Jdi na obsah Jdi na menu
 


aw: Biblí s Janem Balabánem: výpisky a poznámky

17. 9. 2019

 

středověk

 

Kde jsi byl, Adame?“ zeptal se Hospodin.

A Adam musel říct popravdě: „Nevím, pane, nevím.“

A proč se přede mnou skrýváš? otázal se Hospodin.

Protože jsem nahý, pane,“ odpověděl Daniel a nebylo místa na světě, kam by mohl utéci.

(povídka Kde jsi byl Adame?, Středověk, I 48)

 

Denaturovaný život. Jonáš hleděl na svou tvář zrcadlící se na pozadí macerovaných těl. „Tito přátelé dosáhli relativní věčnosti a takto zalití očekávají vzkříšení, kdy špunty vyskočí z válců a oni opět povolání k životu polezou za sluncem, které jim vrátí vše, co jim denatur vzal

Jonáš zevrubně prohlížel kabinet neznámého profesora. Všechno tu bylo zažloutlé a pokryté prachem, nejvíce vycpaná zvířata a ptáci. Kačeny tisknoucí pergamenové plovací blány k leštěnému dřevu, hranostajové prohnutí v nepřirozených obloucích. Prach z chlupů, prach z peří. Jonáš jím byl pokryt na rukou i na tváři. Svědění a záchvaty kašle jej vracely k vlastnímu tělu plnému horké krve. Jaké svědivé a dusící se zvíře je v člověku skryto. Jaké číhavé, dýchavičné, masité a chtivé monstrum v sobě nosím, ach běda. Dobře jste udělal, pane profesore, že jste je všechny denaturoval a zbavil všeho toho sajrajtu, té dráždiví špíny. Nyní jsou to exponáty, čisté formule svého bytí. Jedna žába za miliony žab. Jeden hranostaj za všechny, jedna kačena za nesčetná hejna. To je princip Archy Noemovy. Oni tu zůstávají jako věčné vzory, věčně reprezentující nás, kteří kašleme a dusíme se prachem času.

A kde jste vy, pane profesore. Vy, směšný Noe! Jonáš sáhl hlouběji do almary a tam mezi rolemi map a obrazů nalezl láhev kořalky. Hle, tudy na to. Také jste se denaturoval(…)

(povídka Denatur, I 82n)

 

 

Nejsme tu. Jsme někde jinde. Kupříkladu sedíme v místnosti, jejímž jediným nábytkem je skříň plná láhví s bezbarvou tekutinou. A my pijeme a pijeme. Pijeme popaměti, mechanicky, tak jako člověk ve spánku dýchá. Sáhneme po láhvi vždy, když už bychom měli vystřízlivět. Strach ze smrti byl zaměněn za strach z vystřízlivění. Ale copak o tom můžeme uvažovat, když jsme zpití pod obraz boží!

Rozuměj, nejsme zpití tady, jsme zpití tam. Zde je naše nepřítomnost a tam saháme po láhvi vždy tehdy, když hladina poklesne natolik, že by to znamenalo návrat do přítomnosti. Ovšem všeho do času. Tento velká blafák, tohle vytrácení se zadem je omezeno počtem lahví ve skříni. Ten nemůžeme nikdy znát, ale rozhodně víme, že je konečný. Tudy se blíží naše zdejší smrt. Nutnost návratu do přítomnosti. Nutnost procitnutí mezi prázdnými lahvemi. Proč se bojíme zemřít zde, v té nepřítomnosti, do níž jsme se kdysi vytratili, protože taková smrt by znamenala život tam v přítomnosti, v hrozném světle a hrozné bolesti, v sevření výčitek a souvislostí…

A za tím vším se pohybuje stvořitel. On naplnil skříň láhvemi, on ví, kdy dojde poslední, kdy se objeví místo suché a naše archa zůstane nad vodami. Víš, proč se Noe opil? Nebylo možné utopit se celý, utopil alespoň svou duši. Ubohý, nahatý ožralý chlap, děti se za něj styděly. Stvořitel mu zakázal zemřít a s ním i všemu živému. Jen předpotopní obludy našly spočinutí. Stvořitel je milostivě ponechal pod vodou, ponechal je dokonalými a dokonanými, dal jim fosilní věčnost, která nám nebude dopřána, a proto se společně s Noemem opíjíme ze džbánu, o němž si lžeme, že nemá dno…

