Svobodné protestantské stránky

Scházení jako běžná zkušenost
V zásadě běžná, obyčejná zkušenost. Nevíme, co nám chybí. Víme, že nám něco
chybí, ale nevíme co. I když někdy to víme poměrně dobře. Když se rozbije 
auto, je jasné, že je rozbité, protože například nejede, a přitom je samo hlavně 
od toho, aby jezdilo. 
Někdy ale dochází k tomu, že seznáváme, že něco chybí, až s velkým 
zpožděním. Například když se dostaví tělesné nesnáze, chybějí-li nám vitamíny. 
A pak až lékař nám řekne, co s námi vlastně je. Jak ale vyjádřit, co chybí 
církevní organizaci? Dost často se setkávám s postoji, které si takové otázky 
nechtějí připustit. Církevní organizace už po desetiletí upadá a upadá … a koho 
napadá s tím něco dělat?

Proč často nechápeme, že něco schází?
Příklad s vitamíny ukazuje, že když něco schází, není to vidět, když to schází, 
a zjistit to někdy nelze přímo a hned. Zkusmo si tedy připusťme, že církevní 
organizaci mnohé schází, ale není to příliš zřejmé. Bylo by to možné najít, 
kdybychom věděli, co hledat.
Ale když nevíme, že to vůbec je a že to najít můžeme, jak se vůbec pustit do
hledání? O tom přeci vypovídá Ježíš v podobenství o pokladu v poli. Na poli 
roste obilí – a kdo by tam tedy hledal nějaké poklady, které obvykle v polích 
nebývají…
Toto podobenství si můžeme použít pro nejrůznější situace a záležitosti. Pro 
příklad: Bylo by hezké a každému prospěšné, kdyby v církevním prostředí 
vládlo více láskyplných vztahů. Ale když někomu nescházejí…, jak  k nim 
někoho vůbec dovést? Na tuto potřebu by mohl někdo také odvětit: Copak 
v něm žádné láskyplné vztahy nejsou? Taková námitka ale není 
zmíněnému přání přiměřená. Námitka spíš vypovídá o absenci vůle po 
něčem „více“ a o bezradnosti, jak toho dosáhnout.
Co je hmatatelné, můžeme nahmatat. Poškozené věci můžeme zahlédnout 
a někdy i opravit. Ale co nebylo pořádně zjištěno, o tom těžko uvažovat. 
Většinou si lidé všímají, že církevním organizacím stále více scházejí lidé. To 
lze empiricky uchopit. Česko je dokonce na prvním místě mezi zeměmi v podílu 
obyvatel, kteří se k organizovanému náboženství nehlásí. Přitom v něm 
všelijaké duchovní zájmy jen kvetou... Budu se nicméně opakovat, když 
zdůrazním, že početní úbytek křesťanů v Evropě a zejména v Česku je alarmující 
– ale koho alarmuje? Přitom krize křesťanství nespočívá v kvantitě. Spíše ji 
hledejme v tom, jak křesťané realizují křesťanství. Ti jediní jsou odpovědní. 
Nikoli třeba Marťané, ani vlády, ani ateisté. Řada evangelíků jako by ale měla zato, 
že nepořádek je v pořádku. Jsme v tom, nač jsme zvyklí, a to je dobře, nebo 
alespoň: to nám stačí. Jeden synod ČCE se spokojeně usnesl, že tato církev je 
součástí české společnosti. Jenže české společnosti je ČCE sama nanejvýš 
lhostejná. Není to tím, že jí nemá mnoho co dát? Vezměme si, že práce Diakonie 
a Evangelické akademie, jakkoli nesporně je užitečná, do církevních řad žádné 
davy nepřivádí?

Jedna analogie
Má se to docela podobně, jak tomu bývá s nevěřícími. Boha nevidí, ptají se na 
důkazy Boha, které nenacházejí v podobě, jak by sami chtěli. Jsou přesvědčeni 
o tom, v čem se vyznají – a do způsobu, jak se v něčem vyznají, představa Boha 
prostě nezapadá. Vyznat se v přístroji nebo v přírodní vědě je cosi jiného než 
vztah k Bohu. Jak od nevědění dospět k poznání Boha?

K otázce poznání Boha
Od toho by ale měla být církev, aby byla místem, kde člověk Boha poznává. Jinak 
než pomocí technických přístrojů, archeologie nebo experimentů. Neschází právě 
to? Je to samozřejmě přetěžký úkol – jak poznat neuchopitelného? Není to poznání 
na způsob sbírání poznatků. Je to hluboce vnitřní, uvnitř i navenek pevný vztah k 
pravdě. Vždyť Ježíš podle Janova evangelia říká: „Zůstanete-li v mém slovu, jste 
opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“  (J 8,31n.)
Jak jsou lidé v církevních organizacích uváděni a zasvěcováni do pravdy? Neschází 
tedy například právě to? Copak je víra v Boha proti rozumu? Není naopak v souladu
s rozumem? S rozumem poznávajícím, ne vymýšlejícím. Jsou křesťané v Česku 
bohatí na poznání Boha? Není naopak příkladem toho, čeho se nedostává? Nevede 
tedy tudy cesta?

Závěr
Otázka poznání Boha je jen jeden naznačený příklad. Nemám ponětí, kolik lidí se na 
to ptá. Nemohu vylučovat, že žijí tázající se. Ale přinejmenším se křesťané 
nedostatečně ptají na scházení. Ne na to, jak scházejí církevní organizace na úbytě, 
ale na to, co schází, když se to s nimi má, jak se to má. Víra potřebuje se realizovat. 
I poznání Boha potřebuje se realizovat. Teoretická víra je jen pro učebnice a povídání.

Jiří Hoblík