Limburg je všude
Aféra kolem limburského biskupa Franze-Petera Tebartze-van Elst ukazuje jak pod lupou, že systém římsko-katolické církve je na mnoha místech nemocný. Limburské události kolem sobeckého a rozhazovačného vedení biskupského úřadu, které zatím vzbudily pozornost v celém světě, jsou jen špičkou ledovce. "Můžeme se nad aktuálními zlořády opravdu divit?", ptá se katolický teolog Hermann Häring, který do svého pensionování vyučoval teologii na universitě v Nimwegenu. "Nicméně taková byla a je reálná řeč oficiálně existujícího a v Německu stále oficiálně obhajovaného katolicismu."
Autoritářské a absolutistické vykonávání úřady mnoha biskupů a farářů, absence možností vzájemného rozhovoru a omezenost svobodného prostoru takzvaných laiků, nejasné finanční příjmy, defensivní chování vůči kritické veřejnosti, servilnost, snaha o chlácholení a strach před kritikou – to všechno jsou symptomy specificky katolické nemoci. Především (stále ještě) trvá strach před tím, že by se do katolické církve dostaly základní znaky moderní a demokratické společnosti.
Tebartz-van Elst: Jako kníže z boží milosti
Limburský biskup zavedl tradicionalistické katolické pochopení úřadu, o němž uvažuje jako o svátostném kněžství a které je ve své přísně autoritářské formě podporováno jeho obhájcem, kolínským kardinálem Joachimem Meinerem. Tebartz-van Elst vykonával svůj úřad jako malý kníže z boží milosti. Velmi rychle omezil práva laiků, eliminoval farní zmocněnce, kteří působili jako jacísi vedoucí společenství, farním a pastorálním referentkám a referentům zakázal označovat se jako pečovatelky a pečovatelé o duši. Biskup tímto autoritářským, vůči radám resistentním vykonáváním úřadu již brzy vyvolal kritiku, odmítání a odpor.
Již před lety také v řezenském biskupství tehdejší biskup Gerhard Ludwig Müller, nyní šéf vatikánské kongregace pro víru, s odvoláním na oficiální katolické učení zrušil laickou spoluodpovědnost. "Každá kritika biskupova vedení úřadu se obecně hodnotí jako útok na biskupský úřad," soudí Johannes Grabmeier, předseda iniciativy Odpovědnost laiků Řezno (Laienverantwortung Regensburg), mající bohaté zkušenosti z konfliktů s dřívějším řezenským biskupem. "Kdo kritizuje, je považován za nepřítele církve." Limburg je totiž všude.
Vždyť také římsko-katolická církev je podle oficiálního učení de fakto náboženskou monarchií. A v monarchii má slovo jen jeden: král, papež. V biskupstvích vládnou jako "služebníci všech" biskupové, "knížata". Tato struktura je zdůvodňována teologicky: Papež a biskupové jednají jako Kristovi zástupci. A zavázáni jsou prý jen jemu. Teolog Hermann Häring přichází s následující analýzou: "Oproti všem svědectvím Písma a oproti veškeré historicky zodpovědné teologii" jsou biskupové "hluboce přesvědčeni o tom, že jen jim přísluší boží podpora při správě a vedení svých diecézí." Jaký obraz Boha ale vězí za tímto postojem? A jaký obraz jich samých?
A pak jsou tu ještě peníze: Nejen limburský biskup překroči rozumnou míru při vykonávání svého úřadu. Například biskupství München-Freising koupilo dům v Římě za 9,7 milionů euro. Gerhard Ludwig Müller zvýšil ve své době jako řezenský biskup svou biskupskou stolici o stupeň za 100 000 euro.
V případě limburského biskupa se také klade otázka: Nenapomáhají struktury katolické církve k tomu, aby v hierarchii postupovali lidé s vyloženě narcisistickými rysy? A je na této mizérii vinen jen biskup? Jakou odpovědnost mají věřící?
veřejně dostupný výňatek z článku v internetovém časopisu Publik-Forum.de od Barbary Tambourové a Hartmuta Meesmanna z 25.10.2013.
přel. -jih-
Pozn.: základní informace k limburské aféře srv. např. zde a zde.
Komentáře
Přehled komentářů
Z ohlasů v německých médiích se zdá, že kauza Limburg znatelně ovlivnila ochotu Němců platit církevní daň a počet vystoupení z církve se zvyšuje.
Život je jinde
(Martin Danihelka, 13. 7. 2014 17:06)
Bude velmi zajímavé sledovat, jakou budoucnost budou mít podobné skanzeny barokní mentality v Jižním Německu, Rakousku... Zde římskokatolická církev není podrobena předem negativnímu antiklerikálnímu drobnohledu jako v ČR ani náporu sekulární až revoluční alternativy jako třeba v Latinské Americe. V těchto oblastech požívá katolická církev značnou míru autentické (nikoli bezmyšlenkovité) loajality zevnitř i autentického respektu nekatolické veřejnosti - je obvykle chápaná jako zajímavá a přínosná součást společnosti. Otázkou zůstává, jaký bude důsledek podobného jejího průšvihu, naprostého překročení míry v Limburgu. Důsledky těchto kauz nepatří k těm, které se naplno ukáží za týden nebo za rok, ale mohou být o to trvalejší.
Přeložený článek se zamýšlí nad teologickým kontextem, který předchází podobné průšvihy a může k nim směřovat: krize autority duchovních a vyšších církevních prelátů zvláště. Těžko vyhodnotit "teologickou politiku" katolické církve tíhnoucí k monarchistickému modelu jinak než jako sebevražednou. Toto směřování římskokatolické církve odpudí mnohonásobně více lidí, než v kolika získá sympatie a jeho nepatřičnost se stává zřejmou ať už s ohledem na biblickou teologii, tak i v kontextu všech okolních společenských platforem směřujícím k demokratizaci a participaci. Sázka na triumfalistickou barokní církev, ze které si navíc může udělat hrstka zainteresovaných zlaté koryto jako (nejen) v Limburgu, je leda takovou zvláštně opožděnou religionistickou etudou ve stylu Petera L. Bergera. Teoreticky jediným možným důsledkem, který se nabízí, je posun lidové církve směrem k sektě se všemi konsekvencemi.
Kirchensteuer
(Martin Danihelka, 11. 9. 2014 8:47)