Svobodné protestantské stránky

Ke Christophu Ritschlovi, jehož jméno známe jen v německém znění, jsem dospěl od otázek na slavnou německou náboženskodějinnou školu, která se vyrovnávala s vlivem slavného dogmatického teologa Albrechta Ritschla. O něm je totiž známo, že pocházel ze starého českého šlechtického rodu. A tak se mi jméno Ritschl samo stalo náboženskodějinnou otázkou.
Albrecht Ritschl je tedy genealogicky napojen na dějiny českého protestantismu a svým způsobem zosobňuje doklad významu českoněmeckých vztahů pro evropské dějiny. Jedná se o genealogii pobělohorských exulantů, na níž můžeme sledovat nejen dějiny jednoho šlechtického rodu, ale i protestantské teologie, dějiny provázené rovněž pragmatickým uplatněním členů rodiny a různými dějinnými okolnostmi. Zvláštní pozornost si zaslouží i 19. století, kdy se z ritschlovského rodu rodí řádka protestantských teologů. Takže si vcelku můžeme povšimnout, oč český genofond ochudila a oč německý genofond obohatila rekatolizace. (Což je sarkastická poznámka na adresu apologetů „naší slavné prohry“ na Bílé Hoře.) Jen nemůžeme rozhodnout, zda Christoph Ritschl byl nejen předním činovníkem českého království a zda také koho předešel do království božího. Vzhledem k exulantským potomkům se lze ale domnívat, že byl utrakvistou.

O Kryštofovi se ví, že býval královským celníkem v západočeské Přimdě (něm. Pfraumberg) poblíž hranic s Bavorskem na cestě, která vedla z Prahy do Mnichova, tedy v lokalitě celkem exponované, na níž měla koruna pochopitelný a po dlouhá staletí se táhnoucí zájem. Už ve 20. letech 12. století tu byla postavena románská obytná věž (donjon), představující spolu s Pražským hradem jeden z nejstarších českých kamenných hradů. Byl v ní krb a – nejstarší v českých zemích dochovaný – prevét. O hradě svědčí zpráva Kanovníka Vyšehradského (srv. R. Köpke: Cosmae chronica Boemorum, in: G. H. Pertz [ed.], Chronica et annales aevi Salici, Monumenta Germaniae Historica, 11, Scriptores 9, Hannover: Hahn 1851, [str. 1–209.843–846], str. 133), zatímco Palackého identifikace hradu v Kosmově kronice bývá v poslední době zpochybňována.

Během 14.–16. století se ve správě Přimdy střídali císařové a šlechtici, ovšem v Kryštofově době se už blížil konec užívání hradu. Karel IV. zanesl Přimdu do Maiestas Carolina s tím, že nesmí být prodána, ale přesto se dostávala (jako už za Jana Lucemburského) znovu a znovu do zástavy. Od doby Jiřího z Poděbrad na hradě bydleli páni ze Švamberka, kteří jej sice několikrát přestavěli, ale protože přestal vyhovovat, roku 1592 jej opustili. (Srv. T. Durdík, Hrad Přimda, Vlastivědná knihovnička Společnosti přátel starožitností, 14, Praha aj.: Unicornis 2007.) Z dějin Přimdy vyplývá alespoň to, že Kryštofova pozice tu sice nebyla nejvyšší, ale pro korunu, která se neustále potýkala s finančními problémy, velmi významná.

2. prosince 1581 Kryštofa spolu s jeho potomky císař římský a král český Rudolf II. v Praze povýšil do rytířského stavu, přiznal mu šlechtický přídomek „z Harttenbachu“ a vylepšení erbu. A to zejména za jeho zásluhy o rozmnožení císařského a královského majetku, jakož i za služby jeho předků. České prameny jsou zřejmě ztraceny, a tak předbělohorské dějiny rodu a česká jména nemají oporu. Jen tedy naznačme možnost staršího českého ekvivalentu německého jména, ale nepouštějme se do důslednějších hypotéz. České znění jména rodu mohlo totiž vycházet z toponyma a přitom připomínat Říčany (něm. Ritschen), přídomek zase připomíná Hartmanice. (Srv. Freih. J. A. v. E. E., Die Familie Ritschl von Hartenbach, Zeitung für den Deutschen Adel 2 [1841], str. 63.) Čeněk Zíbrt uvádí jeho jméno jako „Ričl z Hartenpachu“ (Bibliografie české historie, I, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1900, str. 508), což je ovšem jen fonetický přepis z němčiny do češtiny. Z povýšení můžeme alespoň odvozovat, že Kryštof sám patrně pocházel z vladyckého a předtím ministeriálského rodu úředníků a služebníků koruny. 

