Svobodné protestantské stránky

Matouš 5,1-3 Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

Kázání na hoře se někdy označuje jako Ježíšův program. Když se řekne program, vybaví se nám nejspíš politické strany a jejich sliby, co všechno uskuteční, až se dostanou k moci. V tomto smyslu kázání na hoře žádným programem není. [1] Nepojednává o něčem, co teprve nastane, v blízké či vzdálené budoucnosti, ale o tom, co už je skutečností. [2]

[1] Není žádnou výjimkou, že kázání začíná negací určité teze, aby vynikl pozitivní záměr mluvčího. Sám bych preferoval začít otázkou, kterou text vyvolává, nebo nějakou přímou reakcí. Proč ale srovnávat Kázání na hoře jako Ježíšův program s politickým programem? Není to proto, že máme politiky plné hlavy? Jsou přeci i jiné programy, než ty politické (například táborové programy), ale zmínka programů politických je taková snadno uchopitelná… Jde ale hlavně o to, že soubor makarismů (blahoslavenství) byl nikoli náhodou zasazen na sám začátek Kázání na hoře, například jako jeho uvozující pasáž a jako povzbuzení křesťanské existence.

[2] Důraz na platnost pojmu Božího království pro nynější čas je celkem v pořádku. Jen je velmi jednostranný: Ježíšovy makarismy přeci obsahují určité mravní nároky, které se vztahují k budoucímu jednání člověka, a také prvky naděje. Boží království se také v žádné případě nevyčerpává přítomností, ani nekonečnou přítomností. Z komentátorů třeba Matthias Konradt zdůrazňuje, že zmínka „nebeského království“ vyhlíží budoucí, eschatickou spásu. Banálně řečeno: když přeceníme důraz na přítomnost, jako bychom zapomněli, že přítomnost se stává hned minulostí, tak co na ní tolik záleží? Ale o souvislosti přítomného a budoucího by přeci měl evangelický teolog cosi vědět už ze školy. A v Ježíšových makarismech má k tomu hmatatelný doklad. Nebo jsou makarismy bez naděje? Bez „nyní“ důležité naděje? Tak tedy – v odmrštění zřetele k budoucnosti považuji za základní pochybení této homilie, o to výraznější, že se nachází již na jejím začátku. Jedná se o pochybení ve vztahu k textu samému, a tedy k Ježíšovu učení – s dalšími důsledky pro interpretaci textu a pro homilii. Intrpret bible by měl prostě ctít, co je psáno, a přitom samozřejmě ne dogmatisticky.

Blaze chudým v duchu. Blaze už teď, ne až v nějakém lepším, ideálním světě, který možná někdy nastane. Ne až potom, když zvolíte naši stranu, bude líp. Ono už teď je lépe, protože už teď žijete v novém vztahu s Bohem. [3] Jako kdysi Mojžíš přišel z Boží hory přinést Izraelcům zákon, tak nyní Ježíš na hoře hlásá lidem evangelium. A stejně jako Boží zákon platí s okamžitou účinností, tak také Ježíšovo slovo platí ihned, v tomto čase, ne až v budoucím. [4]

[3] Homilie pokračuje v eliminaci budoucnosti, jako by na ní záleželo. Pokud ale „už teď je lépe“, rád bych věděl, co znamená toto „lépe“, jaké konkrétní důvody vedou autora homilie k tomuto tvrzení. A kromě toho – jak je tento vztah nový, když Ježíš přišel už před zhruba 2 000 lety?

[4] Ještě bych doplnil obecně formulovanou otázku: proč se vymezovat vůči budoucímu? Může nás napadnout, že nezdravé je někdy něco odkládat. Ale z toho nevyplývá, že budoucí nepřichází.

Také ve Starém zákoně najdeme řadu blahoslavenství, zejména v žalmech. Hned první žalm takto začíná: Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači. Také toto blahoslavenství bylo – stejně jako to Ježíšovo - pro mnohé zarážející. Cynik by na ně mohl odpovědět, že přece platí spíš pravý opak. Blažený je ten, kdo se řídí radami šikovných podvodníků, lhářů a zlodějů. Blažený je ten, kdo jde po cestě tvrdých a bezohledných. Blažený je ten, kdo se schází s mocnými a vlivnými. Proti tomu už žalmista říká: nikoli, v tom blaženost nespočívá. Blaze tomu, kdo doufá v Hospodina, kdo v něm hledá sílu, kdo se drží práva, jedná spravedlivě, vede bezúhonný život, kdo má pochopení pro nuzného.[5]

