S holokaustem se dnes dá dělat všelicos: lze o něm psát, učinit z něj téma pro veřejnou diskusi a osobní zviditelnění, vybudovat na něm karieru (historika, novináře, politika, theologa …) a kdo ví, co ještě? Zatímco jedni tuto událost popírají, jiní se tváří, jako že ji právě objevili. Stručně řečeno: holokaust můžete buď popírat nebo na něm vydělat a jiní pak o tom mohou psát své vlastní studie.

Dvě knížky, které zde představuji, jsou toho dobrým dokladem:

 Představení knih:

Problému s popíráním se věnuje kniha „Popírání holokaustu“ profesorky Deborah E. Lipstadtová, přednášející na universitách v Los Angeles, Seattlu a na katedře moderních židovských dějin a studií o holokaustu ne Emoryho universitě v Atlantě, konzultantka vlády SRN v otázkách prezentace holokaustu ve vyučování, zejména na školách v bývalé NDR. Je pověstná i svými úspěchy u soudů, zejména kdy ji za nactiutrhání žalovali takoví lidé, jako Ernst Zündel nebo David Irving. V prvním, brožovaném vydání je kniha opatřena dvěma autorčinými předmluvami a doslovem o „Nových a neutajovaných útocích“ od Zdeňka zbořila (druhé, vázané vydání jsem shlédl jen zběžně, takže podrobnosti neznám). Originál vyšel již roku 1993, ale překlad do češtiny od Jany a Jiřího Ogrockých se dostal k našemu čtenáři teprve v roce 2001 (ISBN 80-7185-402-6).

Podstatně mladší a jiného zaměření je kniha Normana G. Finkelsteina „Průmysl holokaustu“ (ISBN 80-7363-068-0). Finkelstein má k holokaustu na rozdíl od mnohých jeho dnešních komentátorů této události osobní vztah: oba jeho rodiče přežili Osvětim. Přesto současnou konjunkturu tématu holokaustu nevítá, naopak brojí proti těm, kdo se chtějí na utrpení Židů jakkoliv obohatit či vydobýt si na něm politický kapitál. K jeho smůle prošel marxistickým obdobím a bývá citován bez vlastního přičinění různými neonacisty a jinými popírači holokaustu (od prof. Lipstadtové se dozvídáme, že sám název této knihy se stal heslem mnohých popíračů!), což se dá proti němu snadno zneužít k odvedení pozornosti od věcné stránky jeho argumentů (viz plytce bulvarizující recenze jindy seriozního Jiřího Peňáse v TÝDNU 18/2006). Ani v jeho případě však nejde o nýmanda, za kterého se jej snaží jeho odpůrci vydávat: vystudoval politické vědy na universitě v Princetonu, doktorát získal roku 1988 za práci o theorii sionismu. Přednáší na DePaulově universitě v Chicagu, je mezinárodně uznávaným komentátorem izraelsko-palestinského konfliktu a témat týkajících se holokaustu. České vydání je doplněno doslovem Pavla Barši „Humanistické židovství proti kultu holocaustu“, které stojí za samostatnou zmínku (podle Peňásovy zdrcující recenze je to to jediné, co v knize stojí za přečtení).

Ačkoliv se obvinění z antisemitismu nevyhnulo ani mnohým Židům připusťme, že ani Finkelstein, tím méně Lipstadtová, nejsou popírači ani zlehčovatélé holokaustu, už vůbec ne antisemité. Oba autoři jsou Židé, oba se dokonce odvolávají na společnou autoritu, klasika historiografie holokaustu, Raula Hilberga. Už ale srovnání názvů naznačí, že to mezi nimi v jednu chvíli třeskne (strší práce pochopitelně Finklsteinovu nezmiňuje, zato Finkelstein se do knihy Lipstadtové naváží velmi konkrétně a adresně).

