Svobodné protestantské stránky

První dvě kázání, o jejichž recenze jsem se v této rubrice zatím pokusil, byla zvolena tak, aby byla obyčejnými ukázkami toho, že kazatelé mají ve svém kazatelském umění na sobě stále v čem a proč pracovat. Ne že by sami byli schopni spontánně odlišovat, co jim na jazyk přinese slina a co Duch. A tak by mělo být samozřejmé, že zájem o zvěst, její zkoumání, promýšlení a předávání má přednost přede vším ostatním v duchovenské službě.
Nyní ale rozebereme kázání, které patří spíše na slabší úroveň. Nepůsobí mi to zvláštní potěšení, ale zůstaňme tu jen u lakonického postoje, který si nečiní nárok na konečné slovo a ponechá ostatním svobodný prostor pro vlastní úsudek.
Někdy se mezi evangelíky mluví o tom, že „máme dobrá kázání“. Co když ale posluchač je málo náročný? (Ač třeba v jídle nebo v něčem jiném je náročný až až...) Navíc nevidí příliš do teologické kuchyně, ať už si myslíme o rovnosti a rozdílech mezi faráři a laiky, co chceme. 

Poznámka: Kázání je citováno pokaždé po několika odstavcích, věcně sporné místo je podtrženo a opatřeno číslovkou, která odkazuje k naší poznámce pod sekvencí. Otazníky v závorkách (???) vyznačují jazykovou nesnáz, kterou si lze domyslet.

Kázání na text Genesis 1,1-4a.26-2,3 [1]

"Došel jsem k tomu, že člověk je nejodpornější monstrum, jaké se kdy ve vesmíru zrodilo. I ta nejhorší filmová nestvůra je proti němu svým způsobem čestné stvoření. Když na vás vytasí svou držku, tak víte, že vás chce buď sežrat hned, nebo zabalit do slizu na později. Karty jsou rozdané. Ale když se na vás usměje člověk, tak nikdy nevíte. Proto se taky člověk dostal na vrchol evoluční pyramidy. Ne proto, že používá nástroje, ale proto, že se dokáže dokonale přetvařovat. Nevysílá varovné signály. Proto se dostal tam, kde je. Pouze člověk dokáže zabíjet z čirého potěšení. Nejen zabíjet, ale i mučit. Člověk je prostě strašlivý omyl přírody." [2]
To je facka, sestry a bratří, takovýto výrok hned po krásné biblické zprávě o stvoření. Tohle řekl jeden český herec (???) a neměl svým způsobem pravdu? Jenomže co teď odporné monstrum k obrazu Božímu? Jak to jde dohromady?
Z biblické zprávy o stvoření přímo dýchá atmosféra Boží milosti. Bůh tvoří svět, ačkoli by nemusel. Tvoří člověka, protože chce, z lásky, [3] protože chce mít někoho vedle sebe, [4] chce žít ve společenství. Tvoří člověka ke svému obrazu. Jako muže a ženu. Tenhle verš se často čítá na svatbě: muž a žena patří k sobě. Všimněte si: Bůh tvoří člověka jako muže a ženu. [5] Aby byl člověk, jsou potřeba dva. A to nejen biologicky, kdy se nový malý človíček rodí ze spojení muže a ženy. Platí to i bez ohledu na možnost mít děti, platí to v pohledu na každého z nás. [6] Aby člověk vůbec mohl být člověkem, potřebuje druhého. Abych já sám byl člověkem, potřebuji partnera, bližního a nemusí to být přímo životní partner či manžel, ale prostě nějaký blízký člověk, třeba přítel. [7] Ten druhý ze mě teprve dělá úplného člověka, tak jako já zlidšťuji jeho. Izolovaný jednotlivec je torzo. Člověk bez vztahu k druhým není člověkem. Člověk je tu pro druhého, aby tak společně mohli naplňovat svoje společné lidství.
Jenomže (???) současný trend je opačný: nejlépe je mi, když jsem single, sám, JÁ, [8] co mně do toho bude někdo další mluvit, pořád bych akorát musel s někým dalším plánovat svůj čas a dělat kompromisy. Člověk se stále víc izoluje, stahuje (???) do své ulity. Z Božího stvoření se pomalu stává individualistické monstrum. [9]

[1] Výběr textu představuje jistý problém, protože sice lze uvedení 1. verše knihy Genesis zdůvodnit kontextualizací, ale skok od prvního dne k šestému je příliš příkrý, takže snaha o kontextualizaci vlastně selhává.

