Svobodné protestantské stránky

Co dělá křesťanské společenství křesťanským společenstvím, můžeme zjistit nanejvýš snadno. Například Pavel z Tarsu píše ve svém Prvním listu do Korintu: Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem. (1,9). Společenství vyvstává z božího povolání a je konstituováno jako společenství s Pánem Ježíšem Kristem. To je to základní myšlenka, od níž lze  vyjít v otázce na realitu křesťanského společenství. Co by vlastně byla myšlenka bez reality?
Hlas selského rozumu si tuto otázku může klást kupříkladu následovně: Co si odvodit z procesu, který trvá řadu desetiletí a je pozorovatelný jako vyprazdňování kostelů? Vyprazdňování koselů je ale příliš jednoduchá představa. Důležitější jsou přeci jen lidé než kostely. Co s prázdnými budovami, o které nikdo nemá zájem? Už jsem jich v životě viděl docela dost (viz např. obrázek). Otázka je ale také, jak chybějí lidé. Chybějí „kusy“, chybějí počty? Klesající počty jsou symptomem krize. Vážným symptomem. Vážnějším, než jak si připouštějí církevní představitelé. Počty jsou symptomem, ale ne příčinou. Ani podstatou věci.
Schází především to, co nelze propočítat. Scházejí křesťanská společenství na půdě ČCE. Nemám výzkumné prostředky, abych zjišťoval, zda někde křesťanské společenství je anebo není. Anebo v čem se některé skupině křesťanů nedostává čehosi, co by ji činilo skutečným společenstvím. Proto o deficitu křesťanského společenství nepíšu na základě zjištěných dat, nýbrž na základě prosté úvahy: na jedné straně se vyprazdňují sbory a kostely, na straně druhé křesťanské společenství je veličina, která je konstitutivní pro realitu křesťanství. Ne pro jeho podstatu, ale pro jeho realitu. Číselné údaje o počtu členů to dokládají jen velmi nepřímo, jen o tom nejasně svědčí.
Církevní organizaci nebo její členy nehodnotím. Jen konstatuji závažný deficit. Ten je patrný tam, kde určitému farnímu sboru hrozí zrušení. Nebo tam, kde má skupina mládeže co dělat, aby se alespoň dvakrát za měsíc sešla. Pokud je některý sbor finančně suverénní, může to svědčit o přítomnosti společenství, ale nesvědčí o tom, co společenství dělá společenstvím.
Co tedy vůbec dělá společenství společenstvím? Je zapotřebí si klást základní otázky. Členové každého farního sboru by se měli ptát, co křesťanské společenství dělá společenstvím, a co jim samým do toho schází. Ať si představí, že žádným společenstvím nejsou, ale chtějí jim být. Jak by začali od začátku?

Stálo by rovněž za to si projasnit některé nejasnosti, které odrážení nedostatečné pochopení pojmu společenství, což bývá spojeno s tím, že se jej užívá samozřejmě.

1) Domněnka, že křesťanské společenství vypadá tak, že několik osob přijde do kostela nebo tak, že několik osob v kostele popíjí čaj a kávu, je jen domněnka. Scházejí životem tepající společenství, která by měla odpovídající obsah. Netroufám si rozlišovat, které skupiny členů církevní organizace této představě odpovídají a které ne. Jen konstatuji vážný deficit, který by se vyplatilo šetřit blíže  a na místě. Copak se nějaká shromážděná skupina stane společenstvím jen tím, že ji takto nazveme?

2) Evangelická církev sestává z množství tzv. farních sborů, které sdružují a organizují evangelíky na určitém místě. Organizační struktura ale není totéž co společenství. Vztah mezi obojím je třeba vyjasňovat. Ne vždy dokážou evangelíci rozlišovat mezi sborem, který je formální, organizační jednotkou, a společenstvím, k němuž stačí jen lidé, kteří se pravidelně setkávají. Pro křesťanské společenství není ve skutečnosti instituční struktura nutná. Může se setkávat jen v bytě. Instituční struktura má svou služebnou funkci, ale proč na ní lpět jako na čemsi nezpochybnitelném a neměnném? Proč například nerozvíjet různé formy setkávání?

3) Evangelické struktury doplácejí na rozklad tradičního modelu příslušnosti k farnímu sboru, která je formou členství. S tím úzce souvisí další aspekt. Evangelické struktury doplácejí rovněž na tradiční kontinuitu střídání generací. Dávno a stále výrazněji se stává, že prarodiče byli celoživotními členy farního sboru, ale jejich dětem nebo vnukům to již nic neříká. Tím se stává sborová struktura sama nejistou. Domnívám se, že plné kostely si praktické promýšlení otázky společenství příliš nežádaly. V prázdných kostelích se nemá kdo ptát, v poloprázdných je to možné, ale ne snadné.

4) Převážně na venkově rozšířená církevní struktura doplácí na posilování městského života v Česku, na stěhování za prací, k čemuž výrazně dochází už od druhé poloviny 19. století. Reagovat na takové změny je těžké strukturálně, ale tím více záleží na místních podmínkách a na místní křesťanské obci, nakolik se v ní rozvine vůle po společenství.

Farní sbor, administrativně fixovaná křesťanský obec není společenstvím. Může být však místem, které poskytuje vnější podmínky pro rozvíjení společenství. Jestliže se i na půdě mezinárodní instituce, jakou je Světová rada církví, diskutuje teoreticky o „eklesiologii společenství“, tím spíš si společenství jako zvláštní veličina zaslouží pozornost. Ovšem společenství potřebuje být živé a činné. Být společenstvím prakticky.

Závěr:

1) Vycházejme z toho, že nám pojem společenství není zcela zřejmý. Přitom nezáleží jen na jeho pochopení, ale i na tom, zda a jak se společenství stává žitou skutečností. Vycházejme s otevřeným hledím. Kdo chce někam dojít, potřebuje také vyjít.
2) Pro otázku na společenství hledejme inspiraci v bibli, s níž se máme vylaďovat.
3) Považujme společenství za ideální formu křesťanského života. A proto se ptejme, čím křesťanské společenství vůbec je a jak je realizovat. Tak se mohou ptát nejrůznější skupiny samy.
4) Ptejme se, jak se církevní organizace doposud vyrovnávala s obecnými společenskými změnami. Co tedy zůstalo opominuto?
5) Ptejme se, jak obnovovat křesťanská společenství.

Jiří Hoblík

Obrázek: Evangelický kostel v Nebuželích, původně toleranční (1785), dnes nevyužívaný.