Svobodné protestantské stránky

Mnozí z nás, kdo navštěvujeme stránky E-cirkev byli zaskočeni tím, že se SR náhle potřebovala 22. 5. 2012 důrazně ohradit proti nějakým zvěstem, že by se snad uvažovalo o změně zřizovatele olomoucké KEA. Tím jsme se vlastně vůbec dozvěděli, že se něco děje. Včetně těch, kdo na KEA působí, jak se zdá. Jejich optikou viděno, navštívila je jednoho dne Synodní rada, oznámila jim, že je mezi nimi špatná atmosféra (což nikdo prý ani netušil), oni ji přišli napravit, a odvolali ředitele. Někdy člověku přijde církevní život nudný. Pak se dozví, jak dramaticky probíhá! Ale kde se ta dramata vlastně odehrávají? Asi zázračně, tedy za zraky veřejnosti, zejména té církevní.

Postupně se začalo ukazovat, že se cosi opravdu děje. ČCE dokonce zažila to, co nikdy před tím – demonstraci před budovou, kde právě probíhalo 2. Zasedání 33. Synodu. Dostali jsme se tak do novin, na Internet i do televize. ČCE vstupuje evidentně do světa, s jakým nejen neměla doposud zkušenost, ale který se navíc urputně brání vzít na vědomí.

Patřím mezi ty překvapené, ačkoliv bohužel ne zaskočené. Průběh a vývoj komunikace o krizových záležitostech je v ČCE dosti snadno předvídatelný, ten nezaskočí. Jedno musím však přiznat na počátku: jsem-li překvapen, chci tím říct, že až do onoho prohlášení SR jsem vůbec nic netušil, natož věděl. A vlastně ani doposud nic podstatného nevím, jen to, co mi dovolují tušit informace, bezděky prosakující z vypjaté diskuse, či spíše zoufalých výkřiků studentů KEA, na které odpovídá ještě zoufalejší mlčení ČCE. Mlčení! Ne, mlčení ne, MLŽENÍ. Církev mlčí, ale mnozí hlavně z řad duchovních, patrně stejně dobře obeznámených s problémem, jako já, potřebovali na takové volání zareagovat. Právě tyto reakce mě na celé věci nyní zaujaly: jak jsme schopni komunikovat v kritických situacích? Je to komunikace, nebo její odvracení? Jsme ochotni kritické situace řešit, nebo hledáme klid v bouři?

Prohlášení SR vyvolalo reakci na Evangnetu. Pochopitelně. Prohlášení sice vyšlo na vlastních stránkách Synodní rady (spíš než ČCE), na E-církvi; bylo by jen logické, kdyby reakce směřovala právě tam, ale nesměřovala. Proč? Protože to není možné. E-cirkev totiž není ničemu takovému otevřená. Registrovaní návštěvníci sice komentovat články mohou, ale dá se na E-cirkvi zaregistrovat? Když jsem se to pokoušel před nějakým časem zjistit, dostal jsem jen podrážděný dopis se značně jízlivými poznámkami o mé osobě. Ano, nevím, na čí straně je právo v problémech, které SR s KEA má, ale některé problémy se v oné debatě rýsují: předně neochota komunikovat (na toto téma jsem měl už jeden z prvních článků v SPS), za druhé neochota problémy analyzovat a za třetí zaujímat jednoznačné hodnotící postoje, jako by vše to bylo křesťanovi zapovězené. Bezobsažnost reakcí na výkřiky (na můj vkus bohužel příliš inkognito) studentů a církevních funkcionářů nižšího raňku přicházejí reakce prodchnuté bodrou pastýřskou rozvahou, nebo pokusem o zlehčující humor. Společným jmenovatelem je onen zoufalý pokus neuznat problém za existující, tudíž zásada nebrat o pomoc volajícího na vědomí, či alespoň vážně. Přímí účastníci těchto událostí se tedy asi baví málo. Já se také nebavím, ale kdybych byl škodolibý, smíchy bych se neudržel. Takhle mě jen polévá beznaděj.

