Svobodné protestantské stránky

Myslím, že se obecně opomíjí jedna zásadní skutečnost, ač se o ní ví. Mnoho biblických textů totiž zahrnuje mnoho významových rovin a aspektů, takže je možné podle toho mnohonásobně alternovat obsah homilie. Ovšem s tím, že základní poselství biblického textu musí být vyjádřeno vždy. Stejně jako homilie musí promlouvat do situace posluchačů, kteří z ní mají mít užitek.

K této úvaze jsme nalezli homilii pro svátek Nanebevstoupení na text z Evangelia podle Lukáše 24,44–53 [NA 28] (první čtení: Skutky 1,1–11 [NA 28]). Musíme podotknout, že jejím autorem není farářský profesionál. Možná by se mohlo někomu zdát, že je to „snadná kořist“. Ale jednak nejsme na lovu a jednak mám zato, že toto laické kázání převyšuje leckterá profesionální. Rozhodující je to, že homilie vychází vstříc oné otázce, položené v perexu.

Jen dodejme, že strukturu recenze jsme tentokrát trochu pozměnili a zároveň zjednodušili. Podtržené úseky představují momenty, jimž se speciálně věnujeme v následující recenzi.

Milí bratří a sestry,

Jak všichni dobře víme, příběh o Pánu Ježíši máme v Bibli popsány čtyřikrát od čtyř autorů. Dnešní text kázání pochází od jednoho z nich od Lukáše, který ovšem má v Novém Zákoně ještě jednu knihu, a to knihu Skutků apoštolských. Z ní jsme si četli náš první text. Oba texty tedy napsal tentýž člověk. Kniha Skutků tak začíná stejným příběhem, kterým Lukášovo evangelium končí. Je to docela zvláštní. Jakoby evangelista Lukáš dělil dějiny na ty před nanebevstoupením a po nanebevstoupení.  My se častokrát setkáváme s dělením, které nám poskytuje náš kalendář, který rozděluje dějiny na ty před Kristem a po Kristu.  Když pozorně čteme evangelia, zjišťujeme, že ústřední zvěst v každém z nich se točí kolem Ježíšovy smrti a vzkříšení. Tomu každý z evangelistů věnuje největší část svého spisu. Čekali bychom proto, že Lukáš, který se ve struktuře svého vyprávění nijak neliší od ostatních tzv. synoptiků, tedy Matouše a Marka, bude vnímat jako nějakou pomyslnou dělicí čáru, podle které bude rozdělovat dějiny, právě smrt a vzkříšení Pána Ježíše. On však vše rozděluje právě příběhem nanebevstoupení. Příběhem, který má své místo v liturgickém kalendáři církve, ale místo takříkajíc druhořadé, jakoby méně významné. Už samotný fakt, že si nanebevstoupení připomínáme uprostřed pracovního týdne, předurčuje tento svátek na onu pomyslnou  „druhou kolej“. Nanebevstoupení se v našich končinách nijak zvlášť neslaví. Dokonce neoslovilo ani obchodníky, kteří si hravě přivlastnili vánoce a dnes už také i velikonoce. Ne tak je tomu v případě svátku nanebevstoupení. Málokdo z lidí nevěřících ví, že dnes mají křesťané nějaký svátek. A buďme upřímní, on to neví ani leckterý křesťan. Také mnohým teologům připadá vyprávění o nanebevstoupení jako něco navíc, co do struktury zvěsti o spasení tak nějak úplně nezapadá. Spíše to tam vyčnívá, jako něco, bez čeho bychom se mohli obejít. Evangelista Lukáš byl zjevně jiného názoru. On rozděluje život na ten před nanebevstoupením a po nanebevstoupení.  Co tedy asi vedlo evangelistu Lukáše k takovému vnímání života a světa?

