Svobodné protestantské stránky

Na vysoké škole humanitního zaměření se žádá kritické myšlení. Zdaleka ne každý z členů akademické obce se ale něčeho takového odvažuje. Proto je poněkud paradoxní se na té půdě setkávat s názory, že církev potlačuje kritické myšlení. A navíc když se člověk pohybuje mezi půdou akademickou a církevní, zjišťuje najednou, že v církevním prostředí se kritické myšlení hned tak někde nepěstuje. Snad nechce nikdo vážně tvrdit, že to je v zájmu lásky, přátelskost a vlídnosti?
Když jsem se totiž před několika měsíci poptával, zda by se v Praze nemohla konat debata o evangelické účasti na tzv. církevních restitucích, dočkal jsem se jen rady, abych s takovou na nikoho nechodil. Zájem diskutovat o této otázce byl obecně mizivý, i když se místy objevil. Možná mám moc úzký průzor, jímž nahlížím do církevních záležitostí, ale u zmíněného tématu jsem z kritického ducha moc nezakusil.

Ale možná každý neví, co kritika, kritičnost a kritický duch vlastně znamenají a obnášejí. Přitom to není těžké k pochopení. Řekněme, že kritika je procesem rozlišování, k němuž musí mít ovšem člověk všech pět pohromadě a učit se to. A mimo jiné se nechat poučit radou kritického racionalisty Karla Poppera, razícího postoj, "který připouští, že já se mohu mýlit, ty mne můžeš opravit a společně můžeme přijít pravdě na stopu.“

A musí to mít nějaký smysl, musí to být k něčemu. Obecným lidským zájmem je, aby věci byly takové, jaké mají být. Často tomu však nebývá a kromě toho člověk vždy neví, jak to má být správně, a s druhými se o tom nezřídka těžko dohaduje. Kritické myšlení je však nástrojem k tomu, abychom se s takovými nesnázemi vyrovnávali. Na odmítnutí, a to i na nevýslovném, znamenajícím „o tom se s tebou bavit nebudu“, naopak není kritického zhola nic.

Nedávno kdosi označil diskusi o Vyjádření synodní rady Českobratrské církev evangelické k vývoji ve společnosti z 28.11.2012 za „plivání“. Bohužel toto „plivání“ nedoložil konkrétními odkazy nebo citacem. Sám pak nevím, kde hledat, abych zjistil, co bylo myšleno. Jen jsem sledoval diskusi na Facebooku (na stránce ČCE a Protestanta) a byl jsem poměrně překvapen nebývalou živostí a intenzitou, ať už jsem s něčím souhlasil nebo ne. O „plivání“ bych přímo nemluvil. Anebo má někdo zato, že se postoje a argumenty plivou? Tříbení kritičnosti, i když kdovíjak nedovyzrálé, je pliváním?

 Je pravda, že hlas zastánců synodněradního prohlášení byl výrazně slabší než hlas odpůrců. Ale to je spíš otázka pro obhájce, proč se tak slabě ozývají. Lze je chápat, že je jim líto těch, kdo se stali objektem polemiky. Lze mít pochopení pro to, že synodní rada není zvyklá se vystavovat kritice na otevřené scéně (kuloárové kritiky se ovšem pěstují odnepaměti). Lze chápat i to, že je někomu osobně nepříjemná polemika, která se nachází ve věcném rozporu s jeho vlastním postojem, i když není adresována přímo jemu. Ale to mu ještě nepropůjčuje právo zakazovat někomu kritické myšlení, a ani polemiku. Nechci se příliš ohánět Hitlerem, ale jeden jeho výrok tu stojí za kritické zvážení: "Ke kritice je oprávněn jen ten, kdo určitý úkol dokáže vyřešit lépe" (z řeči 1. května 1934 v Berlíně). Není to tak, že ten, kdo se považuje za nejlepšího, cítí proto také neoprávněnou oprávněnost jakékoli kritiky zpochybňovat?

Někteří odpůrci odpůrců vytýkají těm druhým, že si svými polemikami ventilují své mindráky. Jenže přesně totéž by bylo možné vytýkat i jim – a ani to by k ničemu nevedlo, a ani to si nepřeji. Kromě toho – copak je to za vciťování a nahlížení do duše jiného? Není to příliš snadná námitka, jíž je ostatně spousta mezi lidmi? A co když je to jinak? Co když je to tak, že mi na něčem vážném a opravdovém záleží a někoho vidím, jak po tom šlape, ať už ze zlé vůle nebo na základě mýlky? Nemám sílu na polepšování světa, ale pokud je něco v dosahu, jak by se mlčící ústa srovnala se svědomím? A to se přímo za hrdinného bijce považovat nemusím.

Bohužel synodní rada ČCE v posledním roce prokázala poměrně výraznou neschopnost dialogu. Ať už se jedná o některá prohlášení anebo o kauzu olomoucké konzervatoře. To je vážná překážka v nejrůznějších ohledech. Z mého pohledu při pochopení, co je jejím zájmem, oč jí jde. Co kdyby ale v Jungmannově ul. 9 nebo jinde založila fórum pro debaty o věcech veřejných?
Nakolik jde o skupinu přetížených církevních úředníků, nemám potřebu se s jejich činností kriticky vyrovnávat. Nevím ani, proč by si měl člověk myslet, že vše, co dělají, je špatné. Kde však se jejich veřejný projev ukáže závažným nebo problematickým, říká si o kritický (což neznamená nutně polemický) přístup. A to víc než projev „obyčejného“ člověka. Vždyť víme: "Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává." (Lk 12,48). Kdo disponuje určitými pravomocemi v obci náboženské stejně jako politické, vystavuje se nejen možnosti chybování, zklamání a selhání, ale také příležitosti ke kritice. Zdá se, že kritika podlamuje autoritu, někdo se toho přímo bojí. Ale toto podlamování platí jen pro toho, kdo v konfrontaci s kritikou neobstojí.

Kritika, a speciálně polemická kritika není rozhodně snadná věc. Pro kritizující i kritizované. A polemika jistě ztěžuje tomu, koho se týká, obhajobu jeho věci. Ale proč by to měl ten, „komu bylo více dáno“, mít snadné? Chtěl-li by to mít snadné, mohl by raději chodit krmit kačeny, kdo však chce získat vážnost a úctu, nechť obstojí v nesnadnosti a ne v tom, jak se přidržuje svého úřadu. Druhým Ciceronem být přímo nemusí.
Bylo by nicméně záhodno, aby kritika nebyla zaměňována s osobním útokem, ať už z hlediska kritizujícího nebo z hlediska kritizovaného či z hlediska přívrženců jedné či druhé strany. Naopak je třeba jít k věci, ad rem. Což se často říká a ještě častěji zapomíná.

 Kromě toho víme také, jak to v podobenství o hřivnách řekl pán prvnímu služebníku v kontrastu se služebníkem třetím: „Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.“ (Lk 19,17). Církevní vedení nemá žádnou záruku na spásu nebo na přednostní místa na nebesích. Ve své drobné práci má však spasení sloužit, drobnou věc přinášet ve prospěch velké veci. A v této službě, ne ve své velkomožnosti, nacházet záležitost cti a vznešenosti.
 

Jiří Hoblík