Svobodné protestantské stránky

Rozumí-li se církví sejití v Kristově jménu (kyriaké ekklésia), neexistuje žádná organizace, která by byla církví v tomto vlastním smyslu slova. Kristus nesvolával a nepovolával žádnou organizaci.

Označení nebo pojmenování organizace jako církve je tedy druhotné. Tím ještě ale není řečeno, že by bylo nesprávné, vždyť výnamové posuny jsou běžným jazykovým jevem, stejně jako nové výrazy – v souběhu s vývojem, směřujícím dříve či později k ustálenosti (viz v našem případě: kyriaké oikia "dům Páně" pro kostel, např. v němčině základ pro výraz "církev"). Nicméně je třeba vlastní a druhotný význam rozlišovat – a poté popřípadě zkoumat, nakolik jedno druhému odpovídá.

Církví ve vlastním smyslu se ovšem nyní nebudeme výslovně zabývat. Spokojíme se s výše uvedenou definicí, a to s vědomím její neúplnosti. Uvedeme několik položek, které se nebudou odvíjet ani od konfesijně určovaného účelu Evagelické církve, jímž je "zvěstování Slova" a "vysluhování svátostí". Jedná se ovšem o reformační pojetí určení církve, od něhož se odvíjí sebepochopení evangelických církevních organizací. Proto doporučujeme v něm spatřovat míru pro promýšlení jednotlivých položek, které chceme uvést - nakolik této míře církevní skutečnost odpovídá.

Heslovitostí se také vyhýbáme vlastnímu rozboru a hodnocení. Každá z následujících položek je ovšem ve skutečnosti, v tom, jak to či ono lidé uskutečňují, hodnotově ambivaletní, to znamená, že žádná není jednoznačně dobrá ani jednoznačně zlá. Také se dá říci, že každá skrývá různé překvapivosti. Kupříkladu takové, které vyznívají jinak, než za jaké bývají považovány.

V tázání bychom měli být radikální. A připouštět si otázku: Je vůbec k něčemu Evangelická církev dobrá? A to proto, že celá záležitost je nanejvýš otevřená - a zároveň k našemu překvapení si naši otázku klade jen málokdo. Nyní však se zeptejme na konkrétnosti: které aspekty opravňují tvrdit, k čemu je Evangelická církev dobrá?

1. Pořádání slavností v neděli a ve svátek.

2. Poskytování specifické náboženské výchovy a vzdělávání.

3. Podloží charitativních aktivit.

4. Zajišťování levné rekreace a levných volnočasových aktivit.

5. Příspěvek do udržování české historické sociokulturní kontinuity.

6. Udržování zavedeného provozu.

7. Vnější a zjistitelný doklad, že existuje cosi jako křesťanství.

8. Živý skanzen, i když chudší než Římsko-katolická církev.

9. Spolek (často tradičních) rodin a jejich přátel, spolky starých známých.

10. Základna pro partikularity nejrůznějšího druhu (od individuálních po oficiální).

11. Možnost zaměstnání pro více než dvě stovky osob.

Heslovité vyjádření ponechává volný prostor pro promýšlení konkrétních jevů a zodpovídání otázky, nakolik dobře jsou tyto aspekty naplňovány, a nakolik tedy ladí s otázkou, kterou jsme si položili. Jinak mne napadají sice také všelijaké rozvernosti, jako třeba vybízení k rannímu nedělnímu vstávání, ale to se sem nehodí už proto, že se jedná o moment  příliš dílčí.

Nicméně při této snaze o částečné a jistě neúplné vystižení dlouhodobého stavu s politováním zjišťuji, v čem mi tento stav nevyhovuje (ač to nemíním paušalisticky). A přitom nemyslím jen na sebe, protože to bych se vyjadřoval zevrubněji a vše bych pojal ještě diferencovaněji. Naopak si dokážu představit, že by se církevní realita vyznačovala zčásti odlišnými aspekty – ale nemám žádnou moc ani vliv, abych s tím něco udělal. Ani po takové moci a vlivu netoužím. Zato jsem přesvědčen, že (tím často opovrhovaným!) smyslem života je směřovat za dobrým cílem.

Jiří Hoblík