v Ústí nad Labem účastnili 30. a 31. října česko-ruské konference.“ Z příspěvku, které na ní zazněly, vzešla zajímavá kniha zaobírající se čímsi, co by se dalo nazvat „nevědomé odmítaní určité perspektivy našeho vlastního dějinného vědomí“. Přinejmenším v odkrývání tohoto rozporu lze na knize ocenit svěží objevnost toho, oč ve filosofii (a literatuře) vždy jde: nacházet možnosti, jak o sobě samých přemýšlet jinak.

Kniha je rozdělena na dvě části, v nichž se odráží záměr vysvětlit některé důležité rysy česko-ruských vztahů během 19. a 20. století vždy s důrazem na jistou důležitou osobnost. To vede k trochu mechanickému rozdělení, neboť o tom, v jaké části bude ten který příspěvek, rozhoduje čistě národní příslušnost pojednávaného autora. Nejsem si jist, zda bylo možné se tomuto tradičnímu a zcela očekávatelnému schématu vyhnout, nabízí se totiž jaksi samovolně, přičemž v jeho jednoduchosti a přístupnosti spočívá takřka neodolatelná svůdnost. Koneckonců jedná se, jak již bylo řečeno, o počin do jisté míry ojedinělý, a proto se nelze divit, že sestavovatelé sborníku sáhli k řešení, jež se přirozeně nabízí. Násilnější cesta by pravděpodobně rozbila koherentní koncepci, kterou kniha působí, a nadto se zdá, že tematická sevřenost obou části vychází vstříc čtenáři, neboť si při volnějším řazení jednotlivých textů v rámci každé části může sám nacházet odkazy a souvislosti, jež mezi nimi probíhají.

Na struktuře knihy je přesto znatelně viditelná architektonika vystavěná na několika „nosných pilířích“, jež představují spíše obecněji zaměřené texty. V obou částech, ačkoli nestejně rozsáhlých, se symetricky nacházejí dva takovéto nosníky. Jejich rozmístění vyvolává dojem dobře promyšlené strategie: v první, „ruské“ části jsou umístěny na začátku a zaznívají v nich některé základní teze, jež se posléze v různých úhlech mozaikovitě zrcadlí v každém z následujících textů. Druhá, „česká“ část je vybudována odlišně; nejprve sice rovněž v jakési analogii ke dvěma úvodním textům zazní „programový“ příspěvek obecnějšího rázu, druhý text je však odsunut až na konec a lze mu rozumět jako svého druhu výkroku k dalším možným problémům a perspektivám. Naznačuje totiž cosi, o čem se v celé knize taktně mlčí, a jestliže se k tématu přeci jen někdo nebezpečně přiblíží, rychle se stáhne zpět. Řeč je pochopitelně o všem, co česko-ruské vztahy určovalo po roce 1948.

Abych byl zcela konkrétní. Úvodní dva texty ruských akademiků S. N. Korobkove a I. D. Osipova vytvářejí podloží, na němž všechny další texty vymezují konkrétní body a takříkajíc „značkují“ území. Svetlana Korobkova přistupuje k česko-ruským vztahům z perspektivy literární komparatistiky a vedle toho, že čtenáře seznamuje s pozapomenutým ruským filosofem a spisovatelem Michailem Michajlovičem Filippovem, který se významně zapojil do debaty o tzv. „Slovanské otázce“, otevírá svůj text velmi silnou tezí: „Ruská filosofie se podle některých názorů soustřeďuje na literaturu (filosofie 'se rozlévá' v literatuře). Správnější by ale bylo tvrdit, že literatura je filosofická. Nemá zábavnou povahu, nýbrž je způsobem, jak vyjadřovat vlastní světonázor a jak ovlivňovat formovaní společenského vědomí. Rusko nemá sklon akceptovat literaturu, jíž by nebyla vlastní vážná myšlenka a etika (shrnující ponaučení).“ Celý sborník je tak zcela legitimně možné pojímat jako prověřování této teze. Igor Osipov ji v následujícím příspěvku zasazuje do širšího kontextu a na výčtu nejistot, s nimiž se ruský národ musel historicky vyrovnávat, zevrubně naznačuje antropologická specifika, která způsobují, že ruská literatura na sebe bere filosofickou tvářnost.

Následující tři příspěvky rozpracovávají teoretickou základnu na jednotlivých klasicích ruské literatury. Jan Musil analyzuje syžet Čechovových vrcholných dramat s důrazem na jejich pojetí práce a filosofie. Upozorňuje na terapeutický rozměr Čechovových her, jenž představuje užvaněnou a ve své podstatě nečinnou každodennost hrdinů, čímž poskytuje divákovi možnost konfrontovat s nimi vlastní život. V Čechovových postavách lze rozpoznat určitou míru nihilismu, který je tématem textu Lenky Naldoniove. Na postavě Bazarova z Turgeněvova románu Otcové a děti odhaluje další dimenzi dokreslující sebechápání ruského člověka z „lepší“ společnosti. Oba příspěvky naznačují jeho více či méně záměrnou destruktivitu a v podobě „démonična“ u ní končí i Julia Kolesnichenko, když interpretuje Lermontovova Hrdinu naší doby prizmatem pravoslavného pojetí smrtelných hříchů.

