Svobodné protestantské stránky

Rok co rok se v médiích připomíná 8. listopad jako výročí Bitvy na Bílé hoře. Letos to ale bylo již výročí 400. Je to příliš dávno? Takový král David žil daleko dříve, a je tedy na místě, aby křesťany už dávno nezaměstnával. Důležitost historických jevů se ale neměří jen časem, ostatně ani po bibli nejsou dnes evangelíci zvláště rozlačnělí. Ale řeč je o dějinách české reformace, které by je měly rovněž zajímat. Jenže při pohledu do časů minulých se před námi rozvinou tak dlouhé dějové spleti, že je nemožné pojmout vcelku a zároveň podrobně. Jsme proto v míře nemalé odkázáni na historiky. Nicméně nevězí jakýsi zádrhel na cestě od historické vědy k obecnému povědomí?

V desetiletích kolem přelomu 19. a 20. století byla Bílá hora úzce spojena s národní otázkou a s nadechujícím se minoritním českým evangelictvím, v němž se mj. díky Františku Palackému rozvíjel i historický zájem. Tento zájem má ovšem v současném českém evangelictví co dělat, aby vůbec byl. Na jedné straně existuje určitá evangelicko-katolická ekumenická debata (ztělesněna je komisí pro české církevní dějiny 17. století), ale vlastní evangelická reflexe se v zásadě omezuje na třídilný seriál v časopisu Český bratr (počínaje číslem 11/2020).

Ovšem DVTV si povšimla jiné iniciativy, kterou zosobňuje „káesaák“ David Loula ze Žďáru nad Sázavou, zakladatel spolku České studny a spoluautor Iniciativy smíření 2020, kterého DVTV prezentuje jako „protestanta“ (patrně na svou odpovědnost). Jako by měl zosobňovat český protestantismus. A navíc i ekumenismus, když si přibral ke spolupráci k evangelíkům vstřícného františkána. A jako by chtěl nevím proč konkurovat naznačené ekumenické debatě, ač se 17. stoletím v zemích Koruny české pentekostalismus příliš nesouvisí.

Demytologizační schémata

Vedle toho pak deník Aktualne.cz publikoval rozhovor s historičkou Ivanou Čornejovou na serveru Aktualne.cz „Doba temna je mýtus. Kdyby Češi na Bílé hoře vyhráli, bylo by hůř, říká historička“ (11.11.2020). Rozhovor se tváří jako prezentace současného stavu historického bádání a chce zpřístupňovat určité pochopení Bílé hory a jejích důsledků, což se křesťanským zdrojům zcela nedaří. Buď jsou ryze interní (Český bratr) nebo příliš faktografické (Pracovní list Ekumenické komise pro české církevní dějiny 17. století). Faktografie se ostatně zdá být oporou v nejistotách včetně nejistot v otázce, oč vlastně v tom a tom dějinném jevu šlo. Historik, který dokáže dobře analyzovat prameny a být silný ve faktografii, už někdy tápe, jakmile jde o průniky do ducha doby, do dějin myšlení či o shrnující obraz. Ale co s tím? Navíc když se objevují rok co rok v médiích určití historici, kteří přesvědčují veřejnost o tom, jaké je štěstí, že české stavy prohrály bitvu na Bílé hoře.

Ve zmíněném rozhovoru Ivana Čornejová neříká v zásadě nic převratného. Totéž by se ostatně dalo říci i o rozhovoru s jinou historičkou, Marií Koldinskou v magazínu Info.cz 8.11. Rozhovor vyšel pod titulem, který mě doslova vyděsil slovem „stabilizovat“: „Po Bílé hoře žádná doba temna nenastala. Nastoupilo baroko a společnost se stabilizovala, říká Marie Koldinská“. Proti přístupu Palackého a Masaryka se stavěl už dávno Josef Pekař. Tak tedy dále žije spor o smysl českých dějin? O problematičnosti pojmu „doba temna“ toho už bylo také řečeno mnoho, nové to není a oponovat Jiráskovi není ani moc aktuální. I když někde jiráskismus přežívá, sám se spíš setkávám s ignorancí a neznalostí, takže nestačí jen vyvracet okoralé omyly. To pak může uniknout lecco důležitějšího..

