Svobodné protestantské stránky

Evangelická církev o sobě dávno říká, že je církví vzešlou z reformace. Je tak disponována k reformě? Může se poučit ve svých vlastních dějinách. Ovšem reformace se odehrála před staletími. Ta česká dokonce o století dřív než německá a švýcarská. Má současnost něco společného s těmi dávnými časy? Samy dějiny reformace už tolik evangelíky nezajímají jako dříve. Nejsou odtrženi od svých vlastních souvislostí?

To je důvod, proč považuji za krajně nepravděpodobné, aby se česká Evangelická církev reformovala. Za celá ta staletí se nic takového neodehrálo. Netoužím po husitském Táboře ani po Žižkovu vojsku. Obojí patří do své doby.

Kromě toho čeká reformace spočívala spíše v něčem jiném. Pokud jde o reálnou praxi a reálné projevy: v biblismu, písňové tvorbě a zpívání, ve vzdělanosti, v prostotě i v prosté vzešenosti, ve společenství víry, v hledání pravdy, ve vnímání Kristovy přítomnosti. To vše si zasluhuje uchopit nanovo. Nedohlédám však známek (snad s výjimkou Evangelického zpěvníku), že by se vývoj evangelictví ubíral rozvíjením zmíněných aspektů. Namísto toho církevní struktura (bylo by vhodné rozlišovat církev a církevní strukturu a ptát se na jejich vzájemný vztah) jako by měla za svůj hlavní úkol udržování vlastního provozu. V něm jako by pak zbýval prostor jen pro několik významnějších dílčích kroků, jako je vydání Evangelického zpěvníku. Nakolik je vůbec církví církevní struktura?

Tam, kde provoz běží, jak má, sluší se starat se o něj. To platí vždycky. Rolník se má rok co rok starat o své políčko. Ale za dlouhodobého a dalekosáhlého chřadnutí to vůbec nestačí. Někdo je z toho rozpačitý, někdo dokonce nešťastný. Někomu nezbývá, než smířit se stavem věcí. Někdo dělá alespoň to maximum, jehož je schopen. Někdo ale rezignuje. Bohužel. Někdo zas bohužel dělá, jako by nic. Ale co je nejhorší – že za dané situace vůbec někdo vystupuje jako majitel všeho rozumu, který sebevědomě poučuje všechny, kdo se poučovat nechávají. Nevím však, jak se s takovými vůbec vyrovnat.

Když starší historii dáme stranou, můžeme si uvědomit, že uběhlo už čtvrt století po pádu bolševistického režimu – a v Evangelické církvi neproběhl proces duchovní regenerace. O tom svědčí i vnější příznaky. Zásadní úbytek členstva je do nebe volající. Komu to však zní jako výzva k zásadní reálné změně? Obvykle jsou sledovány jen početní stavy a někdo krčí rameny nad vyprázdněnými kostely. Pro vývoj početních stavů se nachází nanejvýš jen vnějškové vysvětlení, ale to je vše. Úbytek členstva není ovšem jen otázka kvantitativní. - (Jedinec není jen nějaká číselná položka.) Je to doklad vývoje, který něco znamená. Bylo by tedy vhodné ptát se, co znamená.

Nevím však, proč předchozí generace, zejména vzhledem k těm, kdo z nich měl odpovědnou funkci anebo vliv, v 60., 70., 80., 90. letech na vývoj nereagovaly lépe, ale necítím se kompetentní na tuto otázku odpovídat (ani někomu spílat; spornou úlohu J. L. Hromádky bych probíral při jiné příležitosti). Platí pro celý sled generací, jak jdou za sebou – a bude možná platit i pro generace následující.

Této otázce odpovídá struktura činnosti Evangelické církve. Její tzv. sbory (což není zcela šikovný název) jsou organizovány jako souhrny generací. Tam, kde takový kolektiv neprochází re-generací, časem se rozpadá. Sbory se vzdávají své samostatnost a ukončují svou činnost. V tomto ohledu je církevní struktura konzervativní, a to v zájmu vlastní konzistence. Tradiční církevní struktura je ale nedotknutelná. Slovo tradiční má někdy hanlivý přídech, tady je však výrazem pro lpění. A konzervativně se chovají i ti, kdo se jinak považují za liberály.

Tradiční struktura nicméně podléhá mnoha silným vlivům společenských změn: česká společnost vykazuje dalekosáhlé proměny v procesu sekularizace, rozrůzňují se společenské a osobní zájmy, vzrůstá individualismus, dalece se mění způsob života, který je stále více orientovaný na pohodlí a zážitky a na mediálně prostředkovanou kulturu. Česko je dalece ovládáno marketingovými, spotřebními, administrativními, finančními a populárně-kulturními mechanismy. Chce být církev jen součástí spotřební kultury? Jak být otevřeným duchovním ostrovem v oceánu bezduchosti a duchovních zmatků? Být ve vleku doby – to nikoho příliš nedisponuje k reformě.
Přesto se už dlouho za hranicemi církví nacházejí různí lidé duchovně hladovějící a hledající. A není jich málo. Většinou je však cesta nevede ke křesťanství, a pokud je vede ke křesťanství, tak většinou ne k evangelictví (ve svém okolí jsem zaznamenal alespoň několik konverzí ke katolictví). Někdy je zavede i do osidel takových útvarů, jakými byla nedávno nechvalně proslavená kutnohorská sekta. Ale častěji se lidé rozhlížejí po duchovních praktikách méně extravagantně, nezřídka ve stylu new-age. Náboženský svět Západu už několik desítek let působí jako náboženské tržiště. Jakou alternativou k tomu všemu je evangelictví? Má si zřídit pořádnější oddělení P.R. a rozjet duchovní marketing? To by mu příliš neslušelo. Ale nečinnost není také slušivá.

