Jak reformovat církevní organizaci?
Několik úvodních úvah
1. Žijeme v době proměn, která je výzvou. Jestliže v Německu z církví utíkají lidé po statisících, není to dost závažné upozornění na situaci, na kterou je třeba reagovat? Počty jsou jen ukazatelem a tento ukazatel sám neříká zdaleka vše o podstatě krize evropského křesťanství. Nevypovídá ani jen o Německu, v němž početní sešup nastává s výrazným zpožděním ve srovnání s Českem.
Jak ale reagovat? Jen o tom hovořit? Bylo by vhodné uvědomit si, že ČCE má formu, která více než stoletá, a přitom odvozená z doby před sloučením reformované a augšpurské církve. Je tato forma posvátným nezměnitelným dogmatem? To těžko. Je však zapotřebí rozlišovat církev jakožto Kristovo tělo, jako veličinu, jež má věčné jádro a vyvěrá z Kristovy přítomnosti, a církevní organizaci, která je historickým a proměnlivým jevem. Kristovo tělo se potřebuje projevovat, a na tom se podílejí lidé. Potřebuje se projevovat, ne však ztuhle. Jinak se zdá bariérou chtějící být překážkou božímu životu.
Mezitím se ovšem civilizace, a to zejména západní civilizace značně proměnila, až se to sotva dá shrnout. Žijeme ve velmi odlišném světě než praprababičky a prapradědečkové, a tak tytéž myšlenky a tytéž otázky a mnohé další věci vypadají velmi jinak. Avšak církevní organizace (tato i jiná) si jede stále dál podle téhož partesu, jen s kosmetickými úpravami. Potřebuje si zachovávat identitu, to je veskrze pochopitelné. Ale pokud tak markantně slábne a chřadne, udržování strukturální identity očividně nestačí. Nebo je tak slabá, že s tím nelze nic dělat?
Jak naznačuje Jan Loffeld ve své celkem inspirativní knize „Když Bůh nikomu nechybí“, důsledkem změn, které souvisejí mezi jiným se sekularizací, je, že církevní organizace dává odpovědi na otázky, které málokdo potřebuje slyšet. Nemluví si tedy církevní organizace jen sama pro sebe? Loffeld píše o pokusech o církevní reformu v západních zemích, a to střízlivě, s vědomím, že strukturální reforma sama nestačí. Navíc úvahy jsou jen úvahy...
2. Výzva sekularizace a individualizace. Zkusme si konkretizovat některé důsledky civilizačních proměn a sekularizace. Církevní organizace je organizovaná tak, že počítá s generační následností a že se církevní prostory zaplňují samovolně. Lidé prostě přicházejí neděli co neděli. To ale dávno příliš neplatí. Také děti z „dobrých evangelických rodin“ mizí a odmítají se třeba i jen nechat se konfirmovat.
Ovšem na druhé straně je ve společnosti mnoho lidí duchovně hledajících anebo lidí, kteří jsou potenciálně hledajícími. Co jim však církevní organizace nabízejí? Situace je nesnadná i v tom, že mnoho lidí si uvykla ve společnosti vystupovat jako (potenciální) klienti a spotřebitelé. Analogicky inklinují vztahovat se k církevním organizacím. Je to patrné třeba na tom, jak se vnější zájem o církevní služby někdy projevuje jako příležitostný zájem o slavnostnější svatební obřad. Obecně je ale vhodnější počítat s proměnou situace, v níž se zvýrazňují individuální povahy, zájmy a potřeby. Když pak církevní organizace kladou obecné nároky, mluví spíše naprázdno.
Srovnávejme s tím vším zkušenosti se „sekulárního světa“. V místech, odkud jezdívám do práce, vybudovali nedávno fitness centrum. Jedno z mnoha, s nepřetržitou činností, a přitom ne právě levné. Je trochu z ruky, přesto se to v něm hemží cvičenci, kterým záleží na svém těle a na svém zdraví. Nabídka odpovídá poptávce a náplň vede k tomu, že činnost si na sebe dobře vydělá. Naproti tomu církve, které ani nemají zcela jasno v tom, zda člověk má duši, těžko mohou nabízet péči o duši, která se obtížně nabízí – v porovnání s psychologickými poradnami, které nabízejí péči o psychiku. A to se navíc psychologů a psychiatrů nedostává. Jak ale třeba udělat z evangelia prostředek duševního zdraví, a tedy i prevenci duševních nesnází?
3. Otázka na smysl církevní organizace. Další tázání je vhodné začít od otázky na smysl církevní organizace. Stručně a jasně, mám zato, že smyslem církevní organizace je vytváření vnějších podmínek pro život a růst ve víře. To znamená podmínek pro celoživotní proces směřování. Ne pouhého sebeujišťování. Pokud někdo církevní organizaci opouští, tak v domnění, že její nabídku nepotřebuje, resp. že ji nepotřebuje v nabízené podobě. Je to jen jeho „problém“, zatímco církevní organizace je organizací „spravedlivých“? Z jiné stránky viděno: pokud lidé církevní řady opouštějí, je to i proto, jak se mi zdá, že jejich vnitřní postoj není v souladu s církevní realitou. Cítí, že už nic v ní nenacházejí, anebo že jejich jiné zájmy si zasluhují více pozornosti. Mohou si zástupci církevních organizací říkat: Udělali jsme vše pro to, aby se víra rozvíjela? Prostě se domnívám, že se toho napovídá až až, ale nedaří se zvnitřňování víry, která by byla přijímána podle vzoru podobenství o perle.