V zásadě může říci, že se v posledních létech opakuje v tisku několik demytologizačních schémat, která slouží k polemice vůči názoru, že Bitva na Bílé hoře měla nešťastné následky. Shrňme si nyní tato schémata a doplňme si teze, které je mají popírat, i když zčásti jsou rovněž diskutabilní:

a) Na Bílé hoře prohráli Češi, a Moravané údajně bojovali do posledního muže, zatímco tam v zájmu stavů bojovali cizí žoldnéři.

b) Bitva na Bílé hoře byla údajně velká bitva, zatímco šlo spíše o šarvátku, byť se závažnými důsledky. (I když: šlo o opravdovou bitvu, která trvala dvě hodiny, ne tedy o šarvátku, jak tu a tam někdo podotýká.)

c) Po Bílé hoře přišla údajně doma Temna, zatímco přišel kulturní rozkvět.

d) Po Bílé hoře přišla údajně germanizace, zatímco v případě vítězství stavů hrozila germanizace alespoň nemenší.

e) Po Bílé hoře sice přišla vlna emigrací a rekatolizace, ale v případě vítězství stavů hrozila intolerance.

Z neustálého opakování povstala také demytologizační schémata. Nyní stačí poznamenat, že historička prezentuje jen jednu z variant obhajoby důsledků oné bitvy. Do jisté míry se jí nedivím, protože je specialistkou na 16.–18. století a dobře vím, co to znamená být zamilován do předmětu svého bádání. Na straně druhé je to už docela dávno, co tu byla potřeba, a sice velmocenská potřeba, aby bitva byla tak oslavována.

Poznámky k interview s historičkou Ivanou Čornejovou

Na tomto místě se pokusme zvážit některé repliky paní historičky, které se nám zdají charakteristické pro obhájce Bílé hory a které jsou zvláštně diskutabilní:

Ivana Čornejová: Český národ má ve zvyku brát Bílou horu jako něco extrémně negativního, ale o širších okolnostech nemá obecné povědomí.

Bílá hora sice nezčernala, ale zrudla krví. Na ní se udála bitva, nešťastná událost, která měla závažné následky. Máme to nyní začít bagatelizovat? Císař pán vyčinil českým stavům za jejich vzdornost a také potrestal ikonoklasmus kalvínského kazatele Abrahama Sculteta, který podle svého názoru (se svolením zimního krále) očistil svatovítskou katedrálu od modlářských artefaktů. Lze ale potlačení reformace považovat za šťastnou událost, když se zbavíme konfesijních a ideologických projekcí?

Čím to ale je, že český národ nemá obecné povědomí o širších okolnostech? A čím mu od toho odpomoci? Tímto rozhovorem? Má se český národ vrhnout do badatelen a studovat historické souvislosti? Není spíš problém na straně historiků, že spor o smysl českých dějin nepřekonali?

Ivana Čornejová: Ale po každé významné události se stává, že si ji strany, které stojí proti sobě, vykládají k obrazu svému.

Jestliže se historička staví na stranu vítězů, staví se zároveň na jednu ze stran, která událost vykládá k obrazu svému. Snaží se odbourávat „mýty“, jednostrannost, a přitom sama mate, když polemizuje s extrémně zjednodušujícím obrazem bitvy z 50. let 20. století, jako by neexistovala jemnější zpodobení Bílé hory jako nešťastné události.

Nástup absolutismu bychom měli oslavovat? Ostatně byl to císař, kdo třeba v roce 1635 vyrovnal své válečné dluhy tak, že předal Lužici (lenní území Koruny české až do Vídeňského kongresu roku 1815!) do správy saskému kurfiřtovi jako zástavu. Že by tím Čechům a Lužicům prospěl?

Český zájemce, který není historikem, najde ovšem poutavé a ne černobílé vylíčení Bílé hory a doby pobělohorské v Horových Toulkách českou minulostí (srv. též kapitolu o Moravanech).