(povídka Denatur, I 84n)

 

Brouzdali jsme se s Bendou po hrázích. Déšť byl teplý a sladký. Nad hladinou rybníků vyrůstaly tu a tam stonky vodní trávy. Oceán za hrázemi duněl, jako by v něm uháněly soupravy rychlíkových vlaků, na hrázi však bylo docela útulno. Usedli jsme na stavidlo a spustili nohy do stojaté vody. Byla teplá a lákala ke koupeli. Benda nechtěl o koupání ani slyšet, neumí plavat a nerad se noří do neznámých vod. Nakonec bylo dobře, že jsme to nezkoušeli. Mezi stvoly vodní trávy se zničehonic začaly objevovat ostré trojúhelníkové ploutve. „Tak to vidíš,“ povídá Benda, „ještě že jsme tam nelezli.“ Nebyli velcí, asi tam metr, metr dvacet. Ale, dej pokoj. A kolik jich tam bylo. Černí jako torpéda. Nervózně se proháněli pod hladinou. Takové zlé neklidné myšlenky, které ti rozsekají den na kusy a nedáš to dohromady, ani kdyby ses na hlavu stavěl, a nad tvým hněvem slunce zapadne, ani se nezachumelí.

(povídka Žraločí srdce, I 71n)

 

(o přejití Rudého moře, Livjátan, o vyhnání nečistého Ducha)

Asi jsem spadla z nebe rovnou do rybníka. A mohla bych v něm klidně žít, nebýt téhle paryby. Ostatní rybníky jsou jich plné, ale tenhle býval čistý, býval můj,“ čertila se a blýskala očima.

„A proč už není?“

„Ale…“, zlobně potřásla hlavou, až z jejích vlasů vylétla sprška do okolního mrholení. „Sama jsem si to zkazila. Mohla jsem si tam plavat jako labuť až do skonání světa, kdybych nedostala ten hloupý nápad.“

„Jaký nápad?“

„Žraloci se každý rok líhnou z jiker nakladených ve vodní trávě, v okolních rybnících. No a já se na ty čerstvě vylíhnuté parybičky chodívala dívat a dostala jsem pitomý nápad ochočit si žraloka, rozumíte, vychovat si ho pro sebe.“ (..)

Krev z ní /z krysy jako návnady/ prýštila všemi otvory, co jsme do ní nadělali. Vznášela se na vodě u břehu připoutána provazem spleteným z popínavých rostlin a nitky její krysí krve pronikaly do žraločích nozder. Pokušení se zdálo být nesnesitelným. Divoce rejdil uprostřed rybníka, vyskakoval z vody, hledal nás na břehu. Ale my jsme byli dobře schováni v křoví. Chuť rostla. Malí žraloci v okolních rybnících byli také divocí. Zakusovali se do sebe a rvali si hřbety a ploutve. Dokonce i oceán za vnějšími bariérami nějak vztekle kypěl. Vlny za hrázemi stály jako vody Rudého moře, když po jeho dně procházeli Izraelité suchou nohou. (..)

„Už jede!“ přerušil nás Benda.

Nepřítel prorazil kruh svého strachu a s mohutnou čelní vlnou se hnal k návnadě plovoucí v rudé kaluži na okraji rákosí. Rozhrnuli jsme keře. Uviděl nás, ale už nedokázal zastavit ani obrátit. Vyvaloval své nehybné parybí oči a otvíral tlamu, jako by nás chtěl spolknout i s celým ostrovem. Kalený hrot se vznesl vysoko nad Bendovu hlavu a potom nádherným obloukem letěl přesně do místa, kterému se rozjetý žralok nedokázal vyhnout. Hrot mu pronikl bokem až do břicha, a když se umírající nepřítel otočil na záda, vypadal jako loď se stožárem bez plachet. Tak zakotvil v přístavu u mrtvé krysy. Čekali jsme tam na něj a najednou jsme byli bezradní. Jeden rybník je čistý. To nemůže projít. Tohle nám nemůže projít, opakoval jsem pořád dokola. Tohle nám neprojde. Bosorka se brodila vodou k umírajícímu nepříteli. Dívala se do jeho hasnoucího oka a brečela. Oko se zavíralo, a když se zavřelo docela, poznal jsem, že nám to vskutku neprojde.