Další dva příspěvky se na nadpřirozeno dívají jakoby z druhé strany, resp. dle pravidel jiného žánru. Alexander Jevgeněvič Rybas poukazuje na filosofické aspekty ruské národní pohádky s jejími typickými dialekticky chápanými protiklady (život x smrt, pravda x lež, dobro x zlo, krása x ošklivost a rozumnost x hloupost), zatímco Jiří Hoblík analyzuje autogenezi, která prosvítá za prvotním zjednodušeně ideologickým čtením známé trilogie o Neználkovi. Pokud interpretace Čechova, Turgeněva a Lermontova zdůrazňovala jisté kritické okamžiky lidského života, „pohádková pasáž“ je vtahuje zpět do dialektiky existenciální celkovosti. První oddíl končí textem Hynka Tippelta, ve kterém se tento „pohádkový“ holismus odráží v současných teoriích dostatečného řízení. V nich se oproti „kaleidoskopickému“ vidění světa dostává ke slovu vidění tzv. „mozaikovité“. Příspěvek tak zároveň seznamuje čtenáře s kontextem kolektivního románu V. V. Pčelovoda Poslední gambit a je metodologickým vodítkem k nakládání s texty celého sborníku.

Jak již bylo naznačeno, „český“ oddíl začíná obecně teoretickým textem. Nyní je třeba toto tvrzení upřesnit: příspěvek Martina Šimsy je pravděpodobně nejteoretičtějším textem celého sborníku v tom smyslu, že vytyčuje podmínky možnosti situace, za níž se vůbec dá vést jakýkoli dialog. Klade si otázku: Jak musí vypadat deliberace, aby byla demokratická a naopak? V česko-ruském kontextu je třeba hledat odpověď buď v aplikaci předložených parametrů na sborník samotný, nebo na některého autora natolik ojedinělého, že syntetizuje oba partnery, mezi kterými má dialog probíhat. Za vhodného adepta „průsečíkové“ figury sborník navrhuje L. N. Tolstého, v němž se propojuje dějinná linie vedoucí od Chelčického ke Kunderovi. Žanna Mamedova nejprve prokazuje, nakolik byl Tolstoj „prvním křesťanským anarchistou“ Chelčickým fascinován a zčásti i inspirován, třebaže jeho myšlenky dovedl mnohem dále, a Alexandr Ivanovič Brodskij z druhé strany času stopuje ve vztahu Tolstoj-Kundera vývoj románové narace. Závěrečný příspěvek Josefa Mourala vykonává prostřednictvím divadelních her Václava Havla první nesmělý krůček k analýze toho, co česko-ruský dialog po dlouhou dobu výrazně deformovalo, ačkoli na první pohled a poslech vše vyznívalo stejně uhlazeně a sofistikovaně jako Macheathovy repliky.

Lze pochopitelně namítnout, že autoři i témata sborníku jsou vybrány namátkově dle vkusu a osobních preferencí přispěvovatelů, ale to se týká většiny podobně koncipovaných konferenčních „výstupů“. Na Filosofických procházkách českou a ruskou literaturou bych si všímal spíše předností, které vidím jednak v samotném záměru, tedy ve snaze zprostředkovat dialog mezi dvěma kulturami, jež k sobě mají díky dějinné afinitě nutně blízko, avšak díky týmž dějinám se od sebe na hony vzdálily, a jednak ve vnitřní soudržnosti příspěvků, jež minimálně naznačuje, že i přes různě podmíněné odcizení lze nalézt společné linie smyslu, které třebaže jsou hranicí, zrcadlí z obou jejích stran velice podobné figury spojené kolektivní imaginací tu s obdivem přerůstajícím v nadšení, jinde se strachem a pocitem nevyhnutelné krize. Při četbě si málokdo neuvědomí, že pojednávané problémy se jej hluboce dotýkají, což pokládám za jednu z hlavních náležitostí jakéhokoli filosofického pojednání. Filosofické procházky českou a ruskou literaturou dokazují, že obdobné projekty mohou být při náležitém nasazení životné a v mnoha ohledech i zábavné. Je-li něčeho takového dosaženo, považuji to za doklad faktu, že konference nebyla zbytečná a sborník se nerozpustí v tlacích akademického pole, nýbrž bude aktivně působit a najde si svého čtenáře.

Jakub Chavalka