Svobodné protestantské stránky

Předmluva, doslov a dvě „Slova odborníka“ MUDr. Slavoj Brichcín, vydání 1., Praha, Portál 2002, ISBN 80-7178-675-6

Autobiograficky laděná literární zpověď člověka, trpícího erotickou („parafilní“) úchylkou (deviací), doplněná předmluvou a dvojím „slovem odborníka“, MUDr. Slavoje Brichcína, může být pro nás užitečná hned z několika ohledů:

Především pojem „pedofil“ není pro všechny zcela srozumitelný (když jsem se komusi zmínil o kontaktech autora s bratrem farářem Blahoslavem Hájkem, reagoval tento: „proč s Hájkem; pedofily se přece zabýval Štorek?“). Nejen, že si mnoho farářů, ale dokonce i psychologů a psychiatrů dodnes spojuje pedofilii s homosexualitou, ale ani každý sexuální útok na dítě v prepubertálním období nemusí ještě znamenat pedofilního pachatele. Myslím však hlavně (a jistě mi dáte za pravdu, že většinou už jen při zaslechnutí tohoto slova v nás vyvolává odpor a hnus za plného vědomí i potěšení z toho, že/pokud „nás se to netýká“, aniž bychom se o to jakkoliv zasloužili), že právě k překonání rozporů vyplývajících ze souboje soucitu s odporem může být takové nahlédnutí do vnitřních komnat, jiným lidem nepřístupných, velmi užitečné. Tím spíše, že autorem je českobratrský evangelík, tudíž se v něm setkáme nejen se známými lidmi a reáliemi, ale hlavně se soubojem našeho souvěrce s parfilní orientací a možná i zjistíme, co pro podobné může sbor udělat, jak je přijmout, jak jejich problém pastoračně zpracovat, budeme-li s ním konfrontováni.

Autor:

Autorem je tedy sám pedofil. Proč právě on? Během svých terapií si takovou otázku mnohokrát položil. Pedofilii (stejně jako zdravou sexuální orientaci) si člověk nemůže vyvolat, ta je vrozená a neodvolatelná. Odborníci se již vzdali pokusů pedofilii léčit. Spíš se snaží klienty naučit s ní žít (jeden z terapeutů mu ostatně na věčnou otázku „proč právě já“ odpověděl: „a proč ne právě Vy?“ Všichni se musíme naučit ve svém životě něco zvládat). Během takové terapie si vede klient deníček, aby se naučil svému puzení rozumět. A právě takové zápisky z terapií jsou základem knihy.

Janek Alexa byl osobou ne jen na tolik odvážnou, že se dokázal svěřit s vnitřním životem pedofila, ale i nadmíru vhodnou: vystudoval pedagogiku, aprobací češtinář, během svých pokusů odpoutat se od práce s dětmi pracoval napřed jako asistent na katedře žurnalistiky (autor odborných skript), mnoho let pak jako redaktor různých časopisů, především pro děti a mládež, tedy člověk s literárními zkušenostmi, což prozrazuje i jeho místy velmí poetický a emotivní sloh.

Na jednu stranu schopný sebereflexe, tím méně je však s to porozumět momentům svého selhání. Je velmi moudrý a rozumný – nepropadá ani neplodnému sebeobviňování (i když zdůrazňuje, že je to hlavně díky pomoci okolí). Sice zmiňuje různé ústrky, jichž se kvůli své orientaci také dočkal, přesto není jeho zpověď zatížena žehráním na nechápavost a předsudky okolí. Celý spis ukazuje mimořádné analytické schopnosti člověka, kterého však tato schopnost nechala v rozhodujících okamžicích na holičkách.

