Svobodné protestantské stránky

Staršovstvo každého sboru při schůzích přemýšlí, jak vést sbor dobře a lépe. Mluví se o tom na sborových shromážděních. Na konventech. Na synodech. V seniorátních výborech i na synodní radě. Stanovuje se diagnóza, hledá se terepie. Anebo myslíš že ne? Nebo že neřádně? Každopádně otevřených, upřímných, angažovaných a kritických hlasů je tam všude hodně.

Konkrétněji, a např. téma Tvé: “prosazování svobody určitých menšin”, asi myslíš LGBT+. Ano, to zrovna je snaha chovat se v údajně nové době jinak, hledat nové odpovědi a postoje. A proti tomu ona konzervativní reakce. Co by se tady asi tak mohlo stát? Nenajdeme stanovisko, které by vyhovovalo všem. Církev zůstane rozpolcená, prý je rozdělení hrozné, ale já si to nemyslím. Možná by pomohly intenzivní modlitby a půst, ale schopnost takových intenzit jsme už ztratili. Nepřehlédl jsem Tvůj návrh terapie v tomto punktu, že ten, kdo je tolerantní k sexuálním menšinám, by měl být tolerantní i k té konzervativní opozici. Tomu se třeba učíme. Ale roztržku to nezahojí. Před očima většiny společnosti budeme stále vypadat jako rozhádaná církev. Myslím, že k tomu už jsme odsouzeni. Nejsou jednoduchá a očividná řešení. V dnešní době už vůbec v žádné oblasti. Já to akceptuji.

Ok. Je to jednoduché. Věřme Bohu, spolehněme se na Boha. O to jediné jde. O tom je církev, ekklesia, Bohem svolaná. A diagnostikovat teď budeme co?

Omlouvám se, vím, že se stále ještě motáme kolem otázky samotné. Ale právě to, co jsi napsal teď, je zase nesmírně bohatá skutečnost. Copak je Boží idea o církvi pojmenovatelná nějak jednoduše? Je nějak stálá? Je nějak objektivizovatelná? Já si to nemyslím.

Takže Kristovo tělo. Tělo jako co? Jako vzájemnost údů? Jako vztah údů k hlavě?
Tak v těchto aspektech mám i o dnešní církvi jen malou pochybnost. To, jak se k sobě mají navzájem evangelíci, jak se k sobě mají křesťané, jak jsou schopni se spolu sdílet, to hodně přesahuje běžné lidské vztahy, zde jsme na jiné úrovni vzájemnosti. A podobně vztah ke Kristu, hlavě církve. Zde křesťané, i ti napohled zpovrchnělí, zažívají transcendenci. Jaký je to rozdíl ve srovnání s tím, jaký výsměch zpravidla máme vůči všem autoritám světa. Takže jo, měřeno tímto obrazem je má diagnóza docela příznivá.

.. musel bych znovu psát, že v jednoduchou diagnózu nevěřím. V něco na způsob "tělo trpí cukrovkou", i když i taková jednoduchá lékařská diagnóza je jev velmi komplexní. - Přečetl jsem v posledních měsících asi deset tisíc evangelických kázání. To ještě posílilo můj dojem velké rozmanitosti naší církve. A v těch kázáních jsem vyhledával především skvělá místa, a jsou tam mnohá, proto se teď nechci orientovat na problémy. Na Tvůj článek jsem reagoval především kvůli prvnímu slovu jeho nadpisu.

Jistě máš pravdu, že kázání není to nejdůležitější. A přesto jsem se myslím o mnoha sborech dost dověděl. Jaký asi musí být sbor, kde jsou lidé stále masírováni, že nás ubývá? Jaký sbor, kde se lidem předkládá, že církev přijímá usnesení, která jsou nebiblická? Nebo když se většinu kázání vypočítavají hrůzy tohto času a pak se dopoví: Kristus za vás zemřel? - A pak máš, díky Bohu, v nemalém počtu sbory, kde se káže svobodně, otevřeně, kde strachy ustupují, máme jako křesťané v tomto světě poslání a snažíme se je naplňovat. Atd., těch poloh by bylo více. Prostě říkám, byť o toto se pokoušet nebudu, ostatně ve své práci zůstanu jen pozitivní, že obsah kázání o sboru vypovídá.