Hnus hnusu
Zvracení je výrazem i symbolem hnusu. Stačí říci: „Je mi na zvracení“, a je zřejmé, o čem se mluví. Hnus sám je tedy něco dalekosáhlejšího a hlubšího než samo zvracení. Zvracení pak může být vstupním motivem pro myšlení, které by chtělo hnusu přijít na kloub. V zásadě budiž řečeno, že hnus představuje podnět hnusení. Hnusením se hnus přelévá prostřednictvím smyslů do nitra a nitro na něj reaguje. A v nitru si hnus nejen dělá všechno možné, co chce, nýbrž také směřuje nazpět, ven, do projevů.
Protože zvracení je význačným projevem hnusení, sluší se o něm ztratit alespoň několik slov. Alespoň tolik vzhledem k již řečenému, že zvracení nebývá jen obranným reflexem a procesem vyvrhování nevábně zbarvených a páchnoucích nestrávenin křečovitě otevřenými ústy kamkoli, kam nebožák stačil svá ústa namířit, ale i pocitovým a myšlenkovým záchvatem. Na druhé straně člověku bývá leckdy sice nevolno, ne však natolik, aby se mu zvedal žaludek fysicky, a tak se mluví o zvedání žaludku a o zvracení jen metaforicky. Což se stalo už takovým zvykem, že člověk daleko častěji mluví o tom, jak se mu chce zvracet, než kolikrát se nazvrací. A obvykle přitom ani necítí žádnou fyzickou nevolnost. Floskule „chce se mi zvracet“ spíš pak vyjadřuje matnou bezradnost z povšimnutí hnusu.
Vyvolávat zvracení samozřejmě tedy nemusí jen odpor trávicího traktu proti stravě, jíž se mu dostalo, nýbrž i životní zkušeností, která dokáže lidské nitro nelibě zpřevracet. Někdy