Jistě, mluvíme-li o díle spásy, vnímáme jako podstatné vzkříšení Pána Ježíše. O tom u evangelistů není sporu. Ale k plnému porozumění dějin křesťanské církve je, podle Lukáše, nanebevstoupení  naprosto klíčové.  Před nanebevstoupením jde o příběh o Pánu Ježíši, zatímco po nanebevstoupení je to příběh církve, a tedy  příběh náš. Před vzkříšením znali učedníci Pána Ježíše jako člověka. Mohli se s ním setkávat jako s člověkem, mluvit s ním jako s člověkem,  vnímali jeho únavu, radost, ale i pláč a hněv, či rozhořčení.  I když byl jejich učitelem, přece jenom ve svém lidství byl jedním z nich. Po vzkříšení se situace mění. Učedníci potkávali Ježíše, ale dokud jim neotevřel  duchovní zrak, oni ho nepoznávali. Náš evangelista Lukáš v předchozí kapitole popisuje onen známý příběh dvou učedníků kráčejících do Emauz. Šli velký kus cesty s někým, s kým předtím putovali dennodenně po dobu tří let a najednou ho nepoznali? To přece není normální! Po vzkříšení byl Pán Ježíš již v oslaveném těle, byl tedy jiný, než si to my umíme představit. Zároveň ale s učedníky jedl, nechával je, aby se ho dotýkali, sám pro ně chystal jídlo. Choval se opět jako člověk, ale pouze, když se rozhodl, že se tak bude chovat. Jeho přítomnost byla pro učedníky obestřená tajemstvím. Už to nebylo jako dřív. A tento nový stav právě skončil nanebevstoupením. Mít takového hrdinu, kterým sice nedisponujeme, ale přece jenom víme, že je na naší straně, to by se leckomu z nás líbilo.  Leckdo by rád měl po svém boku někoho, kdo dokáže vyřešit jakoukoliv situaci. Kdo vždycky umí překvapit něčím, co se vymyká běžné lidské zkušenosti, kdo by nakonec skupině takto výjimečných učedníků poskytoval určité  privilegované místo ve světě. To by se nám líbilo! Pán Ježíš ale věděl, že tudy cesta nevede. Svým čtyřicetidenním zjevováním se učedníky potěšil, uklidnil, ujistil, že se už nemusejí děsit, že jeho příběh neskončil na kříži, ale zároveň  věděl, že touto cestou by stěží bylo možné pokračovat dál a budovat církev. Abychom my, já a ty, milá sestro, milý bratře, mohli tu dnes sedět a vyznávat, že Pán Ježíš je i naším spasitelem, ba co víc, že je spasitelem celého světa, bylo  nezbytné tuto fází potěšování a uklidňování zdrcených učedníků ukončit.  Pán Ježíš ovšem zároveň učedníkům vysvětluje, že se nejedná o žádnou změnu v jeho přístupu ke světu. Že nejde o nic jiného, než o naplňování toho, co je učil, když byl ještě s nimi před svým ukřižováním: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi…“, říká. A tak učedníci začínají vše postupně chápat nově a více do hloubky. Podobně je tomu i s každým z nás. I naše víra roste postupně. Mnohému z toho, co jsme už nesčetněkrát slyšeli, začínáme rozumět až postupně. To postupné uvádění do hlubin víry, to je to,  co dnes v církvi vykonává Duch Svatý.  To je dílo onoho utěšitele, který by nemohl přijít, kdyby Pán Ježíš nevystoupil z tohoto světa před zraky učedníků na nebesa.  Dlouho jsem nerozuměl tomu, proč Pán Ježíš tak jednoznačně a jasně říká, že kdyby neodešel, nemohl by Duch Svatý přijít. Nechápal jsem, proč jsou tyto dvě věcí tak úzce na sobě závislé? Ale jen si zkusme představit,  jak by se situace vyvíjela, kdyby zde Pán Ježíš zůstal a zároveň by byl seslán Duch Svatý?  Pán Ježíš a Duch Svatý by si jistě nekonkurovali, ale jak by se navzájem snášeli ti, kteří by se oháněli moudrosti přejatou od Pána Ježíše napřímo, s těmi, kterým by Boží pravdy zjevoval vnitřně v srdci Duch Svatý. Jak těžké je udržet jednotu tam, kde všichni máme stejné podmínky, ale přirozeně každý z nás těm stejným podmínkám rozumíme po svém!  Kdyby navíc ty podmínky byly rozdílné,  tedy někteří by se s Pánem Ježíšem, i když sporadicky, přece jenom osobně setkávali, zatímco ti druzí, by si museli vystačit pouze s vnitřním hlasem Ducha Svatého,  pak by se zřejmě křesťané záhy navzájem totálně vylikvidovali.  Neodvažuji se ani domyslet důsledky takového stavu. Proto Pán Ježíš říká, že jestli by neodešel, onen utěšitel, Duch Svatý, by nemohl přijít. Ne že by si pak Bůh sám sobě konkuroval, ale že by to neunesl člověk. Ono i z těch posledních instrukcí, které Pán Ježíš před svým nanebevstoupením učedníkům dává, je cítit, že ačkoliv už učedníci pochopili  neskonale víc, než kolik toho chápali před jeho smrti a vzkříšením, přece jenom nemohli jen tak vyrazit do světa a začít hlásat evangelium. Opět by to totiž nadělalo více škody než užitku. Z jedné strany Pán Ježíš jednoznačně a bez jakýchkoliv dalších podmínek učedníky posílá a říká jim: „Vy jste toho svědky“, ale z druhé strany jim ukládá, aby s ničím nezačínali,  dokud nebudou vyzbrojení moci s výsosti. I cesta víry má svůj vývoj. Nikdy neporozumíme všemu najednou a také nikdy nedokážeme ve své síle měnit svět k lepšímu. Z druhé strany cesta víry není jen nějaká nejasná a neurčitá teorie, která by člověka nechávala, aby stále jenom čekal a se svou pravdou zůstal donekonečna někde v ústraní. I to setrvání v Jeruzalémě mělo, takříkajíc, svůj harmonogram: „dokud nebudete vyzbrojení moci s výsosti“. My pak ze Skutků apoštolských víme, že to čekání trvalo 10 dní. Zanedlouho si proto budeme připomínat svátek letnic, kdy byli učedníci naplnění Duchem Svatým a hned pak začali s šířením evangelia. To bude ovšem až za deset dní. Dnes si připomínáme  něco jako poslední kamínek do mozaiky spásy.  Nezbytnou událost k tomu, aby církev vůbec mohla vzniknout a abychom my směli čerpat sílu, pokoj a radost z onoho nevyčerpatelného zdroje, který je v našich srdcích skrze Ducha Svatého přítomen. Buď za to našemu Pánu čest a sláva!

