Svobodné protestantské stránky

Nebýval mi zvlášť blízký, a to ne kvůli svému dávnému pochopení, že ze  mne básník nevyroste. Přesto o něm nyní začínám psát. Nebýval mi blízký patrně kvůli nevábnému příkrovu, jímž byla jeho osobnost zahalena. Pak ovšem jsem se jedním háčkem jeho jména přichytil. Když mi totiž kdysi básník Ludvík Kundera (znalec Františka Halase, jehož básnění je Závadova poezie blízká) říkal, jak jej Vilém Závada nabádal, aby mluvil, jak mu zobák narostl...

Podivnost stranické příslušnosti

Dnes bych se zeptal, za jakých okolností Závada takto nabádal, a tak jen odhaduji, že to bylo v době, kdy se stále silněji vyrovnával s režimním prostředím své existence. Autor jedné z nejlepších sbírek české poezie „Panychida“, proslavené kdysi ve své nonkonformnosti i vůči dobovým literárním proudům, si již roku 1945 nechal nasadit komunistický postroj.

Věc mnohem podivnější než u mnohých jiných. Nebylo to kvůli široce sdílenému poválečnému zahledění na sovětský východ, ani z oportunismu. Možná od počátku s vědomím prekérnosti a nepříjemnosti...

Vilém Závada se zaskvěl na světě ve své samotě a ve své senzibilitě vůči trýzni. Kolem své opravdovosti, kolem niterného prostoru hledání čistoty si zbudoval železný krunýř, aby pod ním chránil, co pokládal za nejcennější, přijímaje jako jóbovský úděl to, jak krunýř navenek koroduje. Spíš naivně než zbaběle. Co však požadovat na osamoceném jednotlivci, když se přímo proti němu rozložil celý režim, pro který přitom intelektuální osamocenost byla něčím tak odpudivým? Jako by svou stranickou anabázi podstupoval právě s vědomím, že na svět přišel aby trpěl...

Literární kritik a nakladatel Bedřich Fučík, který měl k Závadovi blízký vzah, si uvědomoval prekérní povahu jeho zapletenosti, a přitom ve svém „Čtrnácteru zastavení“ o něm mluví porozumivě, s úctou a vděčností. Vzpomíná na to, jak sám seděl, jak se přátelé pokusili vyvolat – bohužel však bez kýženého výsledku – nové soudní líčení, které by zkrátilo jeho věznění, a jak před soud ve vší důstojnosti předstoupil Závada jako svědek, který „má před sebou vykouzlit mravní a kulturní profil zde přítomného trestance a ponadlehčit jeho vinu!“ (Čtrnáctero zastavení, 1992, str. 270); uprostřed režimního soukolí, se tak vynořuje „jedinec, který cítil potřebu vydat svědectví pravdě (tamt., str. 271). Fučík pak upozorňuje na další Závadovu pomoc jeho rodině a desítkám dalších konkrétních lidí.

Evangelický nerv

Vilém Závada se narodil roku 1905 v Hrabové u Ostravy. Není proto s podivem, že jsou v jeho poeezii přítomny industrikální prvky, působící místy i podivně. Vystudoval filosofickou fakultu v Praze, na níž získal také doktorát. A naštěstí se mu dařilo pracovat v redakcích a přitom přemáhat svou povahovou indispozici ve vztahu ke vstupování do ruchu světa.

Pocházel sice z římskokatolické rodiny, ale před svatbou s evangeličkou Jaroslavou Hrejsovou přestoupil k Českobratrské církve evangelické. (K tomu srv. Putna, M. C., Česká katolická literatura v kontextech: 1918-1945, 2010, str. 1052–1053.) Smíšená manželství byla tehdy obtížně představitelná, a nejsnazším řešením se jevil často přestup k evangelické církvi.