[2] Citát slov nejmenovaného herce je dobrý začátek, snad by nebylo na škodu jej formálně uvést, aby se oddělil od biblického čtení jako jiný způsob řeči.

[3] Tady by stálo za úvahu, jak to, že Bůh miloval člověka ještě předtím než jej stvořil. Rovněž není jisté, zda jen tak lze užít pojmu milosti tam, kde nejde o otázku viny. To je ovšem problém, který má velmi staré kořeny, kořeny inflace pojmu "milosti".

[4] Když toto řekneme o Bohu, pak je to zavádějící – člověk může být před Bohem, pod Bohem, v Bohu, ale ne vedle Boha.

[5] Z této teze ale neplyne obecná lidská interpersonalita, ačkoli do s ní souvisí.

[6] Samozřejmě, že člověk je muž a žena nejen biologicky. Ale toto „nejen“ neznamená jen mou potřebu druhého, nýbrž především to, že ten druhý je především člověk, ať je to muž nebo žena, a že mužství a ženství představuje pokaždé polovinu lidství – vůbec z duchovního hlediska, které zahrnuje individualitu i sociálnost.

[7] Potřeba přátel dotváří a rozvíjí lidství, nicméně lidská individuace primárně nezávisí na přátelích, nýbrž na rodině. Věta je tedy psána s jistou mírou lehkovážnosti, která nerozlišuje různé druhé lidi.

[8] Motiv lidské pospolitosti může asociovat motiv „single“, ale zde to je poněkud vytržené z kontextu. Dosavadní úvaha k tomu nevede. Dokáže autor zdůvodnit, proč motiv rozvíjí? Chce tím varovat své ovečky? Možná jsou nějak ohroženy, nevím. Ale zřejmé je, že zmiňovaný jev má své mnohé příčiny a pouhá stížnost žádné vysvětlení ani řešení nepřinese, leda ošklíbnutí nad „single“. Není to obranný mechanismus například proti buzeracím? Anebo reakce na ignoranci? Není „singlovství“ také nesnází?

[9] Jak to autor ví? Není to trochu příliš? V tomto okamžiku se spojil motiv single a citát herce, v němž ale jde jistě o něco jiného, spíš o bestiality, které člověk páchá. Slovní spojení „individualistické monstrum“ se mimochodem blíží slovníku 50. let minulého století. Individualisté byli nanejvýš podezřelí, „individualista“ bývala nadávka. A co lidé, kteří byli zahnáni na okraj společnosti? Ten si zřejmě z perspektivy stád a jejich vůdců zaslouží nejhlubší pohrdání.

Člověk ovšem dostal také úkol spravovat zemi, vládnout jí, ale vládnout jí moudře, jako rozumný hospodář. A k tomu přispívá i Boží příkaz, že se člověk má živit pouze rostlinnou stravou, semeny, bylinami a ovocem stromů. Nejde tu o zdůvodnění toho, že každý člověk má být vegetarián. Jde tady o vykreslení, ideálního, rajského stavu, kdy nikdo nežije na úkor druhého, ani na úkor zvířat. To my už dnes nedokážeme. Žijeme na úkor druhých. Žijeme na úkor zvířat, ale pokud se to děje v rozumné míře, je to v pořádku. Žijeme také ale na úkor planety a života na ní vůbec, a to je dnes podstatně větší problém. [10] A žijeme na úkor druhých lidí, bohatá euroamerická civilizace žije na úkor zbytku světa, a to jak těch současných lidí, tak žijeme také na úkor generací budoucích. Nestřídmost je jedním z hlavních problémů našeho současného života. Panování nad zemí, nad celým Božím stvořením, si člověk vyložil špatně. Když si představíte, co všechno současný člověk potřebuje a spotřebuje, kolik po něm zbývá odpadu, pak se člověk opravdu začne jevit spíš než jako Boží stvoření jako egoistické monstrum. [11] Jenomže (???) my nejsme vládci a majitelé země, ale její správci. [12] Vládce je pouze jeden a tomu se budeme ze svého správcovství zodpovídat.
Příliš rychle zapomínáme na to, že jsme také jen součástí stvoření. Příliš rychle zapomínáme na to, jak blízko máme ke zvířatům. Všimněte si, pro stvoření člověka si Bůh nevyhradil samostatný den, ale stvořil ho tentýž den jako suchozemskou zvěř, někdy šestý den odpoledne či navečer. [13] Člověk je dílem sobotního podvečera. Je to oživlý prach, duchem prodchnutá hmota stejně jako zvířata. [14] Když Bůh člověku odejme ducha života, stává se člověk znovu prachem. Kdyby Bůh člověka neobživoval svým duchem, byl by člověk jen hrouda hlíny. Hlína se latinsky řekne humus. [15] Tam, kde člověk opouští Boha, kde zapomíná na svého stvořitele a obživovatele, tam je člověk humus. [16]