Rozhodně této homilii nechci upírat známky svědomitosti a kultivovanosti. Nyní však je důležité to, z čeho se můžeme poučit. A tak odkažme k samému začátku našich úvah. Je na této homilii patrná bezradnost, o níž jsme se zmínili? Zdá se, že ano, i když možná důkladněji nereflektovaná. Autor se k jedné bezradnosti přiznává, ale to zde nemám na mysli.

Vcelku viděno je homilie velmi objektivistická. Drží se téměř jen předmětu, o němž se v novozákonním oddílu píše. Vychází z běžného čtení a informace nad rámec přečteného odpovídají tomu, co ví mnohý kazatel. Ovšem jedná se o oddíl dosti obtížný. Jednu z obtíží si ale uvědomuje asi málokdo: Nakolik totiž oddíl mluví o historické události a nakolik přináší symbolickou hodnotu, a tedy vhled do vnitřních rovin víry? Jakoby homilie toto dilema obcházela, což nás sice nepohoršuje, ale je dobré o dilematu vědět.

S tím rovněž koresponduje srovnání nanebevstoupení jako přelomu, jímž se fázují děje Lukášova díla, s dělením dějin podle „Krista“. Přesněji vzato Lukáš odděluje Ježíšův příběh od dějin církve (což autor homilie zmiňuje alespoň později, ale také tvrdí, že Lukáš rozděluje „život“!!!). Srovnání je zcela namístě. Ale působí jen jako volná asociace, protože tu není ani zdůvodnění ani jasnější vztah ke kontextu. Což je škoda, protože právě z toho by se dalo vytěžit více. Mimoto by se dalo přesněji mluvit o tom, že letopočty se dělí nikoli vágně „podle Krista“, nýbrž vzhledem k inkarnaci. Toliko se málo ví, že letopočet není občanský, nýbrž křesťanský.

Věnujme se ale závažnějším stránkám homilie. V její první části je totiž patrná snaha rehabilitovat nanebevstoupení. Na „druhokolejnosti“ svátku není nic záhadného a každý může s homilií v zásadě souhlasit. Takže i posluchač může získat základní dojem, že kázat o nanebevstoupení je potřeba. Jen bych dodal, že ona „druhokolejnost“ má hlubší příčiny než zařazení svátku doprostřed týdne – jednak ukřižování a vzkříšení je ústřední událostná dvojice, na kterou se soustřeďuje v Novém zákoně tolik pozornosti, že se nanebevstoupení dostává do stínu. Takové rozdělení pozornosti není nijak náhodné. A tak jde vlastně jen o to, určit pro nanebevstoupení náležité místo v líčení Ježíšova příběhu a v liturgickém roce. Pokud je tento svátek nezajímavý z hlediska obchodnického, je to ovšem zcela v pořádku.

Úvodní část homilie končí otázkou. Tím je nachystáno nové nadechnutí a další krok: „Co tedy asi vedlo evangelistu Lukáše k takovému vnímání života a světa?“ Otázka je ovšem poněkud překvapivá. Proč nyní máme uvažovat právě o životě a o světě? V předchozí větě bylo slovo život uvedeno jakoby jen kvůli této otázce. Ale nikde později se už se s tímto slovem nesetkáme. Nezní otázka jen proto, aby zazněla? Posluchač je nakonec ponechán s dilematem: co mi tato homilie o životě a o světě vlastně řekla? (Jakkoli jsem skeptický k možnostem kladení takové otázky v kostele.)