Na úvodní příspěvek jistého Františka Ptáčka, který zveřejňuje otevřený dopis KEA pro SR, několik dalších reakcí, navíc kompletní stanovisko SR, přichází obratem reakce redaktora EČČB a Christnetu Jana Kirschnera. Dosti příznačný pro duši evangelickou je jeho snaha nenamočit se, zůstat nad věcí. Něco ale udělat musí, a tak „pro vyváženost“ zveřejní stanovisko SR. Tím se pochopitelně dopustí trapasu; musí následně přiznat, že reagoval na něco, co ani nečetl, jinak by si musel všimnout, že stanovisko SR už zveřejněno bylo, nebylo tedy třeba nic vyvažovat. Ke cti mu budiž řečeno, že se snaží o celé věci získávat informace, ale i tak je jeho způsob reagování výmluvný: to letmé přelétnutí původní zprávy jen ukazuje, jak moc vážně ji bere. Následný pokus o vtip, pozvání jejího autora na lesní brigádu do Herlíkovic, „Na horské(m) vzduchu člověk přijde na jiné myšlenky a třeba by se Vám nový akademický rok lépe začínal. Když přidáte i korunku na náš účet dostanete dobré kyselo!“ ukazuje, jak v jádru milý evangelík nikdy nepochopí, že bagatelizace problému zesměšněním volání o pomoc, není vhodnou odpovědí na lidské zoufalství. Trapný vtip tedy nakonec vyvolá jen podobnou reakci, vyžívající se ve věcných chybách a v naivním konceptu církve bez formálního vedení.

Stejně podivné jsou i pokusy farářů do celé věci nějak zasáhnout. Jak už jsem řekl, nikdo z nich nic neví, nebo to alespoň tvrdí. Ukazuje se, že vědění je sice mocná zbraň, ale kdo je ozbrojen, musí střílet, jinak se sám stane terčem. Nevědět je proto vždy pohodlnější. Nevím-li, kde je právo, s nikým si nezadám. Ale nezadat si není možné. A tak se „nestranně“ obují do protestujících. Ostravský farář bratr Wrana tak s odvoláním na své dlouholeté zkušenosti prohlásí, že argumenty studentů jen „vypadají přesvědčivě“ (alibistické: on neříká, že nejsou přesvědčivé, on neříká přece vůbec nic. Neříká ani horký ani studený – Zj 3,15), a že strany sporu vždy popisují druhou stranu podobně, tedy jako arogantní atd. Jednoduché: on se ani prstem nedotkne tohoto sporu, odvolá se na jiné, s daným problémem nesouvisející zkušenosti, které mu však dovolí vytvořit si iluzi, že i když nic o problému neví, má ho prokouknutý skrz na skrz. Už si tudíž ani nemusí o něm nic zjišťovat. ČCE tedy nic neříká a ani nic nechce vědět. To je typická reakce na problémy. Problém se pak smete prožluklými farářskými moudry, že vinni jsou vlastně všichni a nikdo, pravda je nejasná, je na obou stranách a zároveň na žádné. Proto největším provinilcem je ten, kdo o problému mluví. Aleš Wrana se otevřeně hlásí ke strategii mrtvého brouka. Vše podloženo jeho takzvanými zkušenostmi. Zkušenost je ovšem ošidná, neboť nevychází z reality, ale jak jsme si realitu vyložili. Pokud tedy farář vždy a za všech okolností viděl vinu za problém na obou stranách a na žádné, musely mu takové „zkušenosti“ jedna druhou celý život potvrzovat, aniž by kdy zapochyboval, zda se tím nedopouští nějakého bezpráví.

Mnohé reakce na situaci v olomoucké KEA se právem dožadují lepší komunikace ze strany SR. To nakonec váhavě uzná i bratr Wrana, ale velmi nerad – vždyť na SR nemají ani potřebné dovednosti (oni neumějí mluvit, bratře faráři? Nebo by měli umět pravdu říkat „kreativněji“?). Fatální reakcí je však laskavá pastýřská nabídka postějovského faráře Jana Juna: jako vždy zaplácne prostor vysvětlováním, proč mu činí komunikace přes internet potíže, aby na věcný popis obecné reality reagoval stylem „udělal-li Vám někdo sestří bebí, já to rád pofoukám“. Z obecného problému se tak rázem stane záležitost soukromé zhrzenosti. A tím to mám z krku. Působí to mile, irenicky, ale je to jen bezděčná ironie, výsměch, neboť tím dané sestře jasně sdělil „já Vás odmítám brát vážně, já už si názor udělal, proč bych se s Vámi měl poslouchat?“ Mluví-li ona sestra o „království temnoty“, má sice na mysli neprůhlednost jednání vrcholných orgánů ČCE, ale farář si to vysvětlí po svém, přidá svůj ostrovtip, biblickou erudici (znalost textologicky nespolehlivé pasáže J 8,1-11, na níž však mnozí veškeré evangelium navěsili) a „literární nadání“.