[10] Jaká je rozumná míra „úkoru“? Zabíjení určitého počtu zvířat je v pořádku, takže zabíjení není problém, problém jsou počty. Navíc druhá a třetí citovaná věta si konkurují: je-li problém život na úkor planety a života vůbec, jak nemůže být problém život na úkor rozumné míry zvířat?

[11] Stylisticky nedotažené slovní spojení. Ale skrývá některé otázky: jak souvisí single-monstrum s egoistou-monstrem? Doufejme, že autor obojí nepovažuje za totéž, ale stačí jen tak obojí dát vedle sebe?

[12] Odlišení správcovství a vládcovství samo o sobě může mít smysl, stálo by zato je rozvést, ale hlavně autorovi uniklo, že prve sám odkazoval k biblickému textu, podle něhož je člověk Bohem určen, aby vládl zemi a spravoval ji, takže nastává určitý zmatek.

[13] Odkud tato myšlenka pochází? Lze ji dobře zdůvodnit, i když nepochází ze zprávy o stvoření? Proč autor alespoň nenaznačení, odkud ji má?

[14] To z biblického textu nevyplývá. Je to sice narážka na neocitovaný text Gn 2,7, ale tam se mluví jen o člověku, které je stvořen z prachu a „oduchovněn“, a má to svůj vlastní smysl.

[15] Proč se mluví najednou o hlíně, když předtím se mluvilo o člověku jako o prachu? Zdá se, že to je nezdůvodnitelná asociace. Jako by se o „humusu“ mluvilo jen ve smyslu příležitostného zanadávání na člověka.

[16] Toto tvrzení je značně nelogické: Nejprve se mluví o tom, že Bůh člověku odejme ducha života a že se pak člověk stává znovu (to „znovu“ by chtělo konkretizovat) prachem – či hlínou, humusem – a nyní se mluví o opouštění Boha, které má za následek humusnost člověka. Je snad opouštění Boha důsledkem božího odnímání ducha života? Autor prostě vedle sebe postavil dvě asociace, aniž by je rozvedl a spolu nějak propojil, lze-li to vůbec. Alespoň že si zanadával. Co ale s tím, že třeba značnou část Čechů nazveme humusem?

A právě takto, právě takový, právě v této své křehkosti a ubahněnosti [17] je člověk obrazem Božím. Nejen má být. Bůh stvořil člověka podle svého obrazu. Člověk my, já, ty jsme Božím obrazem (???). A pouze člověk, žádný jiný tvor. A tak se hledalo, [18] v čem že by ten Boží obraz měl spočívat. Snad v rozumu? V lidském rozumu, který dokáže vymyslet plynovou komoru? Anebo v řeči? V lidské řeči, která dokáže pomluvit a zranit víc než meč? Ve schopnosti sebereflexe? Ve schopnosti lidské sebereflexe, která si často nasazuje růžové brýle, nevidí skutečnost a hraje si na boha? [19] V sebeovládání? V lidském sebeovládání, které často končí nezřízeností, [20] hamižností a touhou po moci, která dokáže člověka dohnat až k nejhoršímu?
Ne, Boží obraz nemá v člověku žádné konkrétní sídlo. Celý člověk, tak jak jsme, je obrazem Božím. [21] Nejen nějaká naše část. Našel jsem k tomu dvě pěkná přirovnání, v čem ten náš Boží obraz spočívá. Člověk je Božím obrazem svým vzpřímeným postojem. Nehrb se, narovnej se, říkávala mně často maminka. Vypnout prsa, břicho zastrčit. Ale tady nejde jen o vzpřímený postoj těla. Jde o celkový vzpřímemný postoj, o postoj člověka, který směřuje vzhůru, který ví, že se vztahuje k Bohu nad ním. Člověk, který se hrbí, jehož zrak padá dolů a dívá se jen sám na sebe (???), jak je silný, jak je mocný, jak je šikovný, [22] takový člověk spolu se svými zády křiví svůj Boží obraz. Zachovat si rovnou páteř, i před Bohem, o to jde. Tak byl člověk stvořen a tak také má zůstat, být Božím obrazem. [23]

