Otevřená mluva a zřetelné vyznání
Na Ježíšově projevu oceňovali posluchači, že mluví jako „moc maje“, a ne „jako zákoníci“ (Mk 1,22 || Mt 7,22; srv. J 8,55bc). Evangelisté tím nastolili dvě zásadní otázky: co to vůbec znamená? a zda a pro koho je to model k následování? Velmi častým způsobem interpretace bývalo oceňování zřetelného, jasného vyjadřování, oproti úzkoprsému, vyhýbavému projevu zákoníků. Židovské výklady Písma svatého se ostatně nezřídka zaštiťují odkazy na výroky osvědčených autorit, zaznamenané především v Talmudu, ale i v Rašiho komentářích a jinde, což je projevem pokory, odstupu od vlastního, nezbytně zatíženého pohledu. Uměřená mluva může tudíž působit nejasně, nejistě. Tím spíš bývala místa jako Mt 5,37 a Jk 5,12 interpretována jako výzva k nedvojznačnému, jasnému a rozhodnému vyznání, ne pouze jako odmítání přísah (2Ko 1,17-20). Pominout pak nesmíme ani výzvy k jasnému vyznavačskému, slovy čitelnými a srozumitelnými podanému postoji v Ř 10,10 a 1Pt 3,15. Ale jak zároveň do toho všeho přibrat neméně závažné výzvy k uměřenosti v domněnkách, že jsme již něco uchvátili (1Ko 8,2; 13,12 Ga 4,9)? A tak jsme na jednu stranu vyzýváni k jednoznačným vyjádřením víry, zapáchajícím nebezpečím pravdomanství, hned zas právě z tohoto důvodu k opatrnosti, která končí v extrémních případech tak neskutečně vyhýbavými projevy, které musejí posluchače nutně znechutit, neboť mluvčí není evidentně s to říct, v co to vlastně věří. Jako církev, vyznavačské společenství, nebýváme s to dát dohromady, kolem jakého vyznání se to sdružujeme, ve snaze neuzavřít si další pohledy a přístupy.
Formuluje-li tedy někdo jasné principy a kontury křesťanského vyznání, obecného či svého osobního, spolehlivě narazí na obviňování z dogmatismu, intolerance, z nedostatečné otevřenosti. Bude mu, ne bez dávky ironie, pohrdání a zesměšňování, ukázáno na paletu dalších možností obsahových nebo formálních, možností formulace. Ano, o tom je vlastně veškerý křesťanský, theologický diskurs. A je také pravda, že náš představový a pojmový aparát dokáže „tajemství víry“ vystihnout pouze z části. Mimo to tu je ve hře ne jen naše omylnost, ale i zaměření, zaujatost, vše to, co vytváří status, z něhož své principy nazíráme. Ačkoliv se mnozí slovutní theologové snažili formulovat systematicko-theologické principy jakoby pro „věčné časy a nikdy jinak“, ačkoliv se mohlo v určitý moment zdát, že se jim to i povedlo, vždy se po čase projevilo, že pouze reagovali na určitý problém, téma víry, které postupně svoji aktualitu ztratilo. A nemluvím jen o theolozích počínaje tzv. církevními otci. Jen namátkou: rozlišovací kriteria pravé víry, navržená v 1Ko 12,3 či 1J 4,2n, už po pár letech nemohla stačit na nové podoby hereze, v dalších letech mohla být úspěšně použita i proti pravověří. A co s nimi dnes, když to, co ohrožovalo pravou víru tenkrát, je nám dnes už jen zajímavostí z počátku dějin křesťanství?
Čím více toho o problematice jasného vyjádření víme, tím více jsme tlačeni k oné vyhýbavosti. Nakonec člověku nezbývá, než se uchylovat k navrhování různých možností: „Co o mně říkají lidé,“ ptá se Ježíš učedníků (Mk 8,27), a je to otázka, na kterou v církvi spolehlivě dostaneme odpověď: “ten si myslí to, ten zas ono, co bychom se hádali, proč bychom si škodili?“ Jenomže Pán neušetří církev otázek, vyžadujících jasné odpovědi, bez možností odvolat se na mínění autorit, kamarádů, svého faráře: „a co si o mně myslíte vy?“ (Mk 8,29).
