Svobodné protestantské stránky

Trochu provokativně se zeptám: a my víme, kde je problém?
Jedna divácká recenze tohoto filmu na ČSFD začíná poznámkou, že film je lahůdkou pro pedofily. Protože Josefina má příliš krátkou sukýnku. Odvážím se domnívat, že při natáčení filmu to filmaře zřejmě takto nenapadlo. A to už v šedesátkách pedofilové byli. Dnes už by asi takto film nikdo nenatočil, kvůli pár procentům úchylů se posunuly normy filmařství, my všichni jsme na takové aspekty citlivější – a jedním z paradoxních důsledků asi je, že taky větší procento diváků kouká Josefině na nožky.
Ty říkáš, že jedním ze znaků vyprchávání luterství je to, že farář se tak soustředí na veřejnou službu, že zanedbává svou dceru. A je to skutečně tak? Měl by se jí více věnovat? Všimneme si, když je někdo nepozorný vůči dětem, naše citlivost tady rychle vzrůstá. Ale je to skutečně problém? – a tady je mi jasné, že už takto položená otázka popouzí, že odpověď na ni považujeme za samozřejmou…

Jirko, to tys napsal, že film "dokumentuje vyprchávání švédského luteránství". Čím tedy? Odcizením faráře a jeho dcery? Strnulostí kázání?

A tak se znovu ptám: skutečně víme, kde je problém? „Hlas za dveřmi, strnulé, dogmatické kázání… slabý doplněk pestrého světa“ – shrnuji tvůj popis. Dogmatičnost už je dnes jasným odsudkem. Ale neztratili jsme tak něco? Když pomyslím - například na učení o Trojici. Do hloubi promyšlené může být ohromně živým a bohatým myšlenkovým pramenem. Učením o bazální vztahovosti a vzájemnosti, odlišnostech a zároveň jednotě a souladu. Udivujícím pramenem živé vody. Když se o tom pokoušíme mluvit, samozřejmě zadrháváme a točíme se v kruhu několika pojmů a polovět, vypadá to nudně, strnule a odtažitě. Útěk do pestrého barevného světa nám připadá mnohem lepší. Ale některý křesťan možná dodnes vnímá přírodu jako rozbalené dílo Trojice, a ten dogmatický základ je pro něj nosný a nezbytný. Většina z nás už souvislost udržet neumí, a pak oba póly srovnává: tohle je pestré a bohaté, proto skutečné, tamto jednoduché a chudé, proto neživotné.
I když to, co popisuješ, byl asi záměr režiséra, a vyšší hodnota jednoho z pólů je tu vyargumentována vizuálem, barevností přírody, živostí pohybů, dětských pohybů a hlasů, přijmeme to tak samozřejmě? Přijímáme, protože to sedí k našemu vnímání úpadku církve jako zadek na hrnec. Možná jsme však ve světě rozptýleni a ztraceni, a dogmatiku vidíme jako „kyselé hrozny“.

Připomněly se mi scény ze dvou iránských filmů. Postavy si zdlouhavě přeříkávají něco z koránu, a pak se rozběhne děj. Myslím, že běžný evropský divák to musí sledovat jako nudné vycpávky