Ivana Čornejová: To období ovšem nebylo tak temné, jak se můžeme domnívat. Teď se zjišťuje, že Bílá hora český vývoj nijak dramaticky nepřerušila. Český národ rozhodně nezanikl, nedocházelo ani k násilné germanizaci.

Říká-li historička, že pobělohorské období „nebylo tak temné“, připouští, že trochu temné bylo? Jak tedy bylo temné? A pokud nedocházelo k „násilné germanizaci“, ke germanizaci snad nedocházelo, a to až do roku 1918. A copak emigrace z Čech nebyla – a nikoli nenásilnou – cestou ke germanizaci? Alespoň že čeština nebyla úplně potlačena a mohla se začít v 19. století obnovovat z venkovské češtiny. Dnes je zase aktuální tlak american english – a koho to zneklidňuje? (I jen vznést tuto otázku je pobuřující!)

Ivana Čornejová (popírajíc představy o úpadku české inteligence): To nikoliv, k odlivu inteligence došlo, emigrace po Bílé hoře byla masivní. Díky rozvoji nového katolického školství ovšem vyrostla nová vrstva inteligence, i když pouze katolicky orientovaná, která měla co říci a dosahovala výsledků, které lze srovnat s okolní Evropou.

Patrně nastal zázrak. Po masové emigraci zejména šlechty se země otřepe a vstali hned noví bojovníci? Kontinuita nepřerušena, genetický fond neoslaben? Kdysi jsem narazil na to, že německý rod Ritschlů, z něhož se rekrutovali teologové, umělci nebo ekonomové, má český původ. A to je jen jednotlivý případ důsledků emigrací, o níž se můžeme ostatně poučit z odborných prací.

Ale Bohuslav Balbín se hodí vždy jako doklad pobělohorské římskokatolické inteligence. A když se jmen nedostává, hodí se i páter Koniáš, pálící knihy Jednoty bratrské a vůbec spisy protestantské provenience. Samozřejmě nelze popřít, že byl odpovědný za násilí, samozřejmě sepsal nástroj cenzury Kljč Kacýřské Bludy K rozeznánj otwjragicý, K wykořeněnj zamjkagicý, a posbíral prý na 30 000 „závadných“ svazků. A to v době, kdy jako kacířství bylo trestné už jen čtení Bible kralické – a kdy za kacířství hrozil i trest smrti. To tedy byla kulturnost... A to Koniášovi neupírám šikovnost a literární nadání, jež z něho ale ještě nedělají zářnou postavu českých dějin. I když mu jeho Klíč vynesl také titul zakladatele české bibliografie. Je v něm zanesena řada nedochovaných knih, ovšem často nedochovaných jeho zásluhou. Ale nechtěl bych se s paní historičkou hádat, když je autorkou knihy o Tovaryšstvu Ježíšovu. Zdá se také, že jí záleží tolik na obhajobě Koniáše, že už nevzpomene jiných katolických kulturních osobností doby pobělohorské, jako byl Bedřich Bridel z Vysokého Mýta nebo Jan Dismas Zelenka z Louňovic. V českém baroku, jež „není špatné pro oko“, ovšem spíš dominuje architektura. Za ni jsou odpovědní ovšem předně cizozemci („Santini“ nezní moc česky, ale co na tom, když jeho dílo není pro ucho) a zmiňovaný Zelenka spíš pobýval v Drážďanech, aby se uživil, než pod Blaníkem.

Ivana Čornejová (zodpovídajíc otázku na kněží, kteří nahradili protestantskou šlechtu v roli vlastenců): Ano, ostatně to zdůrazňoval i sám Jirásek ve svém románu Skály. Tam jsou jako noví nositelé českého národa bráni katoličtí kněží. Ti jsou sice už vychováni v jiné víře než stavovští povstalci, ale pořád v sobě nesou české nacionální poselství a tím se starají o to, aby český národ přežil. Národní idea tak převážila i ideje náboženské.