Petr sice okamžitě vysekne definici Ježíšovy osoby: „Ty jsi Kristus“. Jasné slovo, jasnější o jeho interaktivní charakter, probíhající v interpersonální rovině Ty-my. Sám Petr ovšem, jak se vzápětí ukáže, nerozuměl všem důsledkům takové formulace. Dnes bychom jej zasypali spoustou otázek, po definici Kristovství, jak těsné je spojení titulu s osobou Ježíše Nazaretského atd.? Ještě zajímavější je krystalizace takového vyznání u slepce v J 9. Za jeho definice by jej určitě theologové nepochválili. A přece on na sebe hned vzal obraz Kristův, jeho neučesané definice jej okamžitě vtáhnou do kristovského příběhu tak, že tam stojí bez něj, na jeho místě, a zcela sám. Totéž začal brzy tušit i Petr, když hned, jak jej Ježíš pochválí, začne rozvíjet důsledky v utrpení a ukřižování. Proto se snaží své vyznání redefinovat, ale tady se už pochvaly nedočká. Právě tento moment je důležitý: vyznavačská definice nás vtahuje do děje, klade na nás osobnostní i morální požadavky (Jk 4,17b). Zde je najednou i pro toho nejzarytějšího pravdomana a dogmatika příjemnou představa, že vše kolem nás je tak nejisté, mnohoznačné, plné různých, často i protichůdných, významů …
Neochota k jasnému vyjádření vlastních postojů, své víry, nemusí tedy nutně odrážet některou z pozitivních vlastností, buď si to vědomí vlastní omylnosti, nedostatečnosti lidských slov na vystižení hloubky božích věcí či složitosti problému, tolerance a vstřícnost vůči názorům druhých. Předstíráním takových bohulibých vlastností lze maskovat prachsprostou zbabělost nést za své (možná i mylné či nedostatečné) názory a postoje plnou odpovědnost a s ní i veškeré důsledky! Agnosticismus nás domněle zbavuje povinnosti správně jednat, nemůžeme-li mít o tom správném noetickou jistotu. Vyberme si kteroukoliv z diskusí na některém křesťanském serveru (třeba na Evangnetu): čím méně erudovaný debatér, tím snadnější je pro něj jednoznačný hovor. Naopak čím vzdělanější, tím větší potíže má s vyjádřením svého postoje. A ne proto, že by mluvil nějakým cizím jazykem či složitě. Prostě jen nemá odvahu. Otvírá spousty možností, aniž by se k jedné z nich přiklonil. Lidé pak právem vyjadřují zklamání, že učitelé církve, odmítají udělat jim tzv. jasno. Ano, oni nemohou pochopitelně vyhovovat poptávce, nemohou se chovat jako demagogové, sektáři a manipulátoři, kteří jsou vždy přípraveni nabídnout stručné seznamy neoddiskutovatelných pravd. Musejí zachovávat vědomí složitosti i otevřenost k řešení různých problémů. Ale nemělo by se utíkat před zřetelným vyznavačským postojem.
I při vědomí složitostí a mnohoznačností není zcela nemožné formulovat jasné postoje, třeba i prozatímní. Není je nutné dokonce ani zatěžovat odkazy na vědomí vlastní omylnosti (to přece každý ví). Je však nutné přijmout dva důsledky: že mi bude můj postoj prověřen, a také, že se od nás bude očekávat, abychom podle svých vyznání žili, budeme usvědčováni svými vlastními slovy. Proto považuji etiku za důležitou součást jakékoliv filosofie, theologie pak zejména. Je koncem nekonečna možností řešení. Může jich být mnoho, ale pokud se pro jednu nerozhodnu, nevyřeším nic. Víra, která se neprojeví činem, je k ničemu (Jk 2,17). Končí jako stará panna, která se v mládí nedokázala rozhodnout pro žádného z nápadníků. Čin však prověří nosnost různých názorů a postojů. Etiku proto mnozí považují za filosofii pro debily, vždyť nádherná paleta možností ustrne v jednu jedinou; vypadá to jako projev slaboduchosti. Ale není to právě etika, co prověří hodnotu názorového pluralismu mnohých (post)moderních filosofií a theologií? Není žádným myšlenkovým výkonem vtěsnat složitost problémů do jedné poučky, ani totéž rozmělnit v nekonečnu možností. Jediný skutečný myšlenkový výkon je, dospět s plným vědomím všech nesnadností a nejasností k jasné formulaci, která je už sama činem, neboť jsem se jí k něčemu zavázal, vtáhla mě hrubě do svého děje. Právě proto mnozí najednou zaváhají. Pokud se však toho ti erudovaní nechopí, již zmínění demagogové to ochotně vezmou za ně. Samozřejmě s tragickými následky.
Také 1J 2,4 může vyznít jako agnostická výtka, jak si vůbec může někdo myslet, že něco poznal? Ale sám autor nás hned vyvede z omylu: 1J 2,14.20-29. Myslet si, že jsme něco poznali, chybou není. Naopak je to nutné, je-li poznání spojeno tak těsně mystikou s morálním apelem, před nímž by bylo velkým pokušením utíkat se do agnosticismu, jako je tomu u Jana. Ostatně už od Aristotela a snad již před ním, si kritici skepse a agnosticismu všímali, že nositelé těchto postojů rozhodně nejsou „tolerantní“, vždyť nepoznatelnost pravdy se jim stává náboženským dogmatem. A možná i to vyvolává averzi u těchto lidí, že poznatelnost či přiznatelnost, „vyznávatelnost“ Pravdy jim připomíná závazky a povinnosti.
Možná skutečně vše nevíme, ani nikdy vědět nebudeme. Solidní filosofie či teheologie však nikdy nekončila pouhou skepsí a agnosticismem. I s vědomím předběžnosti je třeba umět srozumitelně sdělit, čemu (zatím) věříme. Možná že nás někdo usvědčí z omylu. Ale to jen díky jasnému vyjádření; nadměrná otevřenost všem názorům nás chrání před nutností omyly přiznávat. Jasnost přesvědčení nemusí, jak dokazuje Bratrská konfese, vylučovat ochotu k poučení. A právě ona rehabilituje všechny (prozatím) do sebe uzavřené postoje a vyznání víry.