Popírání a popírači:

Profesorka Lipstadtová se musela hájit proti dvěma výtkám: z židovské strany přicházela námitka, proč věnuje tolik pozornosti popíračům holokaustu, zda těm několika podivínům nepřispívá k popularitě. Z opačné strany, ne jen od popíračů, ale i od liberálů sklízí kritiku její zásadní odmítání veřejné diskuse s popírači holokaustu v jakékoliv formě (s nelibostí nese, že je zvou k debatám seriozní instituce jako university), neodpovídá na popíračské články a publikace (leda touto knihou). Mluví o popíračích, ale zásadně ne s nimi. S popírači se setkává leda u soudu. Tím je načrtnuta základní osnova knihy: o popíračích je podle autorky třeba mluvit a psát, ale zásadně jim nepřiznat statut „druhé strany“ v diskusi. Sama naopak velmi krutě odsuzuje ty Židy, kteří se přesto do diskusí s popírači pustili, jako Noam Chomsky, nebo Mel Mermelstein, přeživší Osvětim, který odpověděl na inzerát neonacistické organizace IHR, nabízející finanční odměnu tomu, kdo přinese důkaz o plynových komorách. Připouští sice, že tento muž veřejně demaskoval praktiky popíračů, když vysoudil slibovanou odměnu, neboť popíračská organizace nečekala, že se jí na inzerát ozve někdo jiný nežli nějaký „naivní horlivec“; museli veřejně přiznat, že to byla pouhá provokace. Přesto jej považuje za zrádce, že se s popírači vůbec bavil. S nelibostí referuje i o Simonu Wiesentahlovi, který teprve po protestech na poslední chvíli odvolal svoji účast na debatě s popírači.

I když se po průzkumech Roperova ústavu v dubnu 1993 začali někteří dřívější odpůrci Lipstadtové obracet a prohlašovat problém s popíráním holokaustu za prvořadý úkol, zůstala autorka střízlivá. Na rozdíl od nich (i od některých našich hrcovníků) nemyslí, že by popírači holokaustu dokázali skutečně ovlivnit veřejné mínění. Ostatně jedna z otázek, u níž šokovala četnost kladných odpovědí (22% dospělých Američanů a 20% amerických středoškoláků), byla formulována zmatečně: „Je podle vás možné nebo nemožné, že k holokaustu nedošlo?“ Sama přiznává (a důrazně to připomene i Finkelstein), že otázka testovala spíš představivost než názory Američanů. V zemi, kde vznikl film „Vrtěti psem“ je samozřejmě snadné představit si cokoliv.

Autorka nestraší vlivem popíračů na veřejnost, spíš komentuje průběh změny strategií. Analyzuje různé důvody a formy popírání. Po první světové válce se objevila skupina historiků, zpochybňujících z různých důvodů průběh války, propagandistické členění válčících stran na „hodné“ a „zlé“ a oprávněnost vstupu USA do války. Zvyklo se nazývat je Revizionisté (u nás se tím myslelo něco jiného). Autorka jim, ačkoliv se s mnohými jejich závěry neztotožňuje, přiznává určitou míru serioznosti. Ostatně v obou světových válkách se velmi lhalo a přeháněly zločiny neřátel z propagandistických důvodů, proto je jistě pochopitelné pochybovat o něčem, co je průměrnému Američanovi tak vzdálené. Avak právě pojem „revizionista“ se stal v popírání holokaustu nebezpečnou kartou: praví revizionisté byli trochu i podivíni, ale představovali nonkonformní, nebo divergentní proud v seriozní historiografii.

Lipstadtová sleduje, jak popírači přecházejí nečekaně od hulvátských a štvavých výpadů na novou strategii, předstírající seriozní vědecký diskurs. Vydávají časopisy, zakládají „výzkumné“ instituty (Institut for Historical Rewiew - IHR), snaží se organizovat konference, pro které si pronajímají sály v důvěryhodných zařízeních, jakými jsou univerzity či vládní budovy, a to i pomocí podvodů a triků. Základním krokem se stalo vztažení pojmu „revizionista“ na popírače holokaustu – už ne popírání holokaustu, ale oprávněné přezkoumávání „oficiální historie“ je údajně cílem těchto snah.

