Beskydské putování
Když sestoupíte ze zalesněných beskydských kopců do rekreačně líně roztáhlé obce Bílá, na jednom jejím okraji se setkáte s loveckým zámečkem á la staré časy. Památník starého českého kapitalismu? Ale kdeže...
Dal si jej roku 1906 postavit olomoucký arcibiskup Friedrich kardinál Langrat z Fürstenbergu. I pojala mne nejprve velká úcta k tomuto mně dosud neznámému bratru v Kristu. Kolik obětavosti musel za tu nádheru vynaložit! A když si představím, kolik mu muselo dát práce, aby takový statek mohl spravovat a udržovat. A jen to uklízení množství pokojů anebo sekání tolika dříví!
Nechtělo se mi tomu věřit a obdiv pomalu vystřídala zasmušilost. Služebník Páně na vysoké noze... To blíže alespoň fyzicky mi byl Radegast na Radhošti. Aneb: s jakou průpravou šla část kléru vstříc ekumenismu? Shůry dolů se totiž člověku těžko sestupuje a sestupování jako by bylo hlavně pro Pána Boha.
Ale nechci veledůstojnému pánu křivdit. Nic moc o něm nevím. A přímo v obci Bílá nechal vybudovat v krásném severském stylu svatostánek, a to již v létech 1873-4. Věnoval jej svému posvěcenému jmenovci - svatému Bedřichovi, který byl nejen biskupem, nýbrž i mučedníkem. A souvěrcům tak oba Bedřichové ušetřili 15 kilometrů cesty do dosud nejbližšího kostela.
V úporném letním horku jsem později dorazil do Rožnova. Jak se to tu asi zmínilo za to dvacetiletí, co jsem tu nebyl? Raději paměť nebudu trápit. Dřevěný evangelický kostel z roku 1953, kdy byl údajně »posvěcen«, dobře zapadá do svého kontextu, protože nejen těsně sousedí s valašským skanzenem, ale je též po zásluze kulturní památkou. Běžně přístupné, i když za vstupné, je ale jen prostředí skanzenu. A v něm leccos zajímavého.
Tak třeba stálá výstava v hlavní budově. Část panelů je výslovně věnována »životu ve víře«. Zbystřil jsem zrak... rozhlížel jsem se sem a tam... a tam a sem..., samé masopusty a dušičky, ale co druhdy pověstné valašské evangelictví? Zaplašeno do kouta? Jako myška v dírce zalezlá? Žádná evangelická lidová víra? Anebo prostá skromnost? Zase na nás zapomněli?
Ani jedno z toho... I v muzeu jsem si totiž přišel na své. Stačí nehledat v muzeích věci jen naftalínem prosáklé.... V expozici valašského venkova stojí totiž stavení z Leskovce, postavené z použitého materiálu v polovině 19. století. V době první světové války je prý obývala, jak říká cedulka, rodina evangelického bezzemka. Jaké jen výšiny dělí Bílou od Leskovce, lidské osudy, dvě konfese, lidi, lišky a Syna člověka...
Jiří Hoblík