Výklad víry se má navíc odvíjet v různých úrovních, aby bylo zřejmé, že to není jen takový doplněk. Výklad víry se má odehrávat v hledání, tázání, četbě a interpretaci Písma, rozhovoru i v příkladu, teoreticky i prakticky, životem. Hluboce i názorně. Tak aby víra byla zvnitřňována a habituována.
4. Proč vůbec se pouštět do reformy? Církevní reforma je zapotřebí ne v zájmu záchrany, toho, co zbývá, ale v zájmu rozvíjení víry. Slova se ovšem v době přeplněné mediálními projevy a komunikací v sítích vyprazdňují snáze než kdy jindy. Což platí i o slově reforma. Určitá autorita vítězoslavně vyhlásí reformu, například ve školství, a za nedlouho je celá reforma zase zapomenuta. Aby si reforma zasloužila své pojmenování, měla by být promyšlená, propracovaná, důkladná a mít dlouhodobé důsledky. Ne aby za ni byla považována administrativní úprava v podobě slučování seniorátů. Toto opatření je na jedné straně vynuceno nedostatkem personálu, na druhé straně přináší nové nesnáze. Například ve zvětšení dojezdové vzdálenosti k seniorátním akcím. Nevím tedy, zda si zasluhuje být nazváno reformou.
Zkusme se však zamyslet nad tím, jak by reforma mohla alespoň hypoteticky vypadat. Podotýkám, že v následujícím nástinu bude reforma pojata jako vnějšková. Jako reforma podmínek křesťanské praxe.
A to se vší střízlivostí a uvážlivostí. Žádnou církevní organizaci nepovažuji za církev Kristovu ve vlastním smyslu. V dějinách už povstalo mnoho neštěstí z toho, že nebylo jedno od druhého odlišováno a že si jedna organizace oproti ostatním činila absolutní nárok na přímou totožnost s církví Kristovou. Otázka tedy je, jak reformovat církevní organizaci, ne jak reformovat přítomného Krista. Církevní organizace je od toho, aby lidem pomáhala poznávat Boha a vedla je ke ztotožnění s Kristem. K tomu je zapotřebí zvnitřňování víry. Kdo si víru nezvnitřní, zůstane pro něho Bůh jen myšlenkou, na kterou pomyslí podle potřeby. Když pak tato potřeba vyschne nebo ji něco zakalí, snadno pak svou vnějškovou víru opustí. I reforma vnějšková potřebuje mít vnitřní důvod a vnitřní souvislosti, a nemůže se ani na vnějškovosti zastavovat.
Nástin organizační reformy
Následující nástin reformy se tedy pokusí představit model, aby vůbec úvaha o reformě dostala konkrétnější podobu. Tento model není úplný. Ani nepředpokládá, že by byl jediným možným modelem reformy. Je možné jej pochopit alespoň jako výzvu vytvořit lepší verzi. V každém případě organizační reforma nestačí i proto, že organizační změna má otevřít prostor pro tázání a uvolnit ruce pro činorodost. Rozvoj víry ovšem nelze jinak než ve víře. Dokáže tato víra pohnout horou?
1. Dojde k organizační a odpovídající terminologické změně. Přestane se používat termín „kazatelská stanice“, ale každá místní organizace bude nazývána prostě „sbor“. Ani tento termín není vzhledem ke svým dějinám ideální (asociuje budovu kostela), ale nyní se s ním prostě spokojme. Dosavadní sbory budou nadále nazývány „sbory“, zatímco oficiálně budou označovány jako „farní sbory“. Tím se postaví všechny místní organizace jako sbory na jednu úroveň. Pro členy „kazatelských stanic“ to bude povzbudivé, ale jen o kosmetickou změnu nemá jít. Sbor má být místem pro samostatné rozvíjení křesťanské praxe.
2. Subjektem křesťanské praxe je společenství identifikující se s přítomným Kristem. Sbor má poskytovat vnější podmínky k tomu. Farní sbory budou zaměstnávat profesionálního duchovního, zatímco ostatní sbory budou ryze a programově „laické“. Rozlišování farářů a laiků je ovšem prvek nedokončené reformace, v níž šlo o to, aby každý křesťan nacházel svůj přímý vztah k Bohu bez prostředníků. Bylo by tedy žádoucí najít cestu jak ono rozlišování konstruktivně překonat.