Jeho vlastní evangelické stopy se přitom hledají obtížně, už kvůli jeho samotářství, nemluvě o tom, že přímo náboženskou poezii nepsal. Ale průběžně několik stop najdeme. V době protektorátu se v roce 1941 jeho básně objevily v evangelické revui Kalich, která byla tehdy rozšířena o literární sekci, ale kterou v následujícm roce protektorátní úřady zakázaly.

Již v 50. letech se podílel na souboru překladů starozákonních Pěti svátečních svitcích, který vyšel pod stejným názvem roku 1948. Na tom je velmi příznačné, že se ujal českého přebásnění knihy Pláč (pod titulem „Žalozpěvy“). Komu z českých básníků by to také více slušelo? Tímto přebásněním se mohl Závada vracet ke svému už letitému vyladění a vyrovnávat se s tím, do čeho po válce vstoupil. Jeho vlastní deziluzivní poezie sama se pak vrací na světlo počátkem 60. letech, kdy vychází sbírka „Jeden život“ (1962).

V roce 1968 se znovu účastnil počeštění starozákonní knihy, „Knihy Jóbovy“, a sice ve spolupráci se Stanislavem Segertem, který se postaral o překlad, zatímco Závada knihu přebásnil.

Vzhledem k tomu, co o něm píše Bedřich Fučík, můžeme v jeho životopisu od konce 60. let sledovat Závadovo „poslední a veliké období“, jež zastupuje sbírka „Na prahu“ (1970) coby „moderní Job“ (Čtrnáctero zastavení, str. 278) a následující úsilí o pokání prostřednictvím poezie, jež vyústilo ve sbírce „Živote díky“ (1977) ke smíření. Ke smíření, k němuž se svým životem protrpěl. Fučík o tom píše: „Závada si byl nepochybně vědom, že jako občan svou při v očích přátel i nepřátel prohrál. Tím víc usiloval uchovat si svou tvář jako člověk a jako básník už jen sám pro sebe; jen touto cestou mohl, zdálo se mu, odčinit své hříchy, spoléhaje ve svém mravním zádrhelu spíš na Boha, kterého nesl od dětství stále v sobě a jemuž se, nemaje nikoho, komu by se ve své samotářské mlčenlivosti svěřoval, svým poznáním stále více přibližoval a na něhož snad skrze své nedobré skutky a kajícnost spoléhal, neboť 'i spravedlivý třikrát za den hřeší'“ (str. 283).

Osamocení a tíže provázely nicméně i jeho pohřeb. Zatímco pohřební slavnost pro jeho ženu o rok dříve vedl v krematoriu farář, jemu byl vyhrazena oficiální slavnost v Domě umělců a skromná bezeslovná půlhodina pro několik přátel v krematoriu.

Duchovní poezie

U Závady nehledejme žádnou evangelickou poezii, žádnou náboženskou poezii. To by nebylo snadno slučitelné ani s jeho básnickým tragismem ani s jeho budovatelskými básněmi. Spíše bychom mluvit o duchovní poezii v širším smyslu. A opatrně tu a tam vytušit Závadův evangelický nerv, evangelický nerv člověka, jemuž mnoho neříkal církevní provoz. V básni „S fanfárami pláče“, která uvozuje sbírku „Na prahu“ toto rozpoložení vyjadřuje jakási variace na inkarnaci: A zůstal jsem už navždy tělem učiněný pláč... Dosažení smíření a harmonie je pak dobře patrná na básni „Na vrcholu let“:

Tak stojím na prahu, neboť jsem po večeři,
tak stojím na prahu, neboť jsem na konci,
tak stojím na konci, tak stojím na prahu
veliké noci, v které se blýská
a nebe se chvěje mrazením světla.

Básník tu zírá zpoza prahu do věčnosti – a popisuje svůj zážitek pozorovatele, ne znalost věrouky.