Vlny oceánu kypícího kolem prorazily dubové a olšové zátarasy na vnějších hrázích a valily se do poklidných vod rybníků. V těch vlnách připlouvaly tisíce žraloků a jiných nepředstavitelných bestií, proti kterým byl bosorčin nepřítel jen gumovou žabičkou na hraní do vany. Voda stoupá a hráze mizí. Vyšplhali jsme všichni tři do koruny velikého dubu. Třásl se s námi jako stéblo. Potom se utrhl. Jako by ho něco nevýslovného tam v těch černých vodách pod námi uhryzlo. Strom se s námi točil jsko pírko ve víru. Už jsme jeden druhého neviděli ani neslyšeli, už jsme snad ani nebyli. Stoupali jsme zpitomělí hrůzou vzhůru k hladině probuzení.

(povídka Žraločí srdce, I 78n)

 

(údolí stínů šeré smrti)

Drápy trhaly drátěné pletivo /na hromadě postelí/ a nad čelem protější postele se vztyčila opeřená hlava a kývala se ze strany na stranu, jak zobák hledal svou kořist. Men cítil že má botu plnou krve. Drátěná síť pod jeho nohama se prohýbala pod nárazy chlupatých tlap. „Skoč, skoč!“ Ženský hlas se mu zařízl do mozku. Vzepřel se nohama proti krvavým bělmům a odrazil se ke skoku tam, kde tušil ústí studny. Letěl a padal, narážel a kutálel se dolů a každá postel ho poznamenala ránou. Když dopadl na vodní hladinu, ztratil vědomí.

Jeho šaty nasákly vodou a táhly jej pod hladinu. Klesal a klesal. Nemohl dýchat. Do úst se mu valila voda. „Já se utopím? Zemřu?“ Blízkost smrti v temnotě bez světla jej probudila k životu. S vypětím všech sil ze sebe strhal šaty a nahý jako prst šplhal zoufalými tempy vzhůru.

Jeho ústa prořízla vodní hladinu. Ruce vylétly do prázdného vzduchu a jiné lidské ruce je uchopily a pomohly mu nahoru. Zůstal ležet a díval se na ni. Měla dlouhé tmavé šaty a bílé čelo. Nad jezerem bylo zamračeno a šedo. Na vzdáleném břehu leželo začernalé město přikryté jedovatými mraky. Na druhém břehu, ke kterému loďka mířila, se do závratné výše tyčila hora, v jejímž stínu ležela celá okolní krajina.

„Ty jsi mě volala?“

„Ano, a ty jsi skočil, na rozdíl od jiných, a proto jsme spolu.“

„A kde je dům? Ten dům?“ vykřikl Men náhle zděšeně. „Ten dům se studnou!“

„Dům? Snad brána! Prošel jsi bránou a myslel sis, že jsi v domě. Nemohl jsi uvěřit, že světlo, které tam vidíš, není lampa pod stropem, ale že září na nebi.“

Druhý den dorazili ke břehu. Ráno bylo šedivé a zastíněné jako všechno v tom kraji. Leželi spolu na písku a spali. Nad nimi se tyčil černý klín hory. Její okraje byly rozžhaveny světlem, kterému bránila. Celá země ležela v jejím stínu, a nebylo nic, co by v jejím stínu neleželo. Když se probudili, mohli jít dál jedině do kopce. Šli tedy kamenitými cestami, jako dva lidé v údolí stínu smrti.