Z této odpovědi se jednak zdá, že české národní obrození bylo vlastně zbytečné. Za druhé, paní historička nevysvětluje, jak vlastně národní idea převážila i ideje náboženské. Byli kněží spíš národními hlasateli než kněžími? Dodejme, že v této souvislosti někdy zaklínaný Josef Pekař, postupně diferencoval nacionální pojetí českých dějin.

Ivana Čornejová (odvozujíc z představy Friedricha Falckého jako slabé osobnosti jakousi hrozbu): Hypoteticky tak hrozila také budoucí nesvornost nekatolických konfesí a současně i ostrá nevraživost vůči katolíkům, což by mohlo zemi rozvrátit.

Hlavně že po Bílé hoře Habsburkové zemi stabilizovali a namísto „ostré nevraživosti“ vůči jinověrcům je rovněž zakázali, pronásledovali, vyháněli ze země a zaháněli do podzemí. Ale historička trvá na svém „kdyby“. A přitom v českých zemích před Bílou horou panovalo nejen dvojvěří, ale i konfesijní pluralita. Něco podobného se etablovalo i v Říši římské národa německého na principu cuius regio eius religio, „koho kraj, toho náboženství“, který připouštěl dvojvěří od Aušpurského míru a trojvěří od Vestfálského míru v rámci říše a umožňoval aspoň domácí vlastní zbožnost nebo emigraci do země konfesijně spřízněné. Nebyl to ideální situace, ale lepší než situace absolutistická.

Ivana Čornejová: Ta škála vyznání tady byla obrovská, a pokud by zvítězilo jedno z nich, samozřejmě by začalo potlačovat i ty ostatní. Jde ale pouze o můj názor v rámci virtuálních dějin.

Paní historička jako by ani nemohla konfesijní pluralitu popřít, ale musí ji hned očernit – i když v rámci jakýchsi „virtuálních dějin“. Tím zřejmě naráží na rádoby-teorii Nialla Fergusona, který napsal o historickém „kdyby“ celou knihu. Kdyby nebylo kdyby, nebylo by chyby.

Ivana Čornejová: Nad událostí ale musím přemýšlet i tak, že nešlo o žádnou českou výjimku. Rekatolizace probíhala v celé Evropě.

Paní historička tvrdí, že rekatolizace probíhala v celé Evropě. I když toto tvrzení vezmeme jako nadnesené, zůstane v nápadném rozporu se skutečností, že rekatolizace se týkala především Střední Evropy, protože vyplývala ze středoevropského konfliktu konfesí, a protože Habsburkové se stali významným hegemonem, byly to především jejich zisky, kde absolutisticky prosazovali katolicismus. Jinak ale Svatá říše římská byla konfesijně víceznačná, severní Evropa se přihlásila k reformaci, pokus o rekatolizaci v Anglii zkrachoval a ve Francii probíhal až mezi zrušením Nantského ediktu a Francouzskou revolucí. Katolické Španělsko a Itálii, kde byli pronásledováni Valdenští, nemá smysl s protireformací přímo spojovat, o Balkánu nemá ani smysl mluvit. Jde prostě především o záležitost středoevropského konfesijního konfliktu, který je dávno za námi. A tak buďme rádi.

Ovšem na druhé straně je věta o tom, že rekatolizace probíhala v celé Evropě na pováženou, protože touto větou se legitimizuje útisk jinověrců, jako by byl něčím „normálním“.

Ivana Čornejová: Kdybychom se podívali na dějiny jako na celek, tak význam všech těchto velkých proher, revolucí nebo slavných vítězství zdůrazňuje až pozdější vývoj. Lidé, kteří žili v období Bílé hory a nebyli přímo postiženi, si na ten nový život zvykli. A žili ho takový, jaký byl.

Závěrečné slovo historičky stvrzuje její postoj, že bychom to neměli přehánět se zájmem o historická neštěstí. Ale když k nim došlo, měli bychom je ignorovat? Nebylo by to ahistorické?

