Psst! O tom se nemluví …
… takto začínávají špatné publikace o sexu, jejichž autoři si nevšimli, že už to dávno ani v církvi žádné tabu není. Tabu mohou však být i taková témata, která by měla být pro církve přímo zásadní.
Každé společenství má svá témata, o nichž komunikuje, ta pak převažují taková, o kterých se mlčí. Obě tématická křídla tvoří charakter a identitu onoho společenství. O čem věřící komunita mluví, a na co v ní člověk nesmí ani pomyslet?
Nedávno v rozhlase zpovídali bývalého hlasatele Hlasu Ameriky, co prý se mu na Američanech nelíbí? Prý jejich škrobenost, která je neopouští ani v soukromí, naopak právě v rodině je nejzřetelnější. Uzavřel to úvahou o potřebě soudržnosti amerických rodin, což vylučuje jistá kontroverzní témata, zkrátka „o politice a náboženství se doma nemluví“ a je klid. S Američany tolik neinteraguji, ale připomnělo mi to cosi z křesťanského života.
Také církev, zejména tak menšinová, jako je ČCE, má svoje nároky na vnitřní soudržnost. A právě zde člověk nečekaně naráží. Jde například o tak psychotické zkušenosti, jako že se někoho na něco ohledně duchovního života dotážete, svěříte se s něčím, a odpovědí je nečekaná podrážděnost. Zejména v mládí jsem se setkával s tím, že jsem se při jakémkoliv pokusu o nějakou duchovní komunikaci, které je v tomto období zejména potřeba, setkával s podezíravými reakcemi: co prý tím sleduji, o co mi jde, a proč tady dělám rozruch? Přitom šlo o věci naprosto nevinné a samozřejmé. Nejkomičtější snad bylo, když jsem povídal kdysi v Humpolci o vyučování náboženství v dětském výchovném ústavu, jeden blázen, farář, najednou vyletěl že útočím na J. L. Hromádku, zpochybňuji jeho principy a kdesicosi! Nechci se o modlářství JLH zbytečně rozšiřovat, ale o něm jsem tehdy vůbec nemluvil, o ničem, co by se jej mohlo vůbec týkat.
Mnohem fatálnější je ale prezentace církví na internetu a pokusy o rozpoutání nějaké diskuse na serverech. Dřív nebo později z toho takové servery vycouvají. To se týká především těch oficiálních stránek, jako jsou veškeré prezentace ČCE, kromě oficiálních stránek jsou to i facebookové prezetace, jichž je však několik, je proto dobré použít vyhledavačů. Pokud mají původ v samém srdci ČCE, jako prostý návštěvník si tam neškrtnete. Když jsem se ptal na důvod uzavřenosti E-cirkve, dostal jsem napřed velmi kousavou odpověď šéfredaktora, vzápětí jsem jím byl sám obviněn, že mi jde o bezdůvodné hádky. Nakonec jsem se od něj dozvěděl, že diskuse (oficiálně stále nabízené), otevřené bývaly, ale nikdo jich nevyužíval (ani vy, zdůraznil), navíc se redakční rada obávala nevhodných komentářů, proto diskuse k příspěvkům zrušila. Na člověka dýchne zjevná ustrašenost. Když člověk navíc leta narážel na to, že je toho spoustu, co je v církvi tajné, ptá se, co se to vlastně tají? Nejsme přece nějakou obskurní sektou. Ale kdokoliv rozpoutá nějaký veřejný hovor, zvlášť na zásadní témata, brzy pocítí, že se zachvěje srdce mnohých. V rodině musí být především klid. Nejde o to, zda máte špatné či správné názory, ale že o nich vůbec mluvíte. To může chatrnou lodičku církve příliš rozkolíbat. Snad proto je v církvi občas velmi paranoidní atmosféra.
Strach šéfredaktora E-cirkve však může mít své důvody, vždyť diskusím otevřené servery, jako Evangnet nebo Grano Salis buď končí jako štěkárna, nebo na nich zavládne zaryté mlčení. Mezi faráři je nepsanou konvencí ničeho podobného se neúčastnit. Návštěvu bordelu by vám kolegové faráři tolerovali spíš než návštěvu diskusního fóra. Mnoho farářů, kteří přesto na něčem podobném vystoupí, zaplňují zbytečně prostor svými výklady, že to normálně nedělají. V nemilost kolegů upadl nedávno i jeden farář, který se začal příliš často objevovat v rozhlase („Co to ze sebe dělá, nějakou mediální hvězdu!“ rozčiloval se jeden z kolegů v jeho seniorátě). Jiný se na adresu kolegy, jemuž vyšla kniha vyjádřil: „proč furt publikuje!“, jako by to byla nějaká nemravnost (dnes vyšly knihy i jemu, tak snad už má dušička pokoj). Není to zjevně jen prostá žárlivost. Spíš právě strach z toho, že se vůbec mluví. Konstantou je právě ono zaryté mlčení. Prožil jsem část dovolené se zcela sekulárními lidmi, ale tolik duchovních rozhovorů jako s nimi, jsem mezi křesťany už dávno nezažil. V církvi je hned plno neklidu a podezírání. Příznačné jsou i peripetie při pokusu Evangnetu otevřít blogy. Když oslovovali postupně různé faráře, zda s tím nechtějí začít, dostávali vždy stereotypní odpověď „nejsem exhibicionista“, jako by si snad duchovní nedokázali jiný důvod ke komunikaci s veřejností představit. Mnoho farářů přitom své blogy a facebookové prezentace má, ale buď z nich čiší opět značná nepřístupnost, nebo vystupují pod různými přezdívkami, otevřeně jako faráři ne. Blogy na Evangnetu zjevně stagnují, a pokud se urve někdo z farářů, aby na laické úvahy odpověděl, patří farářské reakce zpravidla k těm nejzoufalejším, fakultní mistři pak nereagují prakticky vůbec, nebo také nijak zvlášť přínosně. A tak se bojím, že zásada soudržnosti americké rodiny je konstitutivní i pro duchovní společenství: „o náboženství se nemluví“ ať je klid!