A hlavně – pro nás hlavně – je to českobratrský evangelík. Na sexuální deviace nahlížíme někdy tak, jako by se to vyskytovalo v pohádkách, nebo ve „světě“. U nás to není. Problém, o kterém se nemluví (nesluší se mluvit), neexistuje. Janek Alexa je ale „náš člověk“. Svého otce, evangelíka, vnímá jako člověka dobrého, zásadového až přísného. Přesto schopného své zásady překousnout. Když se dozvěděl o synově deviaci, byl jím znechucen, ale nezavrhl ho. Naopak pomohl mu, jak jen mohl, s pomocí svých známých právníků, ale s podmínkou, že se již žádného deliktu nedopustí, jinak ho vyžene. Pomohl mu však i po první recidivě (druhé se nedožil). Ve srovnání s ním vnímá matku katoličku jako hodnou. O své účasti na církevním životě hovoří sice až teprve v souvislosti s poslední terapií. Je však zřejmé, že se vždy považoval za aktivního člena ČCE, ačkoliv ne zrovna skalního. Farář, již zmíněný Blahoslav Hájek, sehrál v jeho terapii velmi významnou roli a přispěl k jejímu úspěchu. Nemenší význam mělo sborové zázemí, které se mu ani po recidivě neuzavřelo. Významné ovšem je, že se se svojí deviací vyrovnával i z tohoto pohledu, tedy jako věřící člověk (každá kapitola je ostatně uvedena nějakým biblickým, převážně žalmovým veršem, s výjimkou kapitol, uvedených citátem nějakého theologa, buď si to A. Schweizer nebo R. Niebuhr, či dokonce z kancionálu). V poslední léčebně si našel dokonce zpřízněnou duši, křesťana spíš (na rozdíl od něj) ražení charismatického. Práce, kterou považoval za práci pro děti, mu ale vyplňovala celý život, takže na nějaké aktivity pro sbor mu čas nezbýval. Později pak byl zase zaujat vyrovnáváním se se svojí deviací.

Jako klient soudem nařízené léčby se dostal i na besedu se studenty pražské Evangelické akademie, kteří díky němu změnili svůj pohled na pedofily. Studenti jej také povzbudili, aby svoji zkušenost literárně zpracoval.

Pedofilie:

Jak osobní svědectví, tak i mnohem komplexněji „slovo odborníka“ (MUDr. Slavoj Brichcín), nám pomáhají pochopit, co vše pedofilie je a není a jak ovlivňuje psychiku, seberealizaci a sociální život pedofila i jak probíhá terapie: jaké jsou její možnosti a cíle, co pro pacienty, trpící pedofilií, může učinit odborník i jejich okolí a co pro sebe musejí pedofilové udělat sami.

Pedofilie je tedy trvalé erotické zaměření na jedince, u něhož ještě nejsou vyvinuty sekundární pohlavní znaky. To znamená, že příležitostné sexuální ataky dětí nejsou nutně páchány pedofilem. „Příležitostný delikvent“ není ještě nutně pedofil. Pedofilní jednání, které je výjimkou v sexuálním chování delikventa, vyvolané stresem či jiným psychickým vykolejením, nebo páchané pod vlivem alkoholu a psychofarmak, nebo následkem poruch, jaké mohou vyvolat nádory a změny na mozku, způsobené stárnutím, to vše pedofilie není. Pedofilie není ani důsledkem chybné výchovy ani následkem jakkoliv těžkého dětství. Pedofilové také zpravidla nevyrábějí pedofilní pornografii; to je spíš záležitost těch, kdo chtějí na jejich úchylce vydělávat. V rozporu s obecným přesvědčením nebývají praví pedofilové ani agresivní; naopak: pravý pedofil nechce dítěti ublížit, on ho skutečně miluje! Pedofilové také nevyhledávají své oběti ve vlastní rodině, spíš mimo ni, proto to bývají často organizátoři aktivit pro cizí děti (někdy, chtějí-li si svá selhání omluvit či racionalizovat dokonce občasné uspokojení berou jako drobnou odměnu za to, co pro děti vykonali). Ne každá preference nedospělého je pedofilií: někteří tíhnou k mladistvím jedincům, u nichž se sekundární pohlavní znaky ještě nevyvinuly, ale již se vyvíjejí. V tom případě se při inklinaci k chlapcům hovoří o efébo-, při inklinaci k děvčatům o hebefilii. Nejvíc asi překvapí, že pedofil většinou neusiluje o pohlavní spojení. Pedofila uspokojuje blízkost dítěte, doteky, hmatové zajíždění do erotogenních zón a fantazie. Nic víc (autor se nikdy ničeho horšího nedopustil). Sadismus je úplně jiná úchylka. Pokud pedofil svoji oběť zabije, bývá to ze strachu z prozrazení. Zde je problém s médii, která šmahem označují různé delikventy za pedofily, ačkoliv se může jednat o spousty jiných deviací, které se dítěte dotkly jen shodou okolností.

