Chudé zajisté vždycky máte s sebou …
Časopis Dějiny a současnost (s roztomilou zkratkou ĎaS) mě v novém roce přivítal nabitý tématy jak dělo. Už jen hlavní téma – památková péče, její význam, proměny a vývoj filosofie, stojí za to. Kdo řeší vrtkavost nálady davů, jistě si přečte se zájmem článek Václava Šmidrkala „Stesk po diktatuře?“, který se zamýšlí nad východoněmeckou „ostalgií“. Mě však zaujalo téma jiné, téma chudoby.
Rád bych čtenářům SPS doporučil článek Bedřicha Loewensteina ‚„Každý svého štěstí strůjcem‘“ s podtitulem „Chudoba: evropské percepce a praktiky“. Křesťana samozřejmě zaujme, že je uveden biblickým citátem z J 12,6a. Hned ovšem správně zmíní, že se zde nejedná o nějaký Ježíšův program, jak se to mnohdy v dějinách chápalo (chudina tu být musí, Ježíš to tak chtěl), ne jen levice, dokonce i Masaryk s tím měl potíže.
Poučený autor nás provede dějinami vnímání chudoby, od antiky, která ji spíše ignorovala, přes židovsko-křesťansko-islámskou dobročinnost, sklony křesťanů chudobu až glorifikovat, dále přes momenty zlomu tohoto vnímání: liberální a osvícenecké pokusy chudobu potírat, které vyústily místo zvýšení blahobytu do represe chudiny, přes sociologické konstrukce společnosti, odpovědné za chudobu, až po současné (ne moc úspěšné) pokusy vytvořit programy na celosvětové i lokální zvýšení blahobytu, které se míjejí s pocitem štěstí.