(povídka Men, I 85n)

 

 

prázdniny

 

(Sedm dní stvoření. děvče vstaň,

ti všichni vyhlíželi k nové zemi

mlčením sluší se tě chválit)

Sedm dnů stvoření. Opakuje se to každý týden. Každých sedm let. Každých sedmdesát let a pak už se já opakovat nebudu. A mohlo to skončit mnohem dřív. Ještě teď slyší dunění svých vlastních kroků na plechové rampě, když prchal z mostu, který vzápětí vojáci odpálili. Zbytečně na konci války. Jako by snad chtěli zabít jenom jeho a těch pár kluků, kteří si tam hráli. Zánět ledvin, na který umíral v nemocnici v Brně jako student medicíny. Otec mu tehdy řekl vstaň, a manželka ho podepřela a on neumřel a dokončil studia. Vojenská pohotovost za karibské krize, ostré náboje, polní nemocnice, bezmocná opilost – světová válka na krku. Každých sedm let jeden oblouk mostu, a druhý břeh je stále v nedohlednu. Daniel Nedostál by jej také chtěl vyhlížet s radostnou nadějí zbožných starců. Vyprovodil však ze světa příliš mnoho zbožných i bezbožných i těch, kteří svět ani pořádně nezahlédli. Teď jej však zaplavuje mlčení. Ticho, které jediné může být modlitbou starého lékaře.

(povídka Nespavost, I 92)

 

(kdo ve mně věří, neumírá - zbroj víry Ef – armageddon - přijde boží soud)

Mohl tak žít až do smrti, kdyby ho neoslovili dva sympatičtí muži. Řekli mu, že jsou svědkové. Ne od soudu, ale svědkové boží. Štěpán, který byl zrovna bez koruny a v kocovině, byl rád, že s ním vůbec někdo mluví. Vysvětlili mu, že může žít věčně v pozemském ráji. i když všichni hříšníci i lumpové zahynou v plamenech pekelných. Štěpán jim uvěřil. Začaldocházet do jejich Sálu království a tam společně studovali Boží bůli. Štěpán se začal mýt a česat. Babička mu vyprala šaty. Chodil pěkě upravený. Nestyděl se už podívat do zrcadla. Ve sboru svědků bylo hodně milých lidí. Ukázali mu knížky, ve kterých bylo napsáno, jak dobře žít. Člověk nemusí zemřít, může žít věčně, na zemi je místa pro všechny dost. Pochopil, že svědkové jsou jediní, kteří vědí, oč na světě jde. Prohlížel si v jejich časopisech obrazy hořících měst a plamenů šlehajících z nebe. Všude se válejí mrtvoly hříšníků a jen svědkové tím peklem procházejí bez úhony, chránění brněním své víry. Oni to přežijí. On to přežije!

Tehdy se ve Štěpánovi rozeznělo hlubokým temným hlasem něco, čemu ani svědkové nemohli rozumět. Něčí ruka tloukla na buben jeho zapomenuté duše. Pochopil, co s ním, zapomenutým božím dítětem, vlastně udělali všichni ti hnusní matčini chlapi, spolužáci, učitelky, mistři, lampasáci, fízlové! Svět je špatný, k němu, k božímu synovi. To nikdo neví. Teď jim to ale všem vrátí i s úrokama. Ne on, ale Bůh. Jeho bůh-Jehova jimto všem vrátí.

Byl toho tak plný, že místo mezi svědky vyrazil do hospody. Opil se a vyřvával na celý lokál, že přijde boží soud. „Na vás na všechny! Armagedon, a nikdo z vás, vy kurvy, nikdo, rozumíte, nikdo to nepřežije.“

Na hospodské osazenstvo tyhle Štěpánovy výlevy velký dojem nedělaly. Ale svědkové, kteří se o Štěpánově obnoveném pití dozvěděli, jej začali napomínat a kárat. A to Štěpán nikdy nesnášel. Zvláště ne teď, když pochopil, že Bůh je na jeho straně. Přišel opilý do shromáždění a pohádal se s nimi. Vystrkali ho ven, dali ho do kázně a odepřeli mu křest ponořením. A on se na jejich kázeň vykašlal. Už je vlastně nepotřeboval. Scházel se s několika podobně přesvědčenými kumpány v bytě, který neplatili, a tam celé moci pili a mluvili o Bohu jako o svém otci, říkali mu „náš taťka“ a vyhlíželi konec světa.