Tito „revizionisté“ publikují články svých seriozních odpůrců a s úsměvem přecházejí jejich argumenty, budíce tak zdání otevřenosti diskusi, maskujíce absenci vlastních argumentů. Štvavé letáky a pamflety se jako kouzlem změní v tlusté knihy plné statistických historických a fyzikálních údajů, objevují se „experti“ na popravčí techniku. Publikace mají všechny formální znaky vědeckosti: citáty z respektovaných publikací, rejstříky, indexy, seznamy literatury (zde se obávám, že sama autorka chápe vědeckost velmi formálně) - u nás by to platilo o obskurním dílku OSVĚTIM, fakta versus fikce, podepsané (jak je dnes již známo pseudonymem) „Rudolf Seidl“ slibující „nové a utajované poznatky o holokaustu“. Stejně zdvořile se odbývají diskuse s váženými osobnostmi – není důležité, jak diskuse dopadla a co na ní zaznělo. Podstatné je, že popírači od té chvíle mohou slovutné profesory prezentovat jako své partnery v debatě a tak sami sobě dodat zdání solidnosti. A právě zde je důvod, proč Lipstadtová diskusi s nimi odmítá. Je jí po právu jasné, že jim jde jen o to ukázat se po boku někomu významnému. Tím by se stali „druhou stranou“.

Ale popírání holokaustu není názor. Proti ideologii svobody názoru celkem právem upozorňuje, že ne vše, co někdo plácne, je hodno čestného označení názor. I liberál by měl být schopen hodnotové diferenciace. Názor by měl dostát určitým kriteriím jimž tvrzení (někdy spíš nezkrývané provokace) popíračů nemohou dostát. Vstoupit do diskuse s nimi znamená jim takovou čest přiznat. Omezuje se ovšem jen na to a chce, aby tak činili i solidní instituce a osobnosti – odpovídat mlčením. Deborah Lipstadtová není přítelkyní právních nástrojů, které ze štváčů dělají „mučedníky svobody slova“.

Potud lze s autorkou souhlasit, či spíše respektovat strategii, kterou zvolila. Ale i ona by měla mít více respektu k těm, kdo zvolili strategii jinou. Musíme se ptát, zda její postoj není podceněním inteligence tzv. veřejnosti? Potíž je, že i její jinak seriozní prací pronikají některá ideologická klišé: velmi jí záleží na tom, aby se Němci nepřestali stydět. Tvrzení, že ne všichni Němci se podíleli na holokaustu je pro ni zlehčováním utrpení obětí. Její koncept holokaustu je silně poznamenán tím, že přijala nacionalistické hledisko, proto pro ni jsou vinni „Němci“, ještě že ne „Gójové“, jako u jiných autorů. Sama sice párkrát přiznává, že antisemitismus není sám o sobě hlavním motivem a cílem popíračů. Popírání i antisemitismus jsou nástrojem útoku na hodnoty liberální demokracie, která je pravým terčem neonacistických aktivit. V rozporu s tím ale zcela dogmaticky ztotožňuje jakoukoliv kritiku politiky státu Izrael či sionistického hnutí s projevy antisemitismu a to vše se spiknutím popíračů. Jinak řečeno: jako nelze popírání holokaustu považovat za názor, tak také jakoukoliv pochybnost o politice státu Izrael za antisemitismus. Jak vyučovat o holokaustu? Prostě čím víc obviněných tím lépe, což je koncept, s nímž se jiní Židé ztotožnit nemohou. I pro Lipstadtovou je historie nástrojem realizace politických zájmů. I ona zastává nutnost vytrhnout utrpení Židů z kontextu utrpení ve světě i válečných událostí. Za strategii popíračů považuje srovnávání s utrením jiných národů a zločiny jiných mocností (nekritizovatelnosti se těší i USA). Jako mnoho jiných nacionalisticky uvažujících Židů, nesnese připomínku faktu, že v Osvětimi netrpěli jenom Židé. Nekriticky mají být přijímány i „osobní svědectví přeživších“, aniž by se zamyslela nad možností omylu či podvodu, nebo jen běžné subjektivity. S tím vším si samozřejmě nemůže rozumět se svými oponenty z řad humanistického židovstva, jako je Petr Novick nebo právě Norman G. Finkelstein.

Závěrem chci k tématu popírání zmínit nevhodnost přejímání zahraničních materiálů do tuzemské reality. Je velmi seriozní od profesorky Lipstadtové, že vliv popíračů ve společnosti nezveličuje. Přece je zřejmé jaký to pro Ameriku problém je. Jenomže pro obyčejného Američana jde o události téměř z jiné planety. V Evropě, kde se to vše odehrávalo na místě, kde zůstaly po hlokaustu vylidněné celé čtvrti, opuštěné synagogy, tuny osobních svědectví, kde ještě nedávno prakticky každý znal nějakou oběť holokaustu osobně, nelze bez pocitu demence takové události popírat dlouho.

Obchody a obchodníci:

Může-li se někdo pohoršovat po četbě Lipstatové nad pochybováním o holakoustu, přímý potomek přeživších se diví, že těch pochybností není víc, neboť o tragedii Židů se začalo bohapustě lhát. Opakují-li i u nás media stereotypně že se o holokaustu na veřejnosti nic neví (aniž by to vůbec kdy někdo seriozně zkoumal!), Norman G. Finkelstein je přesvědčen, že průměrný americký student je dnes schopen holokaust jako jedinou historickou událost správně zařadit jak na časové ose, tak do správného geografického a politického kontextu, s čímž si už není jist ani u americké občanské války. Od jisté doby se toto téma stalo samostatným a postupně skoro jediným tématem z historie, které se vyučuje na amerických universitách. Takový prudký nárůst zájmu nemůže ujít podezření z hysterie.

Naozdíl od našich „objevitelů holokaustu“ (zvláště z řad ČCE) tedy sklutečná oběť nevnímá tento stav jako pozitivum, protože informovanost americké společnosti o holokaustu nevidí tak kriticky. Spíš se ptá, kde a proč se to zlomilo - vždyť přeživší holokaust se snažili dříve spíš zapomenout, a tu se najednou kde kdo ohání že je přeživším holokaust nebo přeživších využívá jako hrací karty při nejrůznějších jednáních. Jako zlomové datum vidí červen 1967. Tehdy si americká vláda uvědomila, že stát lzrael může být užitečným spojencem v Orientu. Jako na povel se američtí Židé, vůči Izraeli původně rezervovaní, stali přes noc vlastenci. Kdo ještě včera zapíral své židovství z obavy, že by to mohlo být překážkou ke karieře, staví jej náhle na odiv, neboť mu může naopak cestičku dobře promazat. Hodí se i oběti holokaustu – přes ně se dá vyvolávat ve společnosti špatné svědomí a tak vydírat. Ze všech stran se sypou údajná autentická svědectví „přeživších“. Autorova matka si povzdechla: „tak kdo to v té Osvětimi vlastně zemřel, když jich tolik přežilo“. Nastala totiž doba finančních kompenzací.

V této situaci se mění vztah některých, především „angažovaných“ Židů k lidskoprávním otázkám: jestliže donedávna židovské organizace spolupracovali s černošskými, náhle se stávají nelítostnými odpůrci. Výroky některých židovských představitelů jdou až za hranice rasismu. Stalo se totiž podstatným vyzdvihnout svéráz utrpení Židů popřením a bagatelizací utrpení jiných národů: židovští aktivisté bojkotují konferenci o vyvražďování Arménů za první světové války, využívají svých kontaktů s vládnoucí garniturou aby zabránili stavbě pomníku Afričanům, zavlečeným do amerického otroctví, aby nic „neředilo“ utrpení Abrahamova lidu. Jistý židovský aktivista zpochybnil holokaust Cikánů tvrzením, že to přece není žádný národ.

Autor popisuje nejtrapnější akce lovců finančních kompenzací či nezřídka patologických osobností, které se na holokaustu tak či onak úspěšně přiživovali. Velmi zajímavý je podvod Jerzyho Kosińského s dílem The Painted Bird (vyšlo i česky jako Nabarvené ptáče). Vypráví autobiograficky se tvářící příběh, malého židovského chlapce, který unikl z Osvětimi, ale vyhráno neměl. Musel čelit antisemitismu zlých polských sedláků. Dílo bylo mnohými (např. Eliem Wieselem) velebeno jako příklad, „jak se má psát o holokaustu“: nabízel obraz holokaustu jako spiknutí světa proti Židům. Jistý novinář však pátral po autorově minulosti a zjistil, že vůbec Osvětimí neprošel, neboť jej a jeho rodiče ukrývali titíž sedláci, které tak zneuctil, a to s plným vědomím, že jde o Židy a v případě prozrazení budou sami se svými rodinami popraveni. K jeho cti připomíná, že duševně labilní Kosińsky krátce před sebevraždou naopak Poláky hájil, čímž si vysloužil odpor od byvších obdivovatelů. Když se ho pak někdo zeptal: „a co ti vaši Poláci pro Židy udělali?“ odpověděl: „a co udělali Židé pro Poláky?“ Podobné bylo i jiné, údajně autobiografické dílo Švýcara Wiłkomirskeho (pseudonym), který dokonce ani nebyl Žid.

Zvláštním objektem Finkelsteinova zájmu je Elie Wiesel, který prý sám sebe pasoval na hlavního vykladače holokaustu. Už tím autor mnohé pozlobil; Elie Wiesel je drahý i mnoha českobratrtským evangelíkům! Ale titíž (včetně Jiřího Peňáse) přiznávají, že Wieselovi holokaust skutečně slouží k sebeprezentaci a svůj význam v této věci víc než přeceňuje. Zvláště domněle hlubokomyslné Wieselovy žvásty autor s gustem zesměšňuje: „do holakaustu nemůžete vstoupit, do něj musíte skočit pohlavě …“ (skáče snad Wiesel na své přednášky s padákem?; holokaust je „nesdělitelné tajemství … nemůžeme o něm dokonce ani mluvit … tajemství pravdy o Osvětimi leží v mlčení“ (a za toto mlčení si nechává platit svůj obvyklý honorář: 25000 $ + limuzína s řidičem).

Autor odsuzuje i soustředěný útok na švýcarské finanční ústavy, které údajně odmítaly vyplácet pozůstalým po obětech holokaustu peníze. Soudním procesům předcházela mediální masáž, v níž byl Švýcar vykreslován způsobem, jakým dříve antisemité prezentovali „hamižného Žida“. Švýcarsko podlehlo a vyplatilo určité kompenzace, aniž by to bylo jeho povinností. Ale kritiku tím spíš povzbudili. Později zformovaná komise zjistila, že ústavy jednoduše podle zákona nemohly peníze vyplácet komukoliv, kdo se prohlásí za pozůstalého. Pokud chtěly banky a pojišťovny nějaké doklady a potvrzení, nejednalo se o cynismus, nýbrž o nutný právní krok. Ukázalo se však, že většina bank a pojišťoven dokonce sama iniciativně vyhledávala pozůstalé, i když vzhledem k poválečné situaci často bezúspěšně. Přesto se v prezentaci závěrů komise židovskými institucemi (a u nás masmedii) generalizovaly případy několika menších podniků, jejichž chování skutečně podivné bylo, přitom nebylo zmíněno, že jeden z nich byl židovský! Právě proto tvrdí Finkelstein, že se „o holokaustu tolik lže“. Jenomže je sám potomkem přeživších holokaust a Žid. Pokusy obvinit ho z antisemitismu či popírání holokaustu (u nás se o to pokusil např. Ivo Cerman z Historického ústavu FFJU v Českých Budějovivcích, který k tomu protismyslně využil anketu o „Nejlepší historickou překladovou knihu roku 2006“ v Dějinách a Soušasnosti 3/2007) musejí vyznít neméně komicky, jako popírání holokaustu samého. Je velmi zajímavé, slyšíme-li zaznít právě takovou reflexi z židovského tábora. Nejsou zkrátka všichni Židé stejní, ačkoliv se na tom shodnou anti- i filosemité.

Autor je srovnáván se svým souputníkem Petrem Novickem, jehož knihou The Holocaust se hodně inspiruje. Ve srovnání s ním však vidí podvody s holokaustem příliš zjednodušeně, pouze v ekonomicko-politických zájmech. Oba však spojuje snaha bránit oběti holokaustu před zneužíváním a vytvářením obrazu věčného nepřátelství mezi Židy a Góji, které požaduje etnocentrická interpretace holokaustu, stejně jako pokus obvinit pokud možno co největší část světa, nejlépe všechny nežidy. Odmítají stavět židovské utrpení jako jedinečné, bagatelizující utrpení jiných národů. Zařazují se tak pobok organizacím, které patří na židovském poli k výjimkám – k organizacím (jako Peace now!) i jedincům (třeba již zmíněný Petr Novick nebo Hannah Arendtová), jejichž „židovským zájmem“ je, aby se Židé sami nedopouštěli křivd, jichž se jiní dopustili a dopouštějí na nich.

Kniha je opatřena obsahem i poznámkami jako dílo D. Lipstadtové, na rozdíl od ní však nesestavil ani jmenný rejstřík, což práci s touto knihou mírně komplikuje. Zato nabízí seznam organizací přiživujících se (dle jeho mínění) na holokaustu.

Jestliže obyvatel České republiky nemůže pochybovat o holokaustu, sotva zapochybuje i o jeho zneužívání: Dnes a denně slyšíme, že Židům nikdy nikdo nepomohl a vůbec nevadí, že existují židovská svědectví o masivní a organizované pomoci v samotné Třetí říši (např. Max Krakauer, Lichter im Dunkel) a jiné. Češi jsou šmahem označováni za antisemity jako národ, že je to až za hranicí zákona o znevažování národa, rasy a přesvědčení. Po nálezu nejstaršího evropského židovského hřbitova pod základy historické budovy České pojišťovny ve Spálené ulici v Praze jsme ovšem zažili mnohem nechutnější pokus o zneužití holokaustu. Celá záležitost vyvolala události, které lze nazvat okřídleným názvem komedie plná omylů. Ale vše se dalo snadno urovnat: pojišťovna i město Praha se s federacemi židovských obcí brzy dohodli na řešení. Do věci se však vložila jakási americká židovská organizace, která pořádala na místě nálezu – na staveništi - soukromém pozemku, protestní a provokační akce. Zástupci pojišťovny a města však byli zaskočeni, jak jejich radikalizmus bral rychle za své při vzájemném jednání: byli ochotni od dalších akcí upustit, okud se stanou v jednání se státem „třetí stranou“ při majetkových vyrovnávání po obětech holokaustu, ačkoliv žádnou oběť tato organizace nezastupovala! Asi nejodpudivější je nakynuté dílko pánů Johna Loftuse a Aaronse Marka: TAJNÁ VÁLKA PROTI ŽIDŮM (Goldstein a Goldstein Praha 1997), různými náznaky navozující ve čtenáři dojem, že světové mocnosti si vyvraždění Židů u Hitlera snad objednaly, nešetří ani americké politiky židovského původu! Ač jde o knihu plnou nesmyslů, doporučilo ji MŠMT ČR pro výuku o holokaustu ve školách.

Doslovy lepší díla?:

Obě knihy obsahují doslovy, které mohou být i zajímavější než dílo samé, aniž bych tím chtěl snížit hodnotu jedné či druhé práce (nemohu se však ztotožnit s Peňásovým hodnocením Baršova doslovu Finkelsteinovy knihy). U Baršova doslovu bych se však rád zastavil. Pomáhá totiž dílko a problém lépe pochopit ve vlastním kontextu vnitrožidovské diskuse o holokaustu. Právě on referuje o díle Novickově, který za důvod holokaustového boomu považuje spíš nalezení falešné identity židovského národa v pozici věčné oběti (Slováci říkají: ak chce bača zhrčiť ovce, ukáže jim vlčú kožu) – národní identitu pomáhá uchovat pocit absolutního ohrožení (kdo ví, zda se podobně nesnaží přežít identita evangelická?).

Velmi cenné je upozornění na dva proudy v židovské reflexi holokaustu, jdoucí napříč jinými kluby a spolky: etnocentričtí a humanističtí Židé: zatímco jedni holokaust přísně oddělují od jiného utrpení, ti druzí se solidarizují s trpícími bez ohledu na původ; zatímco prví říkají: „Židům se už nic podobného nesmí stát“, říkají ti druzí „nikdy nikomu už se nic takového nesmí stát“. Mnozí českobratrští evangelíci se dnes kloní k oné etnocentrické (spíš nacionalistické) interpretaci, mně je bližší řeci jen ten humanismus.

Kniha Lipstadtové je obohacena o rozbory některých pochybných výzkumů, ale i referencí o osudu deníku Anne Frankové a jeho „falšování“ Anniným otcem.

Shrnutí:

 Obě knihy pojednávají holokaust z pohledu u nás ne zcela obvyklého, včetně Lipstadtové, ačkoliv o popírání se u nás mluví víc než o zneužívání (o něm jsem našel jen jediný článeček). Lipstadtová se přese všecku Finklesteinovu kritiku neomezuje pouze na povrchní odhalování antisemitismu a oceňuji, že na rozdíl od mnoha tuzemských autorů problém popírání nechce řešit jednoduše právními kroky. Uvědomuje si složitost tahání historických otázek do soudních síní. Finkelstein může možná zaskočit zase tím, že se některých mediálně profláknutých popíračů i zastává, ačkoliv ne samotného popírání. Kniha Lipstadtové byla recenzována velmi často, o knize druhé se s výjimkou již zmíněného Jiřího Peňáse zachovávalo cudné mlčení (dlouho o ní mlčely i Dějiny a Současnost, které jinak neváhaly recenzovat i zjevný popíračský pamflet „Rudolfa Seidla“ Osvětim, fakta versus fikce).

Největším přínosem je však zjištění, že neexistuje žádný „židovský názor“ ani v této věci a zbrkle se s jedním nebo s druhým identifikovat je ošemetné. Naopak i my na něj můžeme nahlížet méně předpojatě, bez obviňování kdekoho z antisemitismu. Rozhodně považuji za užitečné číst obě knihy současně. Určitě to brání hysteriím, k nimž obě mohou samostatně svádět. Židovský národ, jak vidíme, není ani démonický, ale ani nekritizovatelný a bezchybný, už vůbec ne jednotný ve svých názorech a postojích. V křesťanstvu, zejména v ČCE, je dnes móda tíhnout k pozici Listadtové.

U Lipstadtové může být problematické tvrzení, že komunistické režimy holokaust zapíraly. To nelze potvrdit. Pravda pouze je, že jako hlavní oběti nacismu prezentovaly komunisty. Fikelsteinovi bývá vytýkáno, že nekritizuje SSSR, což je považováno za pojev inklinace ke komunismu. Ale USA je mu bližší než SSSR. Proto problémy Ameriky zmiňuje víc. Zmíní se však i o Stalinových zločinech, takže je určitě nepopírá.

Závěrem chci k překladatelům a technickým redaktorům říct (aniž bych to hnidopišsky rozmazával), že stereotypně, snad ve snaze o „světovost“ píší holokaust s c uprostřed (holocaust). Česká pravidla pravopisu však doporučují (!) psát k (jak se toho sám držím) s ohledem na řecký (nikoliv latinský či anglosaský) původ tohoto slova.

(Jakub Dvořák)

Recenze např.:

Lucie Formánková DĚJINY A SOUČASNOST 1/2002

Jiří Peňás TÝDEN 10/2006 (6. 3. 2006)

Recenze např.:

Jiří Peňás - TÝDEN 16/2006 - recenzent připouští problematičnost některých jevů, dílem dotčených, celkově však autora a jeho dílo zpochybňuje, předně pro jeho (údajné) marxistické předznamenání, obviňuje jej z uražené ješitnosti, osobní zaujatosti vůči úspěšnému Wieselovi (sám Peňás si jeho problematické rysy uvědomuje). Že však E. Wiesel s "holokaustem obchoduje", nepopírá.

O historickou knihu roku 2006 / 2. část ĎAS 3/2007:

Ivo Cerman, Historicky ústav FFJU České Budějovice – knihu označuje jako „odsouzeníhodný případ, který nikdo nekritizuje,“ „klasické dílo současného globálního antisemitismu,“ jehož autor se „dlouhodobě věnuje protižidovským kampaním v USA“. Že jde o židovského autora pomíjí, ačkoliv  v rozporu s tím zlobně konstatuje, že „reprezentuje ‚univerzální humanistické židovství‘“.