Napadá mě poťouchlé podobenství, když už tedy řešíme vážné spory hloupými vtípky:

Jde faráříček ČCE krajinou za svými děsně těžkými povinnostmi, a před jeho očima dva darebáci rvou ubohé stařence kabelku z ramene. „Bratře faráři, pomozte mi!“ Farář se samozřejmě nebojí nasadit zdraví a život na pomoc přepadené, nechce ani zbaběle utíkat, ale smí pomoct? Co když oni hoši jsou potenciálními křesťany, co když se jednou obrátí. Není povinností faráře kázat smíření a odpuštění?

„Ale sestro, přece nebude tak zle, víte, že jsou na tom jinde ve světě mnohem hůř?“

„Zachraňte mě, bratře!“

„Ale víte, no já s represí nesouhlasím, jsem spíš zastáncem prevence kriminality. Nechte toho handrkování o kabelku a pojďme se za ně spolu pomodlit.“ (oba hoši mu tleskají, zároveň se mu ale smějí do očí. Farář si toho moudře nevšímá).

„Pomoc!“

„Ale jistě, jestli potřebujete uklidit uhlí, svolám mládež na brigádu a večer jsme u Vás!“

„Já mluvím o těch darebácích!“

„Darebáci, sestro, nač tak silná slova! Víte vy, čím si třeba v dětství prošli? Z pohledu božího jsou to přece naši bližní, bratři. Třeba nemají na rohlík.“ (Jeden z útočníků přikyvuje, zároveň gestem předstírá, že do sebe obrací lahev, což druhého rozesměje. Farář si toho moudře nevšímá).

„Jsem v nebezpečí, udělejte něco!“

Farář se zahledí do krajiny – „musíte vše vnímat v souvislostech, podívejte, jak je dnes krásně“.

„Mně není krásně, mě okrádají, udělejte něco.“

„Povím Vám vtip, to Vám zlepší náladu.“

„Raději toho darebáka vemte kamenem!“

„Násilí nic neřeší. Sám nejsem bez viny, abych jako první kamenem házel. A mimo to, jste si jistá, že jste je něčím nevyprovokovala? Ze zkušeností vím, že vina není nikdy jen na jedné straně. Co čekáte, když všude ukazujete, že máte v kabelce peněženku? Někteří lidé jsou na tom špatně, a pak jednají zoufale. Hoši nemohou za to, že jsou závislí a nemají na drogy. Tak kradou no. Nesmíme je za to odsuzovat!“

„Pomozte mi přece!“

„Ale jak a s čím. Vždyť kdybyste tu kabelku tak paličatě nedržela, tak se Vám nic nestane. Já nejsem žádný rváč, já Vás vyzývám, abyste hochům odpustila a snažila se jejich pohnutky pochopit! Víte přece, co Ježíš říká v Kázání na hoře“.

„To je mi právě buřt!“ (Takové rouhání, zhrozí se farář! A jak zbožně se ta sestra vždycky tvářila. Inu, pokrytectví. Měl raději od začátku moudře dělat, že nic nevidí. A správně se říká „vuřt“!).

Zmetek vytrhne paní kabelku, flákne s paní o zem, farář si toho moudře nevšímá, odchází smuten, že lidé jsou tak nekomunikativní, zahledění do svých malicherných problémků, neochotní nazírat problémy z širší perspektivy, také pohledem druhých!

Řešíme-li problémy jejich nevnímáním, odmítáním, můžeme vypadat moudře, snad i vyrovnaně a vyváženě, ale je-li někde spor, nesmíme předpokládat, že je o ničem. Je třeba se s ním upřímně a poctivě seznámit. Pak třeba budeme i nuceni zaujmout nějaký postoj. Samozřejmě s rizikem, že se buď namočíme, nebo spálíme. Ale jinak zůstáváme neslaní nemastní, vyvážení a zatracení, neboť jsme nevyslyšeli někdy i němá volání zbitých na cestě (L 10,25nn). Mít bližního také znamená postavit se na jeho stranu.

Bohužel, ani já nevím, na čí stranu se dát. Stejně jako SR, ani já bych nechtěl o KEA přijít, proč však se tato shání po jiném zřizovateli? Jen proto, aby učitelé měli víc peněz (přeju jim je, určitě si je zaslouží), jak jedna z reakcí naznačuje? I to je zlehčující. Církev, chce-li školu udržet, musí jí také něčím být. Ne, nevím na čí stranu se dát, a to mě mrzí. Je to totiž slabou komunikativností v ČCE. Církev, jistá si čistotou svých pohnutek a rozhodnutí, by si přeci mohla větší otevřenost dovolit. Ale církev sama v celé věci moudře mlčí.

(Jakub Dvořák)