Druhá část homilie začíná poněkud nemotorně. Její druhá věta je syntakticky neobratná a navíc končí podivným pleonasmem „naprosto klíčová“ (srv. další neobratnosti: „neskonale víc“, „Nezbytnou událost k tomu...“). Třetí věta ve mně vyvolává nejistotu: v jakém smyslu je příběh z knihy Skutků „náš“? Jen proto, že je to „příběh církve“? Jak se s ním ztotožnit? Když pak pátá věta zdůrazňuje, že učedníci znali dosud Ježíše „jako člověka“, ilustruje to upozorněním, že znali pouhé jeho emoce, a to navíc většinou emoce negativní: „...únavu, radost, ale i pláč a hněv, či rozhořčení.“ Neodráží se v tom spíš naše vlastní běžné rozpoložení? Šestá věta sugeruje, že Ježíš jako učitel byl někým víc než jen člověkem. Tento úsek považujeme za slabší, ale závažné momenty jsou spíš jinde.

Záhy přichází věta, kterou považuji za nejdůležitější z celé homilie, i když působí trochu nenápadně a pro někoho i trochu provokativně: „Učedníci potkávali Ježíše, ale dokud jim neotevřel duchovní zrak, oni ho nepoznávali.“ (Můžeme si všimnout, že koresponduje s L 24,45 [NA 28]). Jen je škoda, že právě tento moment není rozveden, jak by si to zasloužil, a není vyložen pro užitek posluchačů. Jde totiž o to, proč si Lukáš dává tak záležet na období mezi Ježíšovým vzkříšením a nanebevstoupením. Aby člověk vnímal vzkříšeného Krista, musí být duchovně vnímavý. Pět smyslů tu buď nepomůže vůbec nebo jen poslouží jako podpora. A tak je na místě, že Lukáš nejen naznačil skok od pozemského života ke vzkříšenosti, nýbrž vylíčil i jakousi přechodovou fázi, která názorně ukazuje, že Vzkříšenec je, a to z jeho vlastního podnětu, duchovně vnímatelný, inteligibilní. Křesťané tedy mohou Krista vnímat, i když ne tak jako tehdy apoštolové, nýbrž „v Duchu“, který byl poté a v návaznosti na to seslán.

Souvislost se sesláním Ducha přináší pak ale jednu z největších slabin homilie. Je to případ obtížné otázky zodpovězené naivitou. A zde dokonce navzdory tomu, že se z některých formulací zdá, že autor homilie umí větřit správným směrem. Duch byl prý seslán až po Ježíšově nanebevstoupení proto, aby mezi křesťany nevznikly rozbroje, a sice vzhledem k odlišným výchozím podmínkám. Autor homilie svůj nápad zřejmě velmi prožíval, protože jej rozvádí emotivně a upozorňuje ne moc šikovně, že „by se zřejmě křesťané záhy navzájem totálně vylikvidovali“, kdyby vedle sebe působili Vzkříšenec a Duch svatý. Jako by si v takovém případě rozdělili křesťany a vytvořili dvě frakce, které by se do sebe krvežíznivě pustily navzdory Ježíšovu poselství lásky. Autorova myšlenka působí tedy úsměvně, ale to proto, že by tu byl na místě jasný výsledek kritického zkoumání, jež bychom v našem případě na autorovi nepožadovali.

Jako důležitější se pak jeví úvaha před koncem homilie, úvaha opírající se o příslib, že učedníci budou vyzbrojeni mocí z výsosti, aby mohli vykročit se zvěstí o Kristu do světa. Tady právě autor homilie větří správným směrem a je vidět, že by se bez předchozí naivní úvahy dobře obešel, kdyby se více zaměřil na „moc z výsosti“. Ona přechodná fáze totiž sloužila k pochopení, že Vzkříšenec je ryze duchovní skutečností. Nedošlo ani k obnově dřívějšího společenství Ježíše a apoštolů, ani k založení nového společenství. Příprava měla zůstat přípravou. Přípravou na založení duchovního společenství, společenství zcela jiného řádu. A tak apoštolové už neměli být jen pro sebe navzájem, nýbrž otočit se od dosavadního úzkého společenství ke světu. Podle všeho neměli ambice získat nějaké privilegované místo, o jakém mluví homilie.

Závěr homilie pak nepřináší ani vyústění ani pointu, ale jen odkaz ke svatodušním svátkům. V této souvislosti je nanebevstoupení charakterizováno slovy „něco jako poslední kamínek do mozaiky spásy“, slovy, s nimiž nevím, co si počít (proč „poslední“ a proč „kamínek“?) Jako by nanebevstoupení chtěl autor homilie jen pochválit.

Nevím, jak přesně bych slabiny vyčítal přímo autorovi homilie. V kontextu církevního provozu je těžké si představit pokrok v exegesi a ve vyvozování konsekvencí z ní.

Jiří Hoblík