Jdi na obsah Jdi na menu

Dopis Jana Balabána Milanu Balabánovi

3. 6. 2019

… a tak pokudž stává mého života, — tvá zprovodí mne milost i dobrota ... (Žalm 23) (Jiří Strejc)

 

Drahý strýčka Milane, tvých osmdesát let je darem pro mnohé z nás.

Posílám ti srdečný pozdrav se Sněžného, kde teď týden pracují na svých textech a okysličuji si mozek i duši procházkami v líbezné zářijové krajině.

Ke tvým narozeninám ti přeji především blízkost Boží, jako prožitek smyslu či osmyslení toho, co jsme dělali a děláme, a jako odvahu k ohlédnutí zpět a i k pohledu vpřed. Propast marnosti je nastražena na každého z nás a její okraj k sobě láká to smrtelné a nebezpečné v nás. Pro mě patříš k těm vzácným lidem, kteří se i přes tento okraj dokázali podívat a vynést odtamtud poznání, které je z bezpečí poklidného života nepřístupné.

Moje vzpomínky na tebe se počínají v dětství a jsou ozářeny sluncem prázdnin a pocitem bezpečí V rodinném a církevním klanu. Měli jsme štěstí, že jsme si v těch prvních letech mohli naplnit svůj citový tank (termín mého bratra) důvěrou, že někam patříme a že nám všem (tedy našim rodičům, prarodičům, tetám a strýcům a bratrancům a sestřenicím) o něco dobrého jde. Napadá mě anglický termín „deliverance“, což je právě pocit bezpečí postavený na významu doručení, bytí na správné adrese, či ve správných rukou. Ve Sněžném, ve Strmilově, v Semtěši, ve sborech. Tam tě vidím jako strýce a faráře, Mirinčina otce obdařeného zvláštním kouzlem humoru, vyprávění, poezie a imponujících neortodoxních nápadů a názorů, jako horu, která spolu s dalšími horami obkružujícími náš dětský Jeruzalém, tedy především s dědečkem Balabánem, babičkami Aničkou & Růženkou, mým otcem a matkou, tetou Lídou, Jarkem & Květou a dalšími, tvoří bezpečný horizont mého tehdejšího výhledu.

Nedlouho po tom, co se ruské tanky valily mezí řepnými poli kolem Semtěše, se bezpečné horizonty roztřásly. Díky Bohu, že jsme měli aspoň trochu natankováno na ty otřesy v osobním a společenském životě, které tvoří nejistý terén moji puberty a mládenectví. Tvůj život tehdy nabral v očích nás kluků z evangelické mládeže docela nepochopitelnou dynamiku a děje jako rozpad vztahu a rodiny a rozvod, kterých jsme právě „u nás“ měli zůstat uchráněni, se staly realitou, s níž bylo jen těžké si Vědět rady. Dnes sám rozvedený a po druhé ženatý snad vím, jakou hrůzu to obnáší pro všechny, kteří do toho spadnou, a také dovedu docenit verš Sváti Karáska: „... že jsou i věci, který jsou háji navěky“. Ale ani to nemusí člověka vymazat a srazit do dekadence. Boj o udržení, toho co se udržet dá, a další vykročení s důvěrou, že věci neskončí jen špatně, může člověka vést k pokoře i odvaze, jako V tvém případě.

Další podstatnou hodnotou, kterou j si zasáhl můj život, je tvůj duchovní a politický boj s režimem, podpis pod Chartou a vše, co následovalo. Tvůj postoj nás všechny do jisté míry připojil k tomuto procesu, i když jsme se jeho přímými účastníky nestali. Podobnou úctu mám v tomto smyslu k Šimsovým a dalším statečným lidem z našeho okolí. Charta a celý život kolem ní byly ohromným svědectvím a ohromnou inspirací proti rezignaci. Zároveň nemohu zapřít, že vaše takto nekompromisní postoje ostatním nejen imponovaly, ale také je zahanbovaly, či alespoň otazníkovaly jejich setrvání na vysokých školách nebo v zaměstnáních, která chtěli dělat. Myslím, že otázka „Proč jsem to nepodepsal?“ trápila mnoho lidí z generace mých rodičů i mojí, protože oprávněně házela na mlat hodnoty, pro které žijeme. Po pádu Kolosu nám to nikdo z vás disidentů nikdy nepředhazoval, ale ta otázka s námi už zůstane, a dobře nám tak.

Obzvlášť vděčný jsem ti za tvou práci teologickou a literární. Tvoje, alespoň z mého tehdejšího pohledu, radikální pojetí starozákonní exegeze a hlavně inspirovaný přístup k biblickémi textu mě na počátku zachraňovaly z jakési evangelické dějepravní nudy stálého dokazováni, jak se splnilo, co předpověděno bylo. Ze suchého keře katechismu vyšlehl skutečný plamen, který však tento keř, jak vidíme, nespálil. Především tvoje kniha Hebrejské myšlení pro mne znamenala skutečný posun a vznícení zájmu. Takového vznícení zájmu o biblický text se mnoha lidem z naší církve, zdá se, nedostalo. Lidé ve sborech přestávají studovat Bibli a diskutovat nad ní a spokojují se s jakousi nedělní (protestantskou, a proto docela suchou) liturgií kostelního křesťanství, která jen těžko oslovuje člověka, který v církvi nevyrostl, a i toho, který v církvi vyrostl, často jen v něčem utvrzuje, než aby ho hnala na poušť. Takže ještě jednou ti děkuji za tvou živou teologii a duchovní poezii.

Sestra Marie Rozenzweigová, jakási duše či světice našeho dávného vítkovického sboru ve svých přímluvných modlitbách vždy přála každému "Boží zdraví", což jsem pochopil jako tělesnou i duševní kondici způsobilou ke konání dobra. A tak ti, drahý Milane, ke tvému osmdesátému výročí narození přeji právě toto Boží zdraví.

S láskou,
 

Jan B.
 

Ve Sněžném, 4. září 2009.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Aleš Wrana - RIP

5. 6. 2019 16:32

Bratři Milane a Honzo, R.I.P. - A musím přidat, že jako tu chválí Honza strýce Milana za jeho exegetickou objevnost, je také Honza, byť bez teologického vzdělání, vykladačsky velmi inspirovaný a inspirativní. Kdysi jsem si v jeho díle začal vyhledávat místa, která se vztahují k Bibli, je jich mnoho, a vesměs jsou živá, přesná a podněcující.