Jako by o situaci rozhodovali ti, koho se dramata dějin nedotkla (zde jako by paní historička opakovala slova jiného historika, Jaroslava Čechury z roku 2015). Nezaslouží si ti, kdo od mocných utrpěli, pozornost aspoň po smrti? Česká emigrace (včetně emigrace českých Němců) doby pobělohorské byla nejen masivní, ale také zahrnovala pozoruhodné osobnosti, z nichž nejznámější je samozřejmě J. A. Komenský. Ale co třeba rodina hudebníků Bendových, Karal Starší ze Žerotína nebo Pavel Skála ze Zhoře? Je zvláštní, jak je historička v rozhovoru jednostranná, a přitom je spoluautorkou XIII. dílu Velkých dějin Koruny české, věnovanému době stavovského povstání a době pobělohorské. V něm je obraz doby pojednán plastičtěji.

Co k tomu Pracovní list?

Ve srovnání s oběma jmenovanými historičkami uvážlivější pohled přináší Pracovní list Ekumenické komise pro české církevní dějiny 17. století, zveřejňující historickou studii o bitvě i soubor postojů zástupců různých konfesí. Nepodobají se chválám Bílé hory, jimž se věnují zmíněné historičky. Ale ani nepřinášejí alternativu. Pracovní list tak působí poněkud nedozrále. A tak si nevím rady kupříkladu s tvrzením Tomáše Parmy, který v Olomouci vyučuje církevní dějiny:

Na katolické straně o tom probíhala poměrně živá diskuse s vyhraněnými názory. Rozhodl papež a instituce, která v této době vznikla a měla české země na starosti – Kongregace pro šíření víry. Ale ani ta nezastává názor, že by mělo dojít k celoplošné a násilné rekatolizaci. Dost často si

představujeme, že katolická strana byla jednotná a jednoznačně chtěla rekatolizaci. Ale není to pravda. Nechtěl to papež, biskupové, chtěli to možná jezuité, některé horké hlavy z řad kapucínů a zřejmě i panovník.

Jak to tedy je s papežem? Papež rozhodl – a nechtěl rekatolizaci. Alespoň jakýsi smysl pro nejednoznačnost situace tu je. Nicméně, když se ptáme na důsledky Bílé hory, taková odpověď nestačí. Ostatně hned několik měsíců po bitvě se konala staroměstská exekuce...

Otázky, otázky...

Základní fakt, že byly poraženy české stavy, nezle popírat. Anebo bychom chtěli před českými stavy dávat přednost císaři pánu? České stavy nejednaly vždy uvážlivě a jejich politika nebyla už sama šťastná, vykazovala osobní zájmy a partikularismus, takže mají za svou porážku samy odpovědnost. Možná byl uvážlivější Karel Starší ze Žerotína, když se nechtěl připojit k českým povstalcům. Možná bylo fatální chybou druhé pražské vyoknění, jak o tom píše francouzský historik Olivier Chaline ve své knize o Bílé Hoře. – A nakolik porážka byla porážkou národní? Národní rozhodně ne ve smyslu 19. století, ale dotýkala se jistě jakéhosi patriotismu.

Bitva patří do kontextu dobových konfliktů v Evropě, a proto stavy neměly ani příliš volný manévrovací prostor. Je zajímavé, co jinde řekl historik Jaroslav Pánek: „,… předcházející vývoj směřoval – v konvergenci českých, rakouských a částečně i uherských stavů – k rozložení habsburské monarchie, k nahrazení tohoto v zásadě absolutistického útvaru něčím, co bylo nazváno konfederací svobodných zemí.“ Zato absolutistická monarchie byla pevností, rovněž pevností proti racionalismu, který se už v době pobělohorské začal jinde v Evropě prosazovat.

Bitva na bílé hoře byla v době absolutismu oslavena zbudováním kostela Panny Marie Vítězné na někdejším bojišti, jež bylo již roku 1621 proměněno v poutní místo. Bitva i místo byly spjaty s velmi silnými náboženskými a konfesijními asociacemi – a právě vzhledem k tomu chápejme reakce na Bílou horu z jiných táborů než z toho katolického, i když sami v nich neumíme a nemíníme přímo pokračovat. Novověké vnímání bitvy jako národní nešťastné události vlastně reaguje na obraz vítězství, s nímž se mnozí nebyli s to ztotožňovat, před nímž se i hanbili, a tak hledali svou hrdost pomocí historie, národních zájmů nebo obnovy evangelictví. Ač to vše později semlela bolševistická ideologie.