(povídka Armagedon, I 107n)

 

(otevřel ústa ke službě - všechno svědectví)

Timoteus se narodil v rodině slavného probuzeneckého kazatele a byl vychováván k živé víře s důrazem na osobní spasení. On sám se obrátil již jako chlapec. Jeho proměna byla stvrzena i malým zázrakem. V tutéž chvíli, když přijal Ducha, přestal zadrhávat v řeči, což ho před tím velmi trápilo. Pán mu, jak sám později mnohokrát vyznával, otevřel ústa ke službě. A služba Pánu se stala řádem jeho života. Všude dosvědčoval milost Boží a působení Ducha svatého. Organizoval shromáždění, na nichž obrácení lidé vydávali svědectví a přiváděli k víře další. Učil se věřit Bibli do posledního písmene. Mnohokrát se utkal se spekulanty,kteří uhýbali jasnému slovu a tvrdili, že některé věci v Písmu jsou řečeny jen obrazně. Timoteus to pokládal za pochybnost, která je počátkem hříchu.

 

(ztráta víry - pokoj s Bohem - aby ji zbavil nečistého ducha - nezatvrzujte se)

Všechno začalo tím, že se zhroutila jeho žena Marie. Jako by ji opustil život, stala se smutnou a zamlklou, nechtěla chodit do shromáždění, nechtěla se účastnit pobožností, jen trpně přihlížela, jako by jen čekala, až něco skončí. Domácnost začala chřadnout. Na stolech se hromadilo nemyté nádobé a kupy nepraného prádla v koupelně. Všechna práce, kterou léta oddaně a beze slova konala, se tu rozvalila v hromadách špíny.

Timoteus pochopil, že Maria ztrácí víru a nemá pokoj s Bohem. Spolu s bratřími nad ní začal konat Boží prosby. Prosili Pána, aby ji zbavil nečistého ducha. Marie se však zavrzovala, zakrývala si oči a zacpávala si uši. Nechápala, proč jen ji Bůh zavrhl. Všichní jí to říkají a ona nemůže říct ani slovo, jen velkýma, smutkem zkrásnělýma očima hledí na svého muže, který nad ní s vážnou tváří vyslovuje hrozné věci. Nakonec se s vypětím všech sil zvedla z postele a utekla z domu ke své sestře.

 

(bez přestání se modlete - smiřte se navzájem – znovuzrození -modlete se za uzdravení )

Potom u dvanáctileté Noemi propukla zvláštní posedlost. Přenáhlovala se. Oči jí svítily podivným nadšením a ona se celé hodiny nahlas modlila. Potom začala psát Timoteovi dlouhé dopisy, ve kterých ho vyzývala, aby se usmířil s maminkou. Timoteus však neměl čas si je přečíst. Noemi se někdy zamykala v pokoji a zalykala se zoufalým křikem, v němž se slova slévala v podivný klokotavý zvuk, který děsil ostatní sourozence i přes zavřené dveře.

Timoteus se tehdy zabýval duchovní prací a psal úvahy o tom, kterak znovuzrozený člověk může žít jako královské dítě. V Noemčiných záchvatech neviděl tentokrát ztrátu víry, ale jen prostou duševní chorobu a vyzýval bratry a sestry, aby se modlili za její uzdravení. Když se její stav změnil v naprostou pomatenost, umístil svou dceru do psychiatrické léčebny.

 

(o starém člověku, který v nás musí zemřít, aby se nový mohl narodit)

Rok nato při velkém evangelizačním tažení nové církve pocítil Timoteus slabost. Při kázání dostal závrať. Celé shromáždění na něm viselo a on mluvil o starém člověku, který v nás musí zemřít, aby se nový mohl narodit. Oběma rukama svíral pultík kazatelny. Nakláněl hlavu na stranu, oči upíral šikmo ke stropu. Ze shromáždění se ozývaly výkřiky: Chvalme Pána! Haleluja! Timoteus chtěl také vykřiknout, ale jen cosi zachroptěl a zhroutil se na zem.

Nebyl přemožen ducem. Byla to těžká choroba, při níž se rozpadá krev. Timoteus pociťoval její příznaky vlastně už dávno, ale v zápalu práce jim nevěnoval pozornost. A tak diagnóza přišla velmi pozdě. Lékař byl vážný a nedával velkou naději. Timoteus však věděl a věřil, že Pán dává uzdravení i tam, kde je celá moderní věda v koncích. Pochopil, že ho čeká nejtěžší zkouška jeho života.

Nemoc progradovala.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář