Svobodné protestantské stránky

Jméno Jiřího Sedmíka (9. dubna 1893 v Praze – 18. prosince 1942 v Berlíně) mi utkvělo v hlavě jednek díky stejnopříjmennému šikovnému pražskému lékaři a terapeutovi, jehož jsem se ale neodvažoval optat se na možnou genealogickou spřízněnost. A zároveň díky procházce lesem v Praze-Bohnicích, v němž se nachází pamětní kámen se jménem významného prvorepublikového státního úředníka a poté odbojáře (N50°07'26'' E14°24'22''). Teprve po obeznámení s jeho osobností jsem zjistil, že mu je věnována rovněž pamětní deska na domě v pražské ulici Na Valech 10, kde bydlel naposledy. Motto, které na desce najdeme, prozrazuje jeho jisté duchovní zájmy: „Skrze Věčného Ducha Pravdy“.

Legionář

Ale popořádku. Jiří Sedmík se na počátku 1. světové války, roku 1914, dočkal jak kadet odvelení na ruskou frontu, kde upadl do zajetí a byl internován v zajateckém táboře v Taškentu. Sice se pokoušel navázat vztah k České družině, jejíž činnost ale stagnovala, nicméně vstoupil do Srbské legie, v níž byl jako velitel setniny těžce raněn. Po zotavení v Moskvě přestoupil k 1. československému dělostřeleckému pluku. Jako zástupce velitelů se podílel na práci odbočky České národní rady. Proto také se později stal Sedmík spolupracovníkem a tajemníkem T. G. Masaryka jako předsedy ČNR v době jeho ruského pobytu v roce 1917. Poté se účastnil přesunu československých legií po transsibiřské magistrále do Vladivostoku. Odtud se ale musel dostat do Washingtonu, aby jako československý nejvyšší vojenský atašé zorganizoval návrat 70 000 legionářů z Vladivostoku do vlasti.

Po vzniku Českoslo-venska se Sedmík stal jedním ze spolu-pracovníků ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše jako odborový rada. Zatímco prve prokázal vojenské schopnosti, které nyní odložil, dále uplatňoval své schopnosti organizační, a to spíše jako muž v pozadí, jako služebník republiky. Politicky se angažoval rovněž v Československé sociálně demokratické straně dělnické  a Dělnické akademii.

Politický myslitel

Na půdě pražské pobočky Dělnické akademie přednášel v zimním období 1930–1931 pro dělníky, to znamená pro osoby, které jen výjimečně disponovaly středoškolským vzděláním, o politické filosofii. Už v tom si dovoluji spatřovat jistý půvab starých časů. Nakolik však takové přednášení bylo setím na skalnatý povrch? Soudě podle vlastního dědečka, který byl dělníkem a přitom docela sečtělým člověkem, nemohu při vší skepsi popřít jistou míru pravděpodobnosti. Skepse se však vzdát nemohu, protože dějiny politického myšlení v kompenzovaně informativní formě těžko mohly nadchnout mnohé.

Přednášky byly vzápětí, roku 1932, vydány knižně  pod titulem Úvod do politického myšlení, takže můžeme nahlédnout do Sedmíkova uvažování. Sice by bylo možné s různými jeho postoji polemizovat (například s omezením křesťanské filosofie na středověk, srv. str. 17), ale raději si všimněme toho, že tu překračoval vlastní politickou rutinu tázaje se na založení politična, dále, že tak činil se záměrem myšlenkou naplnit bílé místo v české odborné literatuře, a konečně že si myšlenku nenasyslil pro sebe, nýbrž jí dal formu osvěty (podezřelost toho pojmu, po němž dávno ani pes neštěkne, tu ale nyní nechme být). Sice se přitom pokusil výklad přizpůsobit posluchačstvu, ale i přes všechno zjednodušení a školské podání by jeho výklad posloužil základnímu přehledu i dnešních vysokoškolských studentů politologie či politické filosofie. Státní úředník ve svém teoretickém úsilí vyzdvihoval potřebu znalosti historie i dějin myšlení od Sókrata po Marxe a neopomněl přitom nanejvýš jednoduše podotknout: „Křesťanství, tedy soustava náboženská, hraje v myšlenkovém vývoji evropském nejdůležitější úlohu po dobu téměř dvou tisíc let“ (str. 11). Přes toto ocenění je patrná zároveň jistá distance vůči otázce náboženské, která mimo jiné koresponduje s negativním a také sarkastickým vztahem k přirozeněprávním teoriím státu a království z „boží milosti“ a s kritickým vztahem ke katolictví (srv. str. 12). Na jedné straně Sedmík velmi vyzdvihuje přínos Ježíšova učení s jeho silným sociálním zřetelem („... Ježíš jeví se nám jako ochránce, utěšitel a vůdce všech slabých, ubohých, strádajících, nemocných a odstrčených lidí...“, str. 55) a překonání duchaprázdnosti pozdní antiky křesťanstvím (str. 56), vedle toho není dalek tomu vidět ve středověku dobu temna („Filosofie a věda byly vůbec trpěny“, str. 74), zatímco v novověku nástup rozumu a pokroku.

