Svobodné protestantské stránky

Abych jen nežbrblal… Odkazuji zde  na ukázku kázání, které v kostele u Klimenta pronesl na závěr 1. zasedání 33. synodu ČCE farář Pavel Kašpar. Alespoň to naznačuje program synodního zasedání. Uvedením jména činím tak výjimku z pravidla, ale v tomto případě se nelze jménu vyhnout.

Navíc tentokrát ani nepůjde o recenzi, protože tu využívám jen krátkou ukázku. Nicméně i ta ukázka může dobře posloužit ke krátké úvaze, která by se do zevrubné analýzy celého kázání příliš nehodila.

Nejprve bych tu rád upozornil na přechod mezi prvním a druhým motivem, první a druhou sekvencí v ukázce. V té první sekvenci kazatel mimo jiné vznáší řečnickou otázku, jak to, že vůbec člověk uvěří. Je to sekvence co do obsahu obecně křesťanská, neříká nic nového a překvapivého. Navazuje na cosi předchozího, ale přitom zřejmě slouží tomu, aby posluchačům dala signál: jsme na půdě společného přesvědčení, je tu základní dorozumění, a také otázky z něho vyplývající. Ujišťující funkci mají i několikeré výčty křesťanských pojmů.

Od toho se pak mluvčí odráží k druhému bodu, o který mu nyní jde více: ke kritice nafoukanosti. Připadá mi blízká, protože pro nafoukanost zužitkovává metaforu nafouklosti, místo zabírající. Sám jsem tuto figuru už jednou využil, a nyní dostávám nezamýšlené poučení, že si na ni žádné vlastnické právo činit nemusím. Nevýslovně připomíná tradiční křesťanské téma pýchy neslučující se s vírou, i když slovo pýcha v ukázce kázání nezaznívá. Snad, že se mu v současné české slovní zásobě příliš nedaří. Ale de facto sem patří.

Kvůli zmíněné figuře se hlavně chci ptát, jaká je moc kazatelského slova. I mezi faráři a presbytery se najdou lecjací nafoukanci. Kdyby se nenacházeli, nemělo by kázání pořádný smysl. Existence tohoto jevu mne nekonečně mrzí. A tak mi nezbývá než podotknout, že mi lidské nafoukanosti odedávna působí nesnáze jako každému, kdo nevyznává asertivnost a široké lokty. A také to, že bych přál nejen sobě, nýbrž i nafoukancům, aby nafoukanost vyfoukli.

Nastolení otázky nafouklé nafoukanosti vzbuzuje ale otázku, jejíž varianty si lze položit i jindy: Může se zmíněné vyfouknutí nafoukanosti uskutečnit po slyšení tohoto či podobného kázání? Jako kouzelným proutkem? V menším či většim odstupu? Přímo anebo komplikovaněji? Anebo se nestane nic? Ale proč pak kázat, když se to nikoho nedotkne a nikoho nezasáhne víc než slabě ve chvíli slyšení? Někoho slova zahřejí, někoho zamrazí, ale co víc? Kazatelova slova znějí směle. Nic mu ale ani nehrozí, žádný trest za smělost. Smělosti posluchači rádi přikývnou, to se musí líbit, ačkoli vše má své meze. Morality jsou stále oblíbené, ale jen pokud se o nich pouze nezávazně uvažuje.

Naše dilema má i další zákruty. Kdyby totiž měla mít účinnost všechna kazatelova slova, nevedlo by to pak k dokonalému přetvoření posluchačů podle kazatelova vzoru? Anebo je nějaký kritický metr, podle něhož si mají všichni nebo každý jednotlivě posoudit, co a jak přijmou a co ne? A co když každý říká něco méně nebo i více jiného? Co třeba běhat za farářem s otevřenou biblí a prstem na jejích stránkách: Shoduje se to, co říkáš, opravdu s tím, co jest psáno? A jak si to mám sám přebrat? - Co kdybych třeba si to a to měl po takovém zkoumání nějak zcela přisvojit?

Autor kázání, jehož jsem zakusil pouze úryvek, je ale přesvědčen o tom, že o nafouklou nafoukanost lze přijít. Jen mne jeho přesvědčení nepřesvědčuje co do možnosti konkretizace. Možná řekl něco, čím výrazně posílil přesvědčení své a možná i někoho jiného, možná v tom spočívá smysl kázání z jeho strany. A jen mimochodem tím poskytl příklad k obecnějšímu dilematu, jehož vyřešení a zodpovězení nelze od takového kázání čekat.

Kázání přesto zahrnuje jistou nezsnáz: přechod od první sekvence k druhé tvoří výše již naznačená řečnická otázka, čím to, že uvěříme? Že by kazatel nakonec nemluvil za přítomné, nýbrž za potenciální konvertity? Splasknutí nafoukanosti jako podmínka uvěření - to přece není výzva, která se hodí k těm, co už se dávno ke křesťanství hlásí. Přesto kazatel nemluví o "my", aniž by tomu upíral význam. A posluchač se může dovtípit: nafoukanost se nesnese s vírou, a tak považuji-li se za křesťana, nejsem nafoukaný. I takto lze pochopit ukázku kázání, jež vůči takovému pochopení není imunní. Lze snad říci, že kazatel své hroty nabrousil, a hned zase otupil. A k tomu přispívá i motiv hry, kterou s "námi" hrají andělé. Nejde o to, zda kazatel  anděly považuje nebo nepovažuje za "reálné" bytosti, nýbrž o to, že když se tu a tam někde splaskne lidská nafoukanost, není za tím člověkovo prozření, nýbrž jakási imaginární hra andělů, kteří nahodile sem tam něco způsobí.

Ještě v jedné věci - ovšem úzce spřízněné - se mi zdá, že kázání, k němuž tu odkazujeme, reprezentuje hlubší otázku, jejíž pojednávání dalece přesahuje parametry jednotlivé homilie. Myslím nyní slova o tom, že Bůh bere naši pýchu v Ježíši Kristu na sebe. To znamená, že naše pýcha je už 2000 let odrovnaná a je vlastně iluzí? Takže se jí ani nemusíme zabývat? Anebo se nějak aktualizuje? Přál bych si tu větší konkrétnost a existenciální zaujatost. Tím neříkám, že si kázání v tom úryvku, v němž jsem jej zaslechl, necením. Jen tu spatřuji přehluboký problém, dalece přesahující jednu příležitost, a od něho vedoucí spojnici k otázce moci kazatelova slova. Může být kazatelovo slovo seznáno jako plně propůjčené božímu slovu?

Jiří Hoblík