Starozákonní blahoslavenství byla Ježíšovi jistě blízká. Přece však je tu jeden rozdíl. V žalmech se setkáváme s přesvědčením, že být spravedlivý a bohabojný se nakonec vyplatí. Kdo se drží Hospodina a jeho přikázání, tomu se bude dobře dařit. Naopak svévolníci a neznabozi po jisté době skončí špatně, Pán Bůh je potrestá. Jak říká první žalm, jsou jak plevy hnané větrem, jejich cesta vede do záhuby. Ježíš naproti tomu žádný takový mechanismus Božího trestu a Boží záchrany nepředkládá. [6] Chudí duchem už jsou teď blažení, protože jim je Bůh obzvlášť nablízku. I když jimi ostatní pohrdají, i když nemají žádné viditelné důvody se radovat. To je paradox, to je nečekané, to obrací všechno naruby.

Slovo blažený či blahoslavený nám zní starobyle. [7] Nejvíc se mu dnes asi přibližuje slovo „šťastný“. [8] Překladatelé se ho ovšem obvykle zdráhají použít. Štěstí si dnes totiž nespojujeme s oblastí duchovní a náboženskou. Zní nám příliš světsky, pozemsky, až povrchně. Zdá se nám, že do světa bible se příliš nehodí. Bible ovšem zná šťastný, či přesněji požehnaný život, naplněný dobrými Božími dary, včetně těch zcela světských, jako je dostatek jídla, pití, zdraví, potomstva. [9] Každý z nás po štěstí touží, třebaže se naše představy o něm a hlavně cesty k němu velmi odlišují. Známý katolický kněz Ladislav Heryán v jednom rozhovoru řekl: smyslem lidského života je být šťastný. Ihned pak dodává, že cesta ke štěstí vede skrze službu bližním. [10] Nicméně: Bůh opravdu chce, aby člověk byl šťastný. [11] Pokud se vám toto tvrzení zdá být příliš odvážné, zkuste si ho obrátit. Chce snad Bůh, abychom byli nešťastní? Chce, abychom se v životě trápili a nanejvýš se těšili, že po smrti se nám všechno utrpení vynahradí? [12]

[5] Připomínka starozákonního blahoslavenství přichází poněkud náhle. Poněkud náhlá změna v tématu. Jeho výklad přitom opomíjí, že ke starému hebrejskému étosu prostě patřila zásada: dobře jednajícím se vede dobře, špatně jednající zase čeká odpovídající odplata. Zásada, která se časem ale stala problematickou.

[6] Srovnávání starozákonních a novozákonních ekvivalentů je samozřejmě nesnadné. Obvykle nejde o souměrné veličiny. Když tedy klademe Ježíšovo slovo proti starozákonnímu, znamená to popření druhého prvním? Že by však Ježíš popíral nějaké písmenko ze „Zákona“? Možná souvislost mezi obojím bude poněkud složitější nebo subtilnější… Kromě toho v Mt 5,1–3 o otázku „spravedlivých“ a „svévolníků“ a otázku boží odplaty pro jedny a druhé ani nejde.

[7] Archaismů je bible plná, a to nejen archaismů slovních. Co však s tím? Jen slovní archaismy překládat do novější češtiny? A nedochází přitom k zastírání myšlenky? S takovou, poněkud snadnou snahou se lze setkat častěji. Ovšem některé starobylé výrazy vyjadřují obsah, který po dlouhých časech uzrál jako víno. Vyrovnat se s „rušivou starobou“ jedním šmahem? Samozřejmě se ovšem touto otázkou dostáváme daleko za perspektivu přípravy jedné homilie...

[8] Nicméně, když homilie to tak uvádí, ptejme se: Jsou si slova „blahoslavený“ a „šťastný“ tak blízká? Není to spíš tak, že Ježíš svými makarismy otevírá výhled k budoucí spáse, jak mj. ve svém komentáři naznačuje Eduard Schweizer? Ježíšův makarismus má za následek, že člověk za určité situace dostává naději, která má od dané chvíle trvalou platnost.

[9] Zde se ocitáme u dilematu nad vztahem duchovnosti a světskosti. Proč se na jedné straně někdo z křesťanů obává o duchovní blaho a jiný o blaho světské? Jak mezi obojím rozhodnout? A co když jsou duchovní zájmy křesťanů poněkud na suchu.