Zednář

Právě ve vztahu k otázce náboženství bych si v Sedmíkovi dovolil spatřovat Čecha moderní doby. A to včetně jeho pozitivního náboženského zájmu. Sedmík patřil totiž ve své době k nejagilnějším českým svobodným zednářům (k nimž zřejmě odkazuje i výše citované motto), jak dokládá kniha historičky Jany Čechurové „Čeští svobodní zednáři ve XX. století“. Mluví se o jeho působení v lóži „Jan Ámos Komenský“, jakož i o jeho reformní úloze. Ještě před dosažením mistrovství hovořil Sedmík do organizačních záležitostí své lóže, do níž přivedl Edvarda Beneše. Ten se ale nakonec stal jen matrikovým členem. S jeho pomocí chtěl Sedmík lóži dokonce pojmenovat po T. G. Masarykovi. V této snaze jako by se mísila jeho osobní zkušenost s Masarykem s prvorepublikovým kultem Masaryka, a spolu s tím i momentka, která jako by prozrazovala něco navíc k portrétu schopného a vzorného státního úředníka. Netroufáme si tu vynášet mravní soudy, ale pokud víme, Sedmík se ve svém okolí začal zmiňovat o Masarykově souhlasu, než záhy Masaryk popřel, že by vůbec cokoli přislíbil. Došlo k nějakému nedorozumění mezi Sedmíkem a Benešem, který o věci s Masarykem ani nemluvil, anebo podlehl Sedmík jakési iluzi? Když se pak dozvěděl o Masarykově důrazném nesouhlasu, byl zdrcen. (Srv. J. Čechurová, Čeští svobodní zednáři ve XX. Století, str. 121n.) Proč si ale lépe nepohlídal věc, na níž mu tak záleželo? Ať už k pomýlení došlo jakkoli, rysy Sedmíkova portrétu tu trochu ožívají.

Mnohé další by bylo možné zjistit z textů, které Sedmík napsal pro svobodné zednáře. Zde si dovolme odkázat k řeči, kterou pronesl při zakládající schůzi prvního jihočeského zednářského kroužku „Kalich“ a kterou otiskl roku 1934 časopis Svobodný zednář. Můžeme si povšimnout snahy identifikovat zednářských ideálů s ideály české reformace jako „ideálů zdokonalení jednotlivce i celku“, symbolizovaných kalichem. K jejich výkladu Sedmíkovi postačují základní historické vědomosti. Nakolik se evangelictví a zednářství nacházely u Sedmíka v souručenství a nakolik mu zednářství poskytovalo něco, co v církevním prostředí nenacházel? Každopádně se zdá, že byl upřímně loajální v obou směrech.

Sedmík napsal rovněž knihu o svobodném zednářství Po cestách ke královskému umění (1936) a dvě jiné, od Rudolfa Konráda, vydal. Ve své knihovně měl několik set svazků zednářské literatury, které počátkem 50. let odkoupila obnovená, ale roku 1951 „uspaná“ Národní Velká Lóže Československá (srv. J. Čechurová, Čeští svobodní zednáři ve XX. Století, str. 385.)  Vděčnost Sedmíkovi později vyjádřila Velká lóže České republiky, která roku 2003 věnovala Sedmíkovi seminář.