3. Je třeba oprostit se ode všeho zbytečného a věnovat se zcela tomu, na čem opravdu záleží. Například minimalizovat starost o budovy, zbytečný nemovitý majetek pronajmout nebo prodat. Místní členové by měli vůbec zvážit, jaké podmínky místní organizaci odpovídají. Tam, kde se setkává pět osob ve velkém kostele, by stálo například za úvahu, zda se nesetkávat ve výrazně menším prostoru, popřípadě po domácnostech. Setkání pak mohou být vřelejší a mohou se obejít od různých vnějších starostí.
4. V každém sboru se má vyvíjet smysl o správu vlastních záležitostí, a přitom ve snaze o jednoduchost organizace, flexibilitu, finanční nenákladnost. Každý sbor potřebuje vlastní správu. Přinejmenším vlastního vedoucího a jeho zástupce. Větší sbor, navíc pokud je farním sborem, potřebuje strukturovat svou činnost. Schéma farář-sbor se změní tak, aby farář nebyl samostatnou jednotkou, ale organickým článkem celku. Celek má odpovídat biblickému obrazu těla o mnoha různých údech. Tomu může např. napomoci úloha katechetů, kteří si rozdělí různé oblasti aktivit. Formalistnímu označení „pastorační pracovník“ by bylo lépe se vyhnout.
5. Na úrovni seniorátů bude organizována podpora sborů, zejména těch, na nichž nepůsobí farář. Sbory potřebují komunikaci navenek, společná (nejen tzv. seniorátní) setkání i materiály pro svou činnost. V některých seniorátech může vzniknout biblické studijní centrum, které by se věnovalo soustavnému biblickému studiu a které by výsledky tohoto studia propojovalo s aktuálními lidskými otázkami. V seniorátech může rovněž vzniknout praktické studijní centrum, které by se zabývalo křesťanskou tradicí a vybíralo a zpracovávalo prakticky upotřebitelné a aktualizovatelné formy duchovní praxe. Rozvíjení takové praxe má vést k různorodosti i k prohlubování.
6. Pro větší počet laických sborů je vhodné využívat farářů-krajánků. Jejich výhodou by bylo operativní vysluhování svátostí, konzultace, sbírání a zprostředkovávání zkušeností, osobní kontakt navenek mezi sbory. Touto cestou by mj. došlo k změnám v komunikaci.
7. Reforma má pomoci k praktické odpovědi na otázku, čemu má sloužit sbor. Základními formami setkávání sborů jsou bohoslužby a společenství. Je zapotřebí odlišovat shromáždění a společenství, protože se jedná pokaždé o odlišnou sociální formu. Bohoslužby silně inklinují k formě shromáždění. Jejich smyslem je ale slavnostní setkávání s Kristem, zatímco smyslem společenství je vytváření úzkých vzájemných vztahů v sepětí s Kristem.
8. Myšlenku reformy je třeba realizovat podle místních možností. V zásadě je tato myšlenka velmi prostá. Od organizování několika prostých pravidelných a mimořádných setkání po komplexní nabídku. Smyslem reformy je rovněž v přípravě rozmanité duchovní nabídky. Představme si ideální případ sboru, v jehož budově se stále něco děje od rána do večera (často bez přímé účasti faráře): pro skupiny a aktivity nejrůznějšího druhu. Anebo dokonce i přes noc. Tam, kde se konají jen shromáždění, chybí společenství takřka zákonitě. Na druhé straně je vhodnější pluralita společenství než pouhé ponoukání lidí k hromadným akcím. Společenství prospívá různost, která by přitom nevedla k separaci.
9. Celková reforma organizace se má stát stimulem pro jednotlivé sbory, aby v nich lidé našli prostor a vůli k rozvoji víry. Ve sboru má nacházet každý své místo. Smyslem reformy je, aby se uvolnily ruce pro vlastní křesťanské účely. Ve starosti o sbor záleží na zajištění pro křesťanské setkávání na jednom místě. Zaměření sborů se má orientovat na vlastní explicitní křesťanské účely. Takové zaměření nemůže být samoúčelné. Explicitní křesťanské účely mají být definovány a sledovány na základě bible a podle možností dané obce. Reforma má rovněž vytvářet přitažlivé prostředí, které zaujme kolemjdoucího nebo někoho ze známých těch, kdo toto prostředí obvykle navštěvují. O sboru je třeba uvažovat nejen jako o místě, kde potkávám „staré známé“, ale spíše jako o místě, kam bych rád někoho pozval, aby tam svobodně a s radostí něco pro sebe nalezl.
Jaký obsah by ale reformovaná forma měla mít?
Řečeno stručně, s ohledem na vlastní obsah křesťanství, který se ale křesťanům často zdá až příliš samozřejmý. Forma reformy má mít za obsah víru, jež spojuje členy společenství v lásce, a tak dává i naději. To vše má být skutečností ve společenství, které je primárně orientováno na Krista. A také je žádoucí, aby to vše bylo rozmanitě konkretizováno, aby jméno Kristus nebyl jen „donekonečna“ opakovaným slůvkem.
Jiří Hoblík