[17] Co tato metafora znamená? Že Bůh člověka stvořil z hlíny a nechal na něho zapršet?

[18] U této věty schází stylistická návaznost.

[19] Proč je subjektem vztažné věty „schopnost lidské sebereflexe“? Proč vůbec slovo „sebereflexe“ dávat bez vysvětlení do kázání, není-li zcela srozumitelné (nanejvýš jeho vágní smysl „sebekritika“)?

[20] Vyústění sebeovládání v nezřízenosti si umím představit dost dobře, ale jako na některých jiných místech v kázání mi tu schází rozpracování jen naznačeného motivu a dále speciálně zdůvodnění, v čem lidské sebeovládání může být podle vzoru Boha.

[21] Kázání zcela postrádá výklad slova „obraz“, toho, proč bible o člověku právě jako o „obrazu“ vůbec mluví. To je obecný nešvar křesťanského myšlení. Myslitel se zamyslí, jak bible mluví o člověku a napadne jej „boží obraz“. A má vystaráno. Že v bibli (a speciálně v hebrejském znění) má toto slovní spojení velmi zvláštní smysl, to už hned tak někoho neznepokojuje. Při troše snahy lze v literatuře najít výklad vlastního významu „obrazu“ v tomto případě, ale s tímto vlastním významem autor nepočítá.

[22] Člověk, který má v sobě zalíbení, se spíš dívá do zrcadla, zatímco když se hrbí, tak z pohodlnosti nebo kvůli potížím s páteří.

[23] Jak vzpřímený postoj symbolizuje upřímnost? Nejde tu o českou etymologizaci, která odvádí od toho, co na vzpřímenosti jako symbolu je hlavní?

A teď to druhé: když se rovnáme, rovnáme se často před zrcadlem. Přitom však jsme spíše my sami takové zrcadlo. V tom je náš obraz Boží. Ne v něčem konkrétním, v nějaké vlastnosti, schopnosti nebo v nějakém orgánu. Jsme Božím obrazem v tom, co odrážíme. [24] Každý z nás je jiný, každý z nás je originál. Každý z nás má jinou životní cestu a vidí skutečnost jinak. A právě v tom, jaké hodnoty jsou pro nás důležité, podle čeho žijeme, co do sebe nasajeme, co se z našich konkrétních skutků a slov odráží, co z nás vyzařuje, [25] v tom se odráží ten Boží obraz. Právě takto svědčíme o Bohu ostatním každý jinak, každý podle svého, ale právě takto, skrze naše jednání ostatní lidé Boha chápou. A tu je potřeba se chytit za nos, jestli tím svým zrcadlením Boží obraz spíše nedeformujeme. [26] Jestli zrcadlíme skutečně to, co máme (???).
A přiznejme si, že jsme tvorové nestálí, takže ten svůj obraz často křivíme. [27] Člověk dokáže být krutou karikaturou Božího obrazu, z člověka se celkem lehce může stát nevzhledné monstrum. Ve skutečnosti vypadáme asi tak, jako když vejdete do zrcadlové síně v Praze na Petříně, která je plná různě křivých zrcadel. To, co v těch zrcadlech můžete vidět, je někdy k smíchu, ale někdy vlastně také k pláči. Člověk dokáže být hororové monstrum. A Bůh to ví. Bůh si nedělá iluze.
A přesto Boží milost nekončí. Naopak se stupňuje. Právě kvůli nám, kvůli tomu, co často jsme, ačkoli máme být něco úplně jiného, kvůli našemu humusu a kvůli našim karikaturám a kreaturám poslal Bůh svého Syna. On je obraz Boha neviditelného, jak jsme četli v prvním čtení. On byl ten, kdo právě v těch našich humusoidních a děsných podmínkách [28] zůstal vzpřímený ve všech konfliktech, při všech urážkách, před Pilátem i ve své smrti. On byl ten, kdo celou dobu vytrvale a intenzivně zrcadlil Boží lásku a milost, přijetí a laskavost. A tím nám nejen ukázal, jak má vypadat život člověka coby Božího obrazu, ale zároveň svojí obětí za nás i všechny ty naše pokřivené a zkarikované obrazy před Bohem jednou pro vždy narovnal. [29]