[10] Na tomto místě homilie, která se začala zajímat příznivě o světské štěstí, dodává poznámku, která brání chápat světské zájmy sobecky. Nicméně připomínka Heryánovy teze zároveň zužuje perspektivu. Nemůže snad být člověk šťastný i různými dalšími způsoby? Například hned ten, komu je coby bližnímu poslouženo? A mnohý jiný?

[11] Na tomto místě jen stručně: k tomuto tématu bych dopoučoval nastudvat si Augustina z Hippa.

[12] Chce-li Bůh lidské štěstí, jak k božímu chtění vztáhnout lidské neštěstí? Velmi ošemetná otázka, po staletích, kdy se o ní uvažuje, patrně bez uspokojivé odpovědi. Tím chceme naznačit, v jak nesnadně uchopitelné otázce se homilie pohybuje. Pokud jde o otázky, bylo by možné sepsat hned celou řadu dalších homilií, které by se jim věnovaly zvlášť a postupně. V tomto případě se dostáváme do zvláštních nesnází. Jak zodpovdět otázku, zda Bůh nechtěl, aby se trápil Job? Jak vysvětlit, že nemoci se protiví boží vůli? Jak vysvětlit neshodu mezi Boží vůlí po lidském štěstí a obrovským množstvím reálného lidského neštěstí?

Stále jsme se ale nedostali ke klíčové otázce: Kdo to jsou – ti chudí v duchu? [13] Lukášovo evangelium obsahuje jinou, pro nás srozumitelnější verzi Ježíšova výroku: Blaze vám, chudí. Chudoba, neúspěch, existenční nezajištěnost [14] není znakem Božího zavržení, jak někteří křesťané doposud tvrdí. Ježíš naopak varuje před bohatstvím: neodsuzuje sice bohaté, jen upozorňuje, že jsou vystaveni většímu pokušení a cesta do Božího království je pro ně ztížena. Chudí to mají v tomto ohledu snadnější, protože jejich srdce není tolik spoutáno pozemskými věcmi a může být svobodnější pro Boha. [15]

[13] Otázka je klíčová z hlediska porozumění textu (ne však z hlediska vlastního poselství). Proč se tu překládá „chudí v duchu“, když „duch“ je ve řeckém textu v dativu bez předložky? Patrně se jedná o dativ instrumentální. Ale to je potřeba specifikovat: „chudí skrze Ducha“ nebo „chudí duchovně“? Kromě toho „duchem“ může být podle Schweizera pozdějším dodatkem, a v takovém případě by se tu původně jednalo toliko o „chudé“ jako takové. Podle Matthiase Konradta se „chudými duchem“ míní lidé zoufalí (bez životního ducha) nebo lidé pokorní, kteří se považují za nízké. Podle Davida E. Garlanda dovoluje židovská tradice neomezovat se jen na materiální chudobu, protože výraz „chudý“ mohl asociovat zbožnost. Frederick Dale Bruner zase vykládá „chudí v duchu“ jalo výraz pro bezmoc a odkázanost na boží pomoc. Jak si ovšem vybrat v této nabídce interpretací? V dalším výkadu homilie připomene také některé možnosti.

[14] Trojice pojmů „chudoba, neúspěch, existenční nezajištěnost“ se vyznyčuje jistou blízkostí, proto byla takto zvolena, ale jedná se zároveň i o pojmy nezcela souměřitelné. Nnavíc však o neúspěchu nebo existenční nezajištěnosti se jinak v homilii nemluví. I když jinak sama poznámka má svůj smysl. Rád bych jen věděl, jak se týká posluchačů. Porovnání lukášovského a matoušovského znění není taky od věci.

[15] Je jisté, že chudí mají srdce ne tak spoutané pozemskými věcmi? I chudého může snadno sžírat závist ve vztahu k movitějším. Anebo prostě na něj doléhat tíže jeho situace.