Počátkem 17. století pak o další stupeň povýšil Kryštofův potomek (syn?, vnuk?) Georg Ritschl z Hartenbachu, který obdržel diplom šlechtice a svobodného pána. (Srv. E. H. Kneschke, Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexicon, 7, Leipzig: Voigt 1867, str. 517.) Ovšem jeho syn Christoph přišel jako protestant po Bílé Hoře o své statky. Vstoupil pak do služeb švédského krále Gustava Adolfa a bojoval „za svou víru“ ve čtrnácti bitvách, než jako poručík opustil vojenskou činnost a usadil se v Duryňsku, kde v gothském vévodství získal léno.

A tak v roce 1717 v Erfurtu nacházíme jeho syny, notáře Theodora Rudolfa a tiskaře Hironyma Philippa Ritschlovy, jimž byla 10. listopadu ve Vídni potvrzena šlechtická hodnost a erb. V roce 1718 císař Karel VI. znovu potvrdil erb a stav svobodných pánů. (Srv. O. T. von Hefner, Stammbuch des blühenden und abgestorbenen Adels in Deutschland, 3, Regensburg: Manz 1865, str. 246).

V rodu Theodora Rudolpha jsou pak důležité dvě linie, které směřují přes jeho vnuky Georga Wilhelma a Johanna Ludwiga a z nichž první je vyloženě teologická. Jedním z vnuků byl totiž farář a gymnaziální učitel v Erfurtu Georg Wilhelm Ritschl von Harttenbach, jehož potomci ovšem přestali šlechtické tituly užívat.

Z nich syn Georg Carl Benjamin Ritschl (1783–1858) působil v letech 1827–1854 ve Štětíně jako superintendent a biskup severovýchodní pruské provincie Pomořany (Pommern), kde zažil poměrně pohnuté dějiny lutherství, konfrontované mj. s pozdně pietistickým belowským hnutím (což byl jakýsi předstupeň charismatického hnutí 20. století). Zajímavostí je, že od září 1829 do května 1830 působil na pozvání ruské vlády v Petrohradu při přípravě obecného zákona evangelické luterské církve v Rusku. (Srv. A. Ritschl, Georg Karl Benjamin, in: Allgemeine Deutsche Biographie, Historische Kommission bei der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, Band 28 (1889), str. 661–664.)

Zástupce další generace je ale daleko známější: göttingenský profesor Albrecht Benjamin Ritschl (1822–1889), nejprve historik, pak ale dogmatický teolog, konfesijně zaujatý kantovec, zdůrazňující etický aspekt křesťanství a v souvislosti s tím i přítomnost božího království (láska k bližnímu a občanské povinnosti namísto eschatologie). Jím ovlivněná göttingenská náboženskodějinná škola od něho nakonec odvrátila. Mimo jiné nesouhlasila s jeho jednostranným odvozováním Nového zákona ze Starého zákona.

Jeho vlastní liberálně teologické přívrženectvo ritschlovců (k nimž patřil rovněž Adolf Harnack, ačkoli v řadě ohledů jinak ražený) ale nevydrželo dlouho. (K ritschlianismu srv. J. Pohle, Ritschlianism, in Catholic Encyclopedia, 13, 1913, on-line.) Kromě toho, že Albrecht Ritschl dokládá tendenci rozchodu s Hegelem jakož i to, jak značný vliv měl na německé filosofické a teologické myšlení Immanuel Kant, rovněž představuje vznešenou tvář hluboce úpadkové protestantské tendence, která spočívá v masivní redukci náboženství na etiku. A jak se zdá, není kdo by ji z toho vyléčil, uvážíme-li kolik vody od té doby uplynulo. Na druhé straně je na Ritschlovi sympatický jeho odpor proti církevnímu vstupování do stranické politiky.