Podle mého má především „zapracovat“ na nabídce. Aby mělo vůbec co nabídnout. Někdo má za to, že řeči. Je ale opravdová jistota a jasnost o tom, zda je nabízeno, co se má nabízet? Podobá se evangelická víra vzácné perle? Stejně jako když Ježíš říkal o Otci: "Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? (L 11,11–21). Nemáte-li co dát, nemůžete od nikoho chtít, aby od vás něco přijal. Úkolem není chytat dušičky, ale být světlem světu – a pozváním pro všechny, kdo světlo hledají. Práce na tom je někdy drsná a namáhavá – ne náhodou říkal Ježíš apoštolům, že z nich udělá „rybáře lidí“. Ale to nelze chápat tak doslova, protože Ježíš po apoštolech nechtěl, aby se stali lidožrouty. Je potřeba investovat hodně námahy, aby se člověk dostal v nebezpečném světě do hlubin. Vzpomínám na některé faráře – tiché, poctivé pracanty, kteří reálně druhým něco přinášeli. Jejich jména nejsou často zvlášť vyhlášená. – Jenže život církve nemůže spočívat jen v práci farářů.
Ostatně – co je to vůbec církev? Církvím řada lidí spílá. Ale není to proto, že nedokážou pořádně vyložit, čím samy vůbec jsou? Vyložit nejen povídáním, ale životem a činy? Struktury jsou jen pomůckou, ne kravkou posvátnou… Sebepochopení struktury málokoho skutečně osloví. Co však si zasluhuje prodělat skutečnou reformu? Co je vůbec církev? Není žinantní se teprve dopátrávat vlastního významu toho slova a nejen lpět na označení instituce?

Uchylme se k jednomu příkladu. Na zasedání synodu ČCE v roce 2024 byla řeč o slučování seniorátů jako o reformě. Slučování správních obvodů je ale pouze administrativní akt, jehož funkčnost je navíc diskutabilní. Jakápak reforma? Zhruba před sedmi lety byla řeč i o jakési budoucí reformaci („Reformanda 2030“, kam se poděla?).  A přitom šlo o celkový pokus o organizační odpověď na důsledky finančních tzv. restitucí. Slovo reforma je ale natolik nadužívané a vyprázdněné, že chtít je důsledně užívat je jen donquijotským nápadem. Přeci jen však slova mají svůj význam, který není bezmezný. To bych i opravu záchodu mohl nazvat reformou.
Opravdová reforma má ale svůj smysl. Přinejmenším v porovnání s naivními sny některých synodálů, kteří si od slučování seniorátů slibují zvýšení účasti na církevních akcích. Mluvit o reformě či reformaci nelze libovolně, stejně jako nelze mladé víno nalévat do starých měchů. Což samozřejmě neznamená, že co je staré, je proto na vyhození.

Je nutné si klást otázku jinak: Za jakých okolností by byla reforma evangelictví vůbec možná?

1. Je zapotřebí prvotně uvědomění božích darů, vděčnost a nové hledání, k čemu je křesťan určen.

2. Je zapotřebí rozsáhlého studia: bible, křesťanské praxe, dějin, situace. Nejen na kymácející se akademické půdě.

3. Je zapotřebí bohatství víry aktualizovat pro dnešní svět. Nejen povídat.

4. Je zapotřebí obecné vůle ke změně a pozitivnímu vývoji.

5. Je zapotřebí společné účasti na společném díle. Vnějškové setkání zůstává na povrchu, tam jednomu na druhém příliš nezáleží, zatímco společný zájem spojuje.

6. Je zapotřebí vytváření duchovních statků, které by byly k vzájemnému obohacení a k nabízení navenek.

Tyto zásady jsou samozřejmě obecné, protože mají sloužit obecnému zájmu. Není-li obecný zájem, zbývá jen několik zájmů partikulárních. Ke zmíněným zásadám mohou být jistě přidávány další a další. V příštích měsících na Svobodných protestantských stránkách uveřejním několik dílčích podnětů ke změně. Reformu považuji za možnou. To je pozitivní výhled k jakémusi ano. Zároveň jsem velmi skeptický, a z výše uvedené úvahy vyplývá, že odůvodněně mohu být skeptický, že ke skutečné reformě vůbec dojde. Takže pravděpodobnou odpovědí na položenou otázku je ne. Budoucnost je prostě otevřená. Pokud ke skutečné reformě nedojde, pokud jen budou tu a tam zaznívat ojedinělé stesky a prázdné výzvy ke změně, za chvíli už nebude co reformovat. P.S.

Závěrem: Vyslovil jsem pochybnosti nad snahami spojovat reformu (především a jen) se strukturou. Co tedy hlavně a prvotně reformovat? Připomeňme si boží příslib z knihy Jeremjáš: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jr 31,33b.34). Nejsou-li toto jen slova, ale je-li to výraz skutečnosti (jak to myslím, ponechám na vaší laskavé úvaze), pak nezbývá než se s tím přímo ztotožnit. A tak pokud jde o reformu, která má být skutečná, napadá mě na závěr: mělo by jít o reformu srdce a mysli.

Jiří Hoblík

V časopisu Český bratr 9/2024 vyšla úvaha A. Csukáse "Členství v církvi - od tradice k záhubě?" Pouští se kriticky do svého tématu, ale cestu dál nevidí, a tak je článek poněkud naříkavý.