[24] Zde kázání z „obrazu“ dělá „odraz“. Má k tomu nějaký důvod? Má-li, proč ho neřeklo? Mělo by toho víc co říci... Autor kázání myšlenku nedomýšlí k důvodům. A pak není ani jasné, jak si s tím „odrážením“ v praxi poradit. Zatřetí pak: myšlenka, že v odrážení našich hodnot se odráží boží obraz je poněkud komplikovaná. Působí, jako by naše hodnoty byly identické s božím obrazem, který je sám odrážením. Ale ať už to autor myslí jakkoli, se smyslem biblického textu se rozchází.

[25] Tím se dostáváme do zmatení druhého stupně. Očekával bych, že člověk jako obraz, má-li něco odrážet, tak boží myšlenku, ale jak odrážíme, co z nás vyzařuje?, kde se odrážejí naše skutky a slova? To je jakési sebeodrážení?

[26] Pokud je mi známo „chytit se za nos“ znamená cosi jako zastydět se, ne zamyslet se, jak se zdá vyplývat z těchto citovaných slov.

[27] Proč se znenadání mluví o nestálosti? A jak právě nestálost souvisí s křivením obrazu? I v tomto případě nám schází konkretizace.

[28] Jak to, že je najednou řeč o podmínkách? Stále je řeč o člověku a o lidech, kde se vzaly podmínky?

[29] K této větě se pojí už tradiční obtížná otázka: Jestliže Kristus něco „narovnal“, jaké to má konkrétní důsledky? Monstrózní člověk počínaje Ježíšovou dobou už snad není monstrózní?

Boží milost s člověkem nekončí stvořením, nekončí šestý den odpoledne. Člověk, dílo sobotního podvečera, je tím posledním, co Bůh stvořil. Ale to pro člověka znamená, že Bůh ho postavil již do kompletního stvoření, člověk přišel už k hotovému, nemusel hnout ani prstem. Byl postaven do zahrady a vše v ní dostal k užívání rovnou, bez vlastního přičinění, z milosti. Ale ta největší milost, to není milost soboty, milost stvoření. Ta největší milost, kterou člověk od Boha dostává, kterou jsme dostali my, je milost neděle. V momentě, kdy by se měl člověk vrhnout do práce a začít stvoření spravovat (???) je neděle. [30] Člověk byl postaven Bohem na práh neděle. První den, do kterého se člověk probudí, který prožije celý, je den odpočinku a pro nás dnes také den vzkříšení. Den radosti ze stvoření, den radosti z dobrých Božích darů, den společenství se svým Stvořitelem, den nového začátku. A právě proto je neděle první den týdne, nikoli poslední. [31] Dnes, tady a teď začíná nový týden, začíná zklidněním, zastavením, přetržením lidské zpupnosti, [32] která brání tomu, aby se z nás staly (???) monstra. A vedle toho začíná v neděli nový týden vděčností, radostí, vnímáním stvoření okolo nás a slyšením té dobré zprávy, že lidský humus nemá to poslední slovo. Takto se čerpá motivace do pracovních dní. Jde to přesně proti našemu vnímání, proti našim kalendářům [33], kde týden končí víkendem, tedy sobotou a nedělí. Ale je načase toto vnímání změnit. [34] Neděle není konec, ke kterému se tak tak dohrabeme. Neděle je začátek. Krásný začátek, slavnostní začátek každého pracovního týdne. Neděle je ten čas, který nás napřimuje z naší pokřivenosti; [35] který nás projasňuje v našem zrcadlení, když z nás snímá řadu provinění a chyb, který omezuje naši monstróznost [36] [37] a dává nám zdravé sebevědomí Božích dětí. V neděli se z nás stává nové stvoření, v neděli je v nás vzkříšen Boží obraz. Proto je neděle důležitá a je moc dobře, že se pravidelně opakuje. A každá neděle je předjímka té věčné neděle, které všichni jdeme vstříc.
A tak až dnes přijdete domů, podívejte se do zrcadla. Napřimte se a usmějte se. A ze zrcadla se na vás bude smát Bohem milovaný člověk stvořený k Božímu obrazu, který vyzařuje radost z odpuštění a nového začátku.
Amen.