U Matouše ovšem čteme: blaze chudým v duchu. Tradiční výklad říká, že jsou to lidé pokorní. Běžná představa, se kterou se setkáváme spíš mimo církev, v nich zase vidí blázny. Oba tyto výklady mají v něčem pravdu, ale ne celou. [16] Teolog Tomáš Akvinský vysvětluje výstižně, a přitom velice jednoduše: nejedná se o chudobu ve věcech vnějších, ale vnitřních. To zní mnohem méně ušlechtile než hmotná chudoba. [17] Když nám chybí něco vnějšího, můžeme to při troše snahy prohlásit za ctnost. Když nám chybí něco vnitřního, je to ostuda. Chudí v duchu nejsou duchovně na úrovni. Nejsou dostatečně duchovní. Nemají tu správnou víru. Nemají tu správnou znalost Boha. Možná ani nejsou moc inteligentní. Možná je jejich životní obzor velmi omezený. Možná je jejich duše zkroušená, umenšená prožitým neštěstím. Ano, možná je jejich duše nemocná. Možná se jejich duše už k ničemu neupíná, v nic nedoufá, protože po tolika pádech už nemá sílu. Jejich vnitřní život je bídný. [18] Myslím, že Ježíš záměrně volí tento obecný obrat, aby se v něm našlo mnoho lidí. Lidí, kteří se nemají čím chlubit – nejen po stránce vnější, to by zas tolik nevadilo, ale ani po té vnitřní. [19]

[16] Na tomto místě je relativizace pravdivosti („v něčem pravdu“) tu relativizována ještě jednou („ale ne celou“). Co však s tím? V čem konkrétně obě zmíněné výkladové alternativy „mají pravdu“?

[17] Zde se zase nachází jakési formulační nedopatření. Spočívá, jak se domnívám, v nejasnosti, co přesně zní „méně ušlechtile“.

[18] Nejsem si jist, zda má smysl jen sestavit volný krátký seznam neduhů. A kromě toho není jasná jeho funkce a ani to, v jakém smyslu tím mluvčí reaguje na Tomáše Akvinského. Zdá se mi, že autor homilie tu usiluje o faustovské jádro pudla a že se mu i blíží. Jen přitom explicitně tápe. Možná je vše jednodušší, než jako to vypadá: lidem se něčeho vnitřně nebo co duchovních darů nedostává, nějak na to doplácejí, vyrovnávají se s tím všelijak – ale duchovní boží království se jim nyní otvírá pro celou jejich budoucnost a pro „navěky“.

[19] Vzhlem k tomu, co jsme naznačili, patrně nejde o to, „čím se chlubit“. Možná spíše jde o to, jak kdo niterně strádá a jak si to kdo uvědomuje a jak hledá, jak dospět ke změně k lepšímu.

Šťastní chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské. Šťastní, protože oni jsou už nyní občany nebeského království. Tím nebeským Ježíš nemyslí něco, co přijde až po smrti jako jakási odměna či kompenzace za přestálé utrpení. [20] Nebeské království přece v Ježíši sestoupilo na zem – a v Duchu svatém působí mezi námi. Už teď, nemusíte na nic čekat. Už teď smíte žít z Boží blízkosti, čerpat z jeho životodárných pramenů, radovat se z jeho milosrdenství. Už teď smíte být šťastní, protože Bůh na vás nezapomněl. [22]

[20] Pokud „chudým duchem“ něco schází, jak by království nebeské nemohlo mít, byť jen dílčí charakter kompenzace? Pokud takový charakter vůbec nemá, chtělo by to zdůvodnit. Slovní spojení „už nyní“ naznačuje, že autor homilie cosi tuší o vztahu tohoto makarismu k budoucnosti.

[21] Protože se blížíme závěru homilie, můžeme očekávat, co její autor ze svého výkladu jednoho z Ježíšových makarismu odvodil pro své posluchače v jejich životních otázkách a starostech. Chtělo by to ale nějak důkladněji se vyrovnat s tím, co homilie říká poněkud vágně. Jak žít z Boží blízkosti atd.? Stačí, když je o tom zmínka v homilii – a už to tak je? „Smět být šťastní“ – co to znamená třeba pro lidi považující se za šťastné i tak? Jak se naučit být šťastný? Je to vůbec možné se naučit? Jak k tomu může přispět jedna výzva v homilii? Sám nevím.

Sestry a bratři, kdo z nás není alespoň v něčem vnitřně chudý? Kdo z nás nikdy vnitřně nestrádal? Když se upřímně podíváme do vlastní duše, vždycky najdeme něco, co chybí, co je podvyživené a zakrnělé, co usychá a vadne. Každý z nás si můžeme Ježíšovo slovo vztáhnout na svůj život. Nicméně Ježíš své učedníky neoslovuje: vy chudí duchem. Mluví o chudých v třetí osobě. A tak je Ježíšovo slovo nejen potěšením, ale také důrazným upozorněním církvi. Pokud se sami necítíte být chudí duchem, v pořádku. [23] Ale pozor: v těch zástupech kolem vás takových chudobných najdete spousty. Nezapomínejte: jejich je království nebeské. A má-li být církev znamením Božího království, je důležité, jak se k nim postavíte, jak je mezi sebe přijmete. Amen.