Pro církev konstitutivní by však neměl být klid, ale právě duchovní rozhovor (homílie). Jakmile se přestane o Kristu a o osobních zkušenostech mluvit, zavládne ticho hřbitovní. Vznikají kolem toho i spory, to nám ukazuje jedinečný příběh z L 24: příslušníci jedné učednické větve, ne té hlavní, zklamáni prchají z Jeruzaléma. Nechápou, co se to tam stalo, ale když si o tom povídají, je najednou Ježíš s nimi, sám osobně. Navíc, když tím získají tolik síly, že se místo odpočinku vrátí zpět aby apoštolům vyprávěli, co zažili, dozvědí se, že ani oni nejsou pozadu. Nedozvíme se sice, jak a kde se zjevil Petrovi, ale opět si o tom obě skupinky povídají. Není to soupeření, čí setkání je opravdovější a kdo má právo kontrolovat víru toho druhého. Obě strany respektují autonomii svých setkání s Ježíšem. A když si o tom povídají, opět je tu mezi nimi, dokonce tak z masa a kostí, že se začne shánět po zcela materiální stravě.
Církev je místem, kde se musí především hovořit. Hovořit o Bohu, o Kristu. Tato témata bohužel vyvolávají spory (tomu jsem se věnoval v několika starších příspěvcích, zejména v Úvaze o významu diskusí v církvi), ale to není nic chybného. Naopak, i na způsobu, jak se ke sporným otázkám postavíme, se projeví naše křesťanství (Fp 2,3). Pokud však v církvi ztratíme odvahu spolu mluvit a naslouchat si na téma náboženství, odmlčíme se navždy. Takový rozhovor je to, co se nikde jinde nenajde. Paradoxní je, nedá-li se v určitém společenství hovořit o tématech, pro která a ze kterých vlastně vzniklo.
Komentáře
Přehled komentářů
"Církev je místem, kde se musí především hovořit."
Možná vytrhávám z kontextu, ale i tak - nechybí tam něco? Nějaké konání, zbožnost, prostor pro osobní a společnou víru... Pokud tam tyto věci jsou, je s podivem, proč se o nich nehovoří. Možná jsou na vině ti, kdo všechno vědí lepší. Nebo tam tyto věci nejsou, a potom o čem hovořit? Pamatuji se na některé semináře z pedagogiky na vysoké škole; nikdo z nás studentů nikdy pořádně neučil, a tak nebylo o čem se bavit. Za pár let později by to bylo jiné...
Čili čistě teoreticky: Možná je v ČCE o čem hovořit, ale existuje zde skupina lidí (čistě teoreticky!!), která vše ví tak dobře, že je zbytečné se o čemkoli bavit - stačí se nechat poučit. Nebo v církvi není o čem hovořit. Nebo si natolik nejsme jistí, že radši předstíráme, že je nám všechno jasné, abychom neprozradili, že nevíme nic? Zvlášť když jsme nejvíce vzděláváni v tom, jak to vlastně být nemá?
Už se do toho zamotávám. Třeba jen sýčkuju, třeba jsou v tom prostě ekonomické důvody - když má patnáct chodičů do kostela uživit jednoho faráře, je třeba zdůvodnit jeho potřebnost a je tedy vrcholně nadbytečné, aby kdokoli jiný se snažil o teologické poznání - to je ale asi taky ptákovina.
A co když v církvi mlčíme proto, že nás nikdo neposlouchá? Každý si jen mele svou, vždyť nebýt Vás a Hoblíka, málokdo na někoho zareaguje.
Už mlčím.
Re: Mlčeti zlato
(Jakub Dvořák, 10. 12. 2011 18:02)
Děkujeme za reakci, mile polechtala sebevědomí :).
Článek se zabýval především komunikací, hlavně bloky této. Všechno, o čem píšete, vtom bohužel je. Pokud píšete, že schází víra atd., pak ne jen, o čem se bavit?, ale především proč předstírat, že jsme církví?
K tomu, co píšete, chci jen podotknout, že nejde jenom o nějaké všeználky (těmito (z)jevy se zabývám jinde). Čím dál tím více zjišťuji, že zejména v církevním prostředí se zahnízdily a standardizovaly manipulativní techniky komunikace. Nedělám si iluze, že manipulátoři si časem neosvojí tyto i pro chat, ale zatím se právě na chatech tyto techniky dost hroutí. I to je důvod, proč se nakonec všichni odmlčí. V chatu nelze nikoho ukřičet, nikomu skákat do řeči, na nikoho řvát, zvracet a zamotávat témata, protože spontánně vzniká písemný záznam ... Působí tragikomicky, jak bez takových postupů nejsou lidé schopni vést debatu, proto mnozí, zejména duchovní, rádi předstírají, že účastnit se debat na chatu je pod jejich úroveň.
S přáním, abyste měl o čem hovořit a neodmlčoval se také Jakub Dvořák
Mlčeti zlato
(Ondra G., 10. 12. 2011 1:11)