O vztahu k Českobratrské církvi evangelické svědčí již zmiňovaný pomník, který byl roku 1946 odhalen v Tróji, na nejvyšším jejím bodě, na památku Jiřího Sedmíka jakožto (mj.) předsedy Letního tábora Komenského, který na onom místě rovněž nechal před válkou zřídit tábor pro pražské děti. Najdeme na něm kromě elementární zmínky vzpomínaného a symbolu kalicha také nenápadný odkaz na 2. list Timoteovi 1,7: „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“ Takový výrok mohl oslovovat moderího českého zednáře. Jako člen jmenované církevní organizace rovněž Sedmík sponzoroval letní tábor v Bělči. 30. července 1937 byla v táboře za jeho účasti otevřena budova, jíž se říká právě „Sedmík“. Něco bližšího bychom se mohli dozvědět z přednášky historika a svobodného zednáře, profesora tehdejší Husovy evangelické fakulty Františka Bednáře z roku 1945 „Sedmíkovo křesťanství“, podaří-li se nám ji objevit. Bendář pronesl rovněž řeč při odhalení trojského pomníku. Je zřejmé, že Sedmík měl vztah k tradičnímu evangelictví a k dobové „vyšší vrstvě“, takže i v současném církevním prostředí lze narazit na připomínku. Nakolik však zase zapadla?

Odbojář

Další velký zlom zažil Sedmík jako mnoho jiných po nástupu okupace Československa německými vojsky a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava. V reakci na to se stal spoluorganizátorem odbojové organizace Politické ústředí, která vznikla z iniciativy zástupců prvorepublikových politických stran a udržovala těsné spojení s Edvardem Benešem v Londýně. Později se stal spoluzakladatelem odbojové skupiny vedené někdejším libereckým policejním radou Karlem Jarošem, který byl povolán do Prahy. Skupině se někdy říkalo „Sedmíkovci“. Tato skupina poskytovala zpravodajské informace Obraně národa prostřednictvím Václava Morávka a Josefa Balabána. V dubnu 1940 byl ale Jiří Sedmík zatčen. Prošel několika německými žaláři, než byl odsouzen k trestu smrti. Popraven byl 18. prosince 1942 ve věznici v Berlíně-Plötzensee.

Brzy po válce byl Jiří Sedmík připomenut, a tak v den třetího výročí popravy se 18. 12. 1945 konalo setkání v Obecním domě za účasti prezidenta Beneše, ministra Jana Masaryka a dalších členů vlády (viz). V pozdější době bylo však jeho jméno utopeno v nic neříkajícím pojmu „nekomunistický odboj“. Až v posledních letech Jiřího Sedmíka připomíná v různých článcích a přednáškách jeho vnučka MUDr. Jana Žmolíková, dokládající mj., že Sedmík měl nejen vztah k Praze 6 a Troji, ale také k Žižkovu.
 

Jiří Hoblík

Zdroje:

Biografický medailon – Jiří Sedmík (1893-1942). Ústav pro studium totalitních režimů.

Čechurová, Jana, Čeští svobodní zednáři ve 20. století, Praha 2002.

Jiří Sedmík má pamětní desku. Šestka: Noviny městské části Praha 6, květen, 2006.

Neznámí hrdinové. Kapitola Muž v pozadí. Praha: Česká televize, 21.10.2012.

Sedmík, Jiří, Úvod do politického myšlení, Praha: Dělnická akademie v Praze 1932.

Žmolíková, Jana, Po stopách Jiřího Sedmíka (2010).

Žmolíková, Jana, Památka na Jiřího Sedmíka v Tróji, Troja, č. 99, 2007, str. 11

Poznámky:

1. fotografie je dílem Jana Poláka, dostupná on-line (http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Praha,_pam%C3%A1tn%C3%ADk_Ji%C5%99%C3%ADho_Sedm%C3%ADka_na_Fark%C3%A1ch_%281%29.jpg).

2. fotografie je ořezem upraveným dílem Jana Poláka, dostupná on-line (http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Prague,_Na_Valech_286_%284%29.jpg)

Obě fotografie jsou licencovány pod Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported.

3. Sedmíkovu řeč pro jihočeský zednářský kroužek vyfotografoval student historie na FF UJEP R. Kardoš, jemuž tímto děkuji.

Některé další informace o J. Sedmíkovi najdeme v kvalitním hesle "Jiří Sedmík" na Wikipedii, které je především dílem zručného wikipedisty Jana Poláka.