Závadův tragický životní pocit nebyl tedy sice bezmezný, ale jak by se s ním něko mohl stát vzorovým evangelíkem? A přece je tu zvláštní souznění se starobylou náboženskou tradicí, jak ji nacházíme u Jóba, v Písních o božím služebníku z knihy Izajáš, ale nakonec i v poselství kříže. V této vážné citlivosti pro bolest, v hledání pravdy nářku, kterou – jak sami můžeme doplnit – zastupuje hebrejská kniha „Pláč“. Tak tomu je v životním rusumé básně „Černý vzadu“ rovněž se sbírky „Na prahu“:

Nejpravdivěji mi vždy zněla slova nářku
jež vyrazí ze dna pod tlakem
když se nám vzpříčí duše v těle

Více toho ale Závada odkrývá v básni „Záchranný žebřík“, v níž tváří v tvář lhostejnosti vybízí jakési „ty“, aby se předem nevzdávalo kvůli neštěstí. Tak s ním souzní, ale zcela se s ním neztotožňuje, a pak říká:

Nikdy jsi nebyl člověk skalní víry
Nikdy jsi neříkal ano ano ne ne
ale vždy ano i ne anebo ne i ano
však dneska s planoucí výhní nevíry v hlavě
však dneska
z hořkého nezbytí a ze zoufalé naděje
(...)
se protrhneš z horečnaté mrákoty
(...)

Nakolik si v tomto okamžiku s oním „ty“ připadá Závada blízký? Rozhodně záhy pak přechází od promluvy k zaujetí prolnutím života a smrti, z něhož vyplývá dále to, k čemu se předchozí citát nachyluje:

V jednom proudu smrt a život plynou
Jen ten kdo umírá je také živ
A kdo si zoufá – v koutku srdce tajně doufá
A jedné duši hoří peklo očistec i ráj

Pád není smrt a trest a věčné zatracení
Zřítí se člověk střemhlav ze střechy
Z lešení spadne na vlastní cestu

A v neštěstí najde sám sebe
Zachvěje se jak by jím zastřásl bůh
Opře se o zem lokty opře se o ni koleny
Jak housenka se stáhne a nahrbí hřbet
A na těle i v duši ještě celý polámán
pomalu stoupá i po žebři svých ran

V tichu se vzbouzejí uspané ozvěny
V horečce se mobilizují obranné látky
Ze zálohy nastupují skryté síly

Nevidí ještě před sebe a nedohlédne dna
však už se nepustí až mu zas požehná
až navrátí se jeho vnitřní bohatství a klid
a sami zase přijdou za ním přátelé

Biblická motivace je v těchto verších nesporná. A kromě toho si můžeme doplnit známou kompetenci náboženství ve věcech života a smrti. Ale už s motivem pádu si nakládá Závada po svém, protože jej odpoutává od smrti, trestu a zatracení, a pak z něho činí předpoklad vzestupu po žebříku. Pád vede k mobilizaci sil! A to takové, že na rozdíl od praotce Jákoba, který zápasil s démonickým říčním zjevem, zdolal jej a pustil až poté, co od něho získal požehnání, Závada radí po požehnání nepouštět se. Štěstí či vlastně jeho obnova nadchází až poté, co se vyrovnáš se svým pádem.

V básni „Za dveřmi“ se zase můžeme setkat s výsměchem sebezbožšťování:

Jak chudák na dně pozvedá hlavu k nebi
pohlíží začátečník s úctou k mistrům
Však mistři rozohněni vínem blábolí o bohu
a v božském opojení sami sebe zbožští
a mlsně olizují rety
při vyslovení svého vlastního jména
Blahosklonně přijímají klanění a dary
do očí lichotí a v srdci opovrhují

(...)
Ne
Ani bůh by tolik nežárlil
jak jeho kostelníci a velekněží

A tak se nabízí velkoleposti i velkohubosti vzdorující možnost ohlížení po doznívání klasické české poezie, kde najdeme i příležitost k setkání s poezií duchovní mimo rámec striktních klasifikací a dovolující nahlédnout to velmi soukromých zápasů...

Jiří Hoblík