Není tedy snadné otázku Bílé hory zodpovídat. Chtělo by to hodně práce, ale kdo ji vykoná? Evangelických historiků je málo. Pustit se do amatérského studia? Farář J. Tengler se srdnatě vrhl do úvah o Bílé hoře, které pak byly zveřejněny ve zvukové podobě na oficiálních stránkách ČCE. Shromáždil, co byl s to posbírat, takže toho pověděl víc, než bylo třeba, ale na samu Bílou horu mu prostoru moc nezůstalo (zřejmě z důvodu zdrženlivosti či obav), nemluvě o několika nedorozuměních (nesouhlasím například s výkladem hesla cuius regio, eius religio, s výkladem, který se v evangelickém prostředí vlastně dávno traduje).

Sám bych potřeboval sice faktograficky vydatné podklady, ale také shrnutí širších dějinných souvislostí a věcnou diskusi. A plastičtější pohled na to, jak to tehdy bylo. Jak se tehdy lidé vyrovnávali se svými neštěstími? Nebyli mezi nimi i pozoruhodní hrdinové? Jakou sílu jim propůjčovala víra? Nebyla jim polem zápasu anebo zádrhelem? Jak jemné rysy měla tehdejší životní dramata?

Ale co vůbec dnes s Bílou horou? Ve zmíněném pracovním listu se historička Jana Nechutová blahosklonně zmiňuje o brněnské evangelické mládeži, jíž je Bílá hora vlastně lhostejná. Není snad dobře, že ji netrápí ta stará trápení, s nimiž se necítí být v souvislosti? (Ale přeci jen se musím podivovat, že historičku nezaráží nezájem evangelické mládeže o vlastní dějiny.) Anebo přeci jen – je snad dobře, když si někteří historikové vykládají, co chtějí, a vydávají to za vědecký postoj? Kdo však zmíněné interview na Aktualne.cz bere dnes, počínaje několika dny od zveřejnění, ještě v patrnost? I kdyby byl jeho obsah sebelepší, nejsou všechny úvahy na dané téma nakonec marné? Sám se odpovědí na své otázky asi nedočkám a zároveň nemám možnosti, abych si je zodpovídal pomocí vlastního hledání. A tak si ani netroufám nikomu radit, co má dělat, krom varování před matoucími autoritami.

Jiří Hoblík

Post scriptum:

Alespoň jeden hrdinský příběh do úvah o Bílé hoře přidává vojenský historik Jiří Kovařík, který se kromě líčení bojů věnuje i opakování již zmiňovaných demytologizačních schémat, v rozhovoru pro iDnes.cz „Bílá hora? Vůdci „národního“ povstání ani neuměli česky, připomíná historik“:

Největším hrdinou byl rozhodně jedenadvacetiletý Christian z Anhaltu, syn stavovského vrchního velitele. Válčil na straně stavů od roku 1619 a na Bílé hoře podnikl útok šesti stovek jezdců ze svahu, nejprve na kyrysníky a pak na Buquoyovu pěchotu. Protože ho nikdo nepodpořil, nakonec uvázl a byl dvakrát raněn, nejdříve střelnou ranou do ramene, později do tváře. Napsal o tom barvitou zprávu, která se čte jako román. Vyprávěl v ní o divokém útoku. I o tom, jak raněný bloudil bojištěm až do chladné noci. Pak padl do zajetí, kde ho naštěstí poznali a ošetřili. Jeho relaci poprvé otiskl francouzský historik Chaline v knize, která vyšla česky jako Bílá hora. Anhaltův deník jsem pak přeložil a použil první já ve svých Bojích o trůny. Na hollywoodský film by jeho příběh určitě vystačil. Ostatně jako světlou postavu bitvy ho má Zikmund Winter v Mistru Kampanovi.