Pedofilie není homosexualita. Pedofil však může být orientován heterosexuálně, homosexuálně nebo nevyhraněně, stejně jako člověk „normální“. Pedofil může být orientován výhradně na děti, nebo se vzrušit i s dospělou osobou, ale v tom případě není pohlavní vzrušení považováno za plnohodnotné, spíš náhražkové. Pedofilové nejsou zkrátka s to prožít plné erotické uspokojení s osobou dospělou, buď si stejného či opačného pohlaví.

Přestože neohrožují děti přímo, stejně se jedná o nebezpečnou úchylku, protože pedofil může své oběti těžce psychosociálně poznamenat. Nejhorší je, že pedofilové mají do značné míry dětskou duši a proto se do ní snadno vžívají, získávají si důvěru dětí, které se k nim citově připoutávají. Ve chvíli obtěžování je pak taková důvěřivost dítěte krutě zrazena!

Příběh pedofila …

  … nebudu popisovat detailně (tato recenze Vás má povzbudit spíš k vlastní četbě). Chci jen naznačit, co vše z něj poznáme:

Jeho příběh začíná od konce – kdy je v šedesáti letech, v situaci projednávání svého třetího deliktu, vezen na operační sál ke kastraci (lépe: pulpektomii – tedy pouhé vyprázdnění aktivních žláz při zachování varletních pouzder). Na to navazuje životní příběh, sledující jeho dráhu od 18 do 60 let. Nadšená práce s dětmi, při níž si postupně uvědomuje svoji deviaci. Strach z deliktu, delikt, obavy z následků, nečekaně vstřícné reakce veřejnosti, i když současně pronásledován kádrováky, kteří se dřív nebo později o jeho prvním, podmíněném trestu dozvědí. Časté změny zaměstnání, práce v dětském časopisu, která mu pomáhá pracovat bezkontakně pro děti. Zájem o asijská bojová umění jej však opět vystaví pokušení, když dostatne nabídku, aby vedl dětský oddíl a on nemá odvahu přiznat, že i přes výmaz z trestního rejstříku je pro tuto práci osobou nevhodnou. Nové kolo selhání a soudů, opět nečekaně podmíněný trest. Po pádu komunismu si na něj bohužel kdosi vzpoměl jako na schopného redaktora dětského časopisu (delikt byl zapomenut), který organizoval dobrodružné výpravy pro děti. V padesáti letech s odumírajícím sexuálním puzením si sám ostatně připadal jako neškodný. Šeredně se ovšem sám v sobě spletl. Po překonání různých problémů, kdy nemohli zůstat neformálním sdružením a kdy organizaci, pod kterou se jejich oddíl připojil přivedl nový vlastník k bankrotu, se jim přece jen podařilo dát dohromady fungující volnočasovou organizaci, pečující o děti, v níž se děti naučily spoustu užitečných věcí o kamarádství, sportu, „lesní moudrosti“, o přírodě, ale i o morálce a náboženství, neboť šlo o organizaci křesťanskou. Pomohla i různě sociálně hendikepovaným dětem zapojit se do dětského kolektivu, navázat vztahy k druhým lidem (třeba chlapce s těžkou koktavostí). Přezaměstnaní rodiče byli rádi, že jim někdo hlídá děti, někdy se i sami na práci sdružení podíleli, ačkoliv jen příležitostně. K totálnímu krachu ji však poslalo jeho poslední selhání: rodiče už jim žádné děti nesvěřili a sami Alexovi spolupracovníci i nadřízení už po takovém zážitku neměli o další činnost v této oblasti zájem (pedofilní aféry v devadesátých letech zřejmě takovéto aktivity v očích veřejnosti naprosto zdiskreditovaly – kdokoliv se dnes věnuje cizím dětem neubrání se podezření, proč to vlastně dělá?).

Poslední delikt je probírán obzvlášť detailně, schopnost mluvit o deliktu a jeho průběhu bez litot a jiného uhýbání je podstatnou součástí terapie. Zajímavé jsou i reakce okolí: v době, kdy se pachatel dokonce pokusí o sebevraždu, jej vyhledají rodiče jednoho ze svěřenců: vytknou mu sice, že se dopustil zrady nejen na přímo obtěžovaných chlapcích (k těm jejich syn nepatřil), avšak i ostatní děti utrpěly újmu – zklamáním z člověka, kterému tolik věřily, který jim předal mnoho pozitivních myšlenek, které pak tragicky zpochybnil. Přesto mu přišli poděkovat za všechno, co pro jejich děti udělal, že konkrétně jejich syna neobtěžoval; ve chvíli, kdy měl v batohu spakované lano a dopis na rozloučenou velmi lidsky zapůsobilo, když mu matka onoho chlapce poslala polívku, aby neseděl doma o hladu sám, se svými výčitkami svědomí. Rodiče se však dohodli že dětem zlikvidují vše, co jim jejich oddíl i vedoucího připomínalo – všechny suvenýry, fotografie, stejnokroje a tak, věci, kterými Alexa s velmi promyšlenou strategií budoval soudržnost oddílu, jakési komunitní tradice. Negativní reakce, jako výhružné vzkazy na záznamníku, byly spíš výjimkou. Zažil i velmi nepříjemný výslech (držel se totiž vždy zásady nezapírat a vše přiznat, na což nebyli policisté připraveni, jeho vztřícnost chápali tak, že zkrývá něco mnohem horšího). Zakusil i zájem bulvárního tisku. Ale i takové věci, jako je podpora terapeutů a perzonálu v léčebně, dokonce i vyšetřující policistka se mu k jeho velikému překvapení pokoušela navrhnout, jak společensky únosným způsobem kompenzovat svůj vztah k dětem (konkrétně mu navrhla, aby místo úsilí o přímý kontakt s dětmi psal pro děti knihy o methodách přežití v přírodě).

Seznámí nás i s neúspěšnými pokusy o „normální“ soužití s dospělou ženou, které bylo utrpením pro něj i pro jeho manželku, nymfomanku a alkoholičku, jíž nemohl uspokojit. Jejich manželství se brzy rozpadlo. Nejslibněji se vyvíjel vztah se starší ženou s mentálně retardovanou dcerou, s níž se autor velmi sblížil (myšleno nedvojznačně). Co čert nechtěl, paní byla příbuzná s jednou jeho bývalou obětí. Jiný pokus o vztah se ženou rozbil poslední delikt. Po kastraci mu opadl pohlavní pud, ne touha po přátelství ovšem i s pedofilní preferencí. S posledním musí dále bojovat, ale vztah, spíše dětinsky kamarádský než erotický s jakousi ženou se mu navázat přece v době léčby a před nástupem trestu podařilo.

Svým příběhem nás zeznámí jak s terapií pedofilních (lépe parafilních) lidí a jejím subjektivním prožíváním (například strach z kastrace i postupné dozrávání k tomuto nevratnému rozhodnutí), tak i s vývojem přístupu odborníků od jeho prvních deliktů, kdy si s ním ani sexuologové nevěděli rady, po dnešní značně propracovaný systém až i ke vzniku detenčních zařízení, kombinujících soudem nařízené odnětí svobody s terapií. Podrobněji a přesněji to pak dotahuje MUDr. Slavoj Brichcín, který se zabývá duševními pochody pedofilů, motivací k terapii, perspektivy, medikamenty, chirurgická řešení a jejich etické problémy i cíle terapií.

Duše pedofila:

Vnitřní život pedofila je zde nastíněn jako souboj s neustálou potřebou být nablízku dětem s vědomím, že  to nemůže dobře dopadnout, skutečné lásky k dětem s vědomím, že jim ubližuje, strach z terapie strach z reakcí okolí, z odpovědnosti za další osudy zneužitých dětí, potřeba sebepoznání sebepřijetí, vypěstování empatie k obětem, výčitky svědomí, u zbožného pedofila provázené pocitem prokletí a zavržení.

Co mě na něm osobně zaujalo bylo jeho korporativistické myšlení. Neměl ambice šéfovat něčemu velikému, ale jeho myšlení se neustále s až obsedantně točí kolem pojmu oddíl. Jeho životní pozicí je postavení kvočny v čele důmyslně stmeleného houfu kuřat. S dokonalou pedopsychologickou pedanterií propracovává strategie, jimiž tmelí kolektiv; není to bozděčné, sám popisuje psychosociální efekty takových věcí, jako jsou přezdívky, stejnokroje, oddílové symboly a talismany … nelze nevzpomenout na Foglara, kterého považoval za svůj vzor! Děti však dospívaly; v pubertálním období už je nemohl vystát.

Takový způsob myšlení, který se tím nejen realizuje, ale usiluje i o předávání dalším generacím, se do dnešní doby nehodí. Alexa popisuje, jak programaticky, s dokonalou znalostí ontogenetické psychologie, vychovával svěřence, aby se vždy cítili být součástí celku. To odpovídá nejen době, v níž sám vyzrával, ačkoliv komunismus nenáviděl. Korporativistické myšlení je produktem ideologií 19. a 20. století, které zplodily nejen nacionalismus, fašismus a komunismus, ale i turnery, sokoly, skauty a td. Do doby, v níž je důležité posilovat osobnost a individualitu, nepatří. Zdá se, že Alexovi nikdy nedošlo, jakým je sám dinosaurem. Zhroutí-li se klubová a skautská hnutí, nebude to jen vinou pedofilů, kteří mají zjevnou potřebu vytvářet kolem sebe semknuté a od okolí psychologicky izolované skupinky dětí. Jako dítě jsem podobné typy nesnášel a i dnes soudím, že ti, kdo to s dětmi (i jinými lidmi) takzvaně umějí, jsou ve skutečnosti manipulátoři, a tím Alexa nepochybně je. Manipulativní je i jeho korporativistické mravní poselství, které považuje za hodnotu nadčasovou.

Terapie:

Systematická terapie směřuje k pochopení pohlavní odlišnosti a probuzení empatie k oběti. Po té následují psychoterapeutické techniky, které mu mají pomoci dostat své pudy pod kontrolu (součástí pedofilie, společensky nepřijatelné, je právě snížená sebekontrola). Pěstovány jsou různé sociální dovednosti, které mají nahradit současně odstraňované nevhodné sbližovací návyky. Podávána jsou i psychofarmaka, zejména odstraňující stres a napětí, neboť jen duševně vyrovnaný člověk je schopen sebeovládání. Hormonální léčba potlačuje sexuální pud, který nikdy nebude „normální“ (pedofila nelze naučit, aby ho vzrušila dospělá žena). Chirurgická řešení (kastrace, ale byly činěny i pokusy se zásahy do mezimozku) jsu až krajní řešení, doporučované, ne nařízené, a to jen u nebezpečných pedofilů, nebo u několikanásobných recidivistů. Bez souhlasu operovaného to však není možné. Pracovní, pohybové a kulturní aktivity mu mají pomoci rozšířit spektrum zájmů, pedofilní orientací omezené pouze na vyhledávání kontaktů s dětmi, potlačováním své orientace a maskováním průšvihů. Po přechodu na ambulantní léčbu se pracuje i na resocializaci pedofila zapojením významných osob z jeho okolí do terapie.

Co na to faráři (a sbory):

MUDr. Brichcín píše, že terapeut musí odmítnout jak roli soudce, tak i advokáta. Totéž platí i pro pastoranta. Je třeba nepodlehnout pokušení stát se spoluspiklencem proti nechápavé veřejnosti, ale i jakéhokoliv odsuzování.

U farářů i členů sboru je pak velikým nebezpečím, že se bude pokoušet vyřešit vše sám z vlastních zdrojů. Farář, ale i jiní členové sboru si musejí uvědomit, kde končí jejich kompetence a nemělěli by se bránit spolupráci se skutečnými odborníky (už proto je třeba alespoň příležitostně se s touto problematikou seznámit).

Přece je zřejmé, že i my máme čím přispět, jen musíme hledat jak a čím. Jako si pedofil musí přiznat svoji pedofilii, musíme si i my uvědomit, že vírou ještě nezískáme schopnost řešit všechny problémy (jak ukazuje Alexův příběh), nepodcenit však ani možnost drobné přípomoci. Zejména pokud jde o schopnost sebepřijetí (pedofilové velmi často trpí odporem vůči sobě samým) i při následné prosocializaci zvěstí o smíření a aktivní podporou pedofila v jeho souboji s deviací. Sami sebe zbavit jak naivního soucitu tak odporu vůči těmto osobám.

Jednou z naivit je (s tím jsem se setkal) nápad integrovat do sborové práce jejich pedofilii – schopnost práce s dětmi. To je nutné odmítnout. K práci s dětmi nemusí být člověk ještě pedofil. Pustit pedofila k práci s dětmi není nefér jen vůči nim, ale i vůči pedofilovi, který je tak vystavován napětí. Zde se musíme zbavit představy, že všechno má své místo v božím plánu a lze to integrovat. Spíš je třeba pedofila od práce s dětmi odvracet k jiným službám (autor sám je díky svému založení s to rozpoznávat pedofily a nalezl další uplatnění v ochraně dětí tím, že pomáhá jiným pedofilům, také svojí knihou, včas rozpoznat podstatu svého vztahu k nim).

Naivní bývá i pokus blízkých, třeba právě sboru, pedofila chránit před terapií a terapeuty. Lepší je s nimi naopak spolupracovat.

Co na to „normální“ veřejnost:

Pedofila nelze omlouvat. Může být a je nebezečný, i když většina pedofilů je s to udržet svoji orientaci pod kontrolou. To, o čem se dozvíme, co propukne v pedofilii realizovanou, je jen zlomek. Ale komu to ujede jednou, ten už se neubrání podruhé. I proto je součástí terapie výcvik k vnímavosti vůči oběti.

Na druhou stranu je třeba mít na paměti, že pedofil si za svoji orientaci nemůže a je třeba jej podpořit. Zatímco my „normální“ smíme bez špatného svědomí realizovat svůj pohlavní život (jako dar od Boha), pedofil se jej musí zříct. Máme-li jim ne jen jako věřící, ale vůbec jako lidé, pomoct musíme si je přestat ošklivit a démonizovat je, jako autoři kriminálních filmů. Musíme se naučit ctít  odvahu těch, kdo se svojí orientací bojují, vytvářet prostředí, kde mohou mít jistotu, že se jim neuzavře, pokud se s ní svěří, což nelze v prostředí, kde se „o takových věcech nemluví“, leda s odporem. Lidi, kteří odmítnou práci mezi dětmi, je dobré nepřemlouvat. Nikdy nemůžeme (a ani nemusíme) vědět, proč tak činí.

MUDr. Brichcín připomíná, že věznit pedofila je levnější, než péče o něj, ale méně efektivní. Propuštěný pedofil, který nebyl poučen, nebo jehož terapie začala až před propuštěním, takže ji neumí zvládat, se s největší pravděpodobností dopustí dalších deliktů.

(Jakub Dvořák)