[24] Závěrečný odstavec homilie přináší rovněž své nesnáze. Pokud se někdo necítí být „chudý duchem“, znamená to, že je v pořádku? Vždyť se tak může necítit, když něco o sobě něco závažného neví. A když se někdo takto necítí, o to snáze se rozhlíží po druhých, co by na nich našel. Možná věta „Nezapomínejte: jejich je království nebeské“ varuje před odsuzováním druhých, jen by stálo zato o tom jasněji vyjádřit.

Co si z tohoto kázání vzít? Tato otázka musí být ale předcházena otázkou: co si vzít z Ježíšova makarismu? Kázání k takovému tázání nakonec směřuje, ale končí nejistotou a vágností. Kdo a jak se může identifikovat s těmi, o nichž tu Ježíš mluví? Co mu říká Ježíšovo povzbuzení?

Závěr:

1) Jako osobní výkon kazatele je tato homilie poctivým hledačským výtvorem. Jeho postoj kombinuje jisté zásady a také nejistoty. Zdá se, že nedoceňuje exegetickou přípravu (navíc kvůli velmi krátkému úryvku). Ale to patrně lze zároveň považovat za příznak obecných církevních poměrů, do nichž jednotlivá homilie určitým způsobem patří. Beru rovněž v úvahu limitovaný čas, který si farář běžně pro přípravu vyšetří, a proto ani nenašel dost času na detailnější rozbor, o který si říkají výše uvedené poznámky ke kázání. Exegetické nesnáze přesahují osobní limity tvůrců homilií. Jak se ale s touto nesnází vyrovnat? Pastorálky, jak jsem je sám zažil, k tomu nepomohou.

2) Dovolím si odlišit osobní výkon autora homilie a to, jak její nedostatky svědčí o jisté obecné situaci českého křesťanství, možná i o situaci reálného křesťanství vůbec. Autor by potřeboval mít vydatnější zdroje a také duchovně živější prostředí. (Možná Ježíš v makarismu nemyslel třeba na vyložené duchovní ignoranty mezi „věřícími“.) V tomto ohledu zde pojednávaná homilie poskytuje nedobrý signál. Obsahuje teologicky okaté chyby a nedotaženost. Farář není badatel, ale kdo „to“ za něj je s to udělat? Asi se ne náhodou někdy říká, že dnes faráři moc nečtou. Rozhodne si ani nemyslím, že by homilie byly evangelickou vlajkovou lodí, jak se stále ještě někdo domnívá.

Možná to vypadá, že si protiřečím, když mluvím o kvalitě a mizérii jedné homilie zároveň. Ale právě v tomto rozporu si dovoluji spatřovat známku dalekosáhlé zanedbanosti, s níž si jednotlivec i při nejlepší vůli těžko poradí. Otázky, jichž se homilie dotýká, jsou příliš vážné a příliš obtížné, než aby bylo v silách člověka faráře, aby se s nimi vyrovnal během sobotního večera. Vždyť ale také dvě tisíciletí dějin křesťanství je dosti dlouhá doba na to, aby spousta otázek byla lépe vyřešena a řešení snáze dostupná. Podobně jako máme dnes lepší dopravní řešení, ač jim do dokonalosti toho mnoho chybí. Tato naše úvaha je ale možná také jistou reakcí na „duchovní chudobu“ v souvislosti právě s tím, co ve svém makarismu říká Ježíš. Namísto fňukání usilujme tedy aspoň o krůčky v duchovním pokroku, je-li „království boží“ mezi námi.

Velmi závažné, jak bylo již naznačeno, je podcenění zřetele k budoucnosti, který je makarismu vlastní. Nepotvrzuje tak homilie jeden aspekt stavu současného evangelictví? Jako by říkala, že Bůh žehná lidskému pozemskému štěstí, zatímco křesťanství se rozpouští ve světských starostech jak ledovce na severu zeměkoule. Proto také lidé zapomínají, že jsou smrtelníky – a jako takové je smrt překvapuje, a oni nevědí, jak se s ní vyrovnávat. Co vlastně je nadějí „v životu i ve smrti“? A není naděje ve vzkříšení devalvována?

Jiří Hoblík