[30] Co je to za moment, kdy by měl člověk začít pracovat, a proč?

[31] Sama o sobě je to důležitá myšlenka, stála by za rozpracování, ale neřeší otázku lidského obrazu ani lidské monstróznosti. A kromě toho má špatné zdůvodnění, které potřebuje naopak nanejvýš silné, aby převážilo biblické postavení neděle jako sedmého dne sedmidenního týdne.

[32] Myslí se neděle. Ale jak to? Působí neděle, i když díky Kristu, takto automaticky? Kde a jak to mohu zakusit? Může autor sám na sobě „přetržení lidské zpupnosti“ doložit? Neboli: nevyslovuje tu přehnaná očekávání?

[33] Jak motivovat proti lidskému vnímání? A jak vnímání souvislí s kalendáři? Když autor píše,že neděle „napravuje“, tak se vztahuje nejen k začátku nového týdne, ale zároveň ke konci uplynulého.

[34] Protest proti kalendářům a výzva ke změně působí naivně donkichotsky. Sem by mohla patřit námitka, s níž jinak šetřím: a nejsou na světě větší starosti?

[35] Existenciálně náročné, dramatické, co do konkrétních podob nesmírně rozmanité, často tragické téma lidské monstróznosti vyúsťuje takto v uhlazující a od vlastního tématu se odchylující téma neděle, takže na otázku danou konfrontací počátečních citátů z bible a od nejmenovaného herce nakonec nedostáváme odpověď – jen to, že Kristus monstróznost napravil, a my máme vesele spěchat do kostela a zírat do zrcadla. Člověk je často monstrum, ale tolik se toho zase neděje.

[36] Tato věta ve mně vyvolává jednu obecnou otázku: otázku na ono „my“ v kázáních. Jaký máme vůbec k němu vztah? Neschováváme se za ně? Jak si autor tohoto kázání (a analogicky jiní autoři jiných kázání) sám uvědomuje svou „pokřivenost“, co s ní dělá, a stoupá si pak před zrcadlo, jak radí v závěru? „Naše pokřivenost“ se snadno řekne... 

[37] Rozpaky mám ze silných slov jako „naše monstróznost“. Mají svou oporu a podnět v citaci uvedené na začátku. Ale jak by autor kázání přiblížil, jak sám je monstrem?

Jaký je výsledek našeho zkoumání kázání? Především autoru kázání vytýkáme, že si řádně neprostudoval biblický text. Sice si vhodně zvolil konfrontaci biblického textu a citace ze současnosti, ale ani z ní neodvodil odpovídající konsekvence. Chtěl být patrně uměřeně provokativní a dostatečně svou řeč prožívat. S myšlenkou už je to ale horší: Člověk možná může být monstrum, ale Bůh ho miluje. To je na kázání příliš málo. Možná mne jako jedno z monster autor kázání i přes tuto kritiku v praxi oblaží svou křesťanskou láskou, soudě podle jeho kritického zaujetí si ale v tomto směru pro jistotu nedělám iluze.
Nejnápadnější slabinou kázání je vrstvení motivů bez hlubšího zamyšlení a pečlivějšího rozpracování, takže dochází ke vzájemným rozporům, nejasnostem, nedořečenostem. Kdejaký novinový článek je na tom lépe. A jde to až tak daleko, že se vedle sebe ocitají bez zvláštní spojitosti výrazná témata: lidské individuum, boží obraz, neděle. Nedělí má ale rok habaděj, takže se v jednom kázání nemusí semlít všechno možné.
 

Jiří Hoblík