K osobě Albrechta Benjamina Ritschla si doplňme ještě základní charakteristiku z pera Karla Bartha, který ovšem nebývá považován za jeho „velkého znalce“ (srv. D. Lange, Das Verständnis von „Offenbarung“ bei Albrecht Ritschl und Karl Barth, in: J. Ringleben, ed., Gottes Reich und menschliche Freiheit: Ritschl-Kolloquium [Göttingen 1989], Göttingen 1990, str. 40): „Spíše energicky sahá po teoretické a praktické filozofii dovršeného osvícenství, tj. po Kantovi, kterého interpretuje jako antimetafyzického moralistu. Podle něho chce chápat křesťanství jako velkou a potřebnou možnost, případně uskutečnění praktického životního ideálu. Přitom však rezignaci ve vztahu ke všemu poznání, jež se v tomto rámci nedá rozumově zpřístupnit, vidíme správně, jako charakteristikum jeho teologie, jen tehdy, jestliže si představíme pozitivní otevřenost, s níž se chápe a přitakává jednak tomuto praktickému ideálu jako takovému, jednak jak interpretaci křesťanství, bible a zvláště reformace tento životní ideál zdůvodňuje a zajišťuje.“ (Protestantská teologie v XIX. století, II, Praha: Kalich 1988, str. 654.)

Z dalších významných potomků Christopha Ritschla za zmínku stojí zakladatel bonnské klasické filologické školy Friedrich Wilhelm Ritschl (1806–1876), syn duryňského evangelického faráře v Grosswargule poblíž Erfurtu Friedricha Ludwiga, bratra výše jmenovaného Carla Ritschla.

Ale aby teologických Ritschlů nebylo málo, přišli na svět ještě dva. Otto Karl Albrecht Ritschl (1860–1944) byl geograficky spojen zejména s Bonnem, kde již jeho otec studoval a kde se sám narodil a zemřel. Po matčině smrti byl odkázán na výchovu svého otce Albrechta a podobně jako on přešel od dějin (které přednášel jako profesor v Kielu) k dogmatice (v Bonnu a jako předchůdce Karla Bartha v Berlíně). Mimo jiné napsal slovníkovou biografii svého otce (Ritschl, Albrecht Benjamin, in: Allgemeine Deutsche Biographie, Historische Kommission bei der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, 29 (1889), str. 759–767), který zemřel sotva osm dní poté, co si Otto revizi biografie přečetl.

Albrechtův vnuk Dietrich Ritschl (nar. 1929) je na rozdíl od svých zmíněných příbuzných reformovaným teologem, narozeným v Bazileji. Působil na řadě míst, zaměřil se na lékařskou etiku a projevoval se poměrně konformně vůči vztahům Západu a Východu za studené války (jak to dokládá účast na zasedání Křesťanské mírové konference v Praze roku 1960 nebo článek „Gott in Rußland“ z roku 1961).

Perlička na závěr: Zatím jsem nedohledal přesnější genealogickou souvislost velmi známého německého malíře Otty Ritschla (1885–1976). Ten sice působil především ve Wiesebadenu, kde působí Musejní spolek Otty Ritschla, starající se o jeho odkaz a uděluje cenu Otty Ritschla. Sám ale pocházel z Erfurtu z rodiny obchodníka, který se ovšem v roce 1896 přestěhoval do Hannoveru. Psal také divadelní hry a za nacistického režimu byla jeho výtvarná díla považována za „zvrhlé umění.“

Jiří Hoblík

1. obrázek: hrad Přimda (https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Burg_Primda_Gesamtansicht.jpg, lic. Creative Commons)
2. obrázek: erb rodu Ritschlů (https://de.wikipedia.org/wiki/Datei:Ritschl-Wappen.png#/media/File:Ritschl-Wappen.png, lic. Creative Commons)
3. obrázek: Albrecht Ritschl (http://kcm.kr/dic_image/7ef202a1c44960f970eeb3517587020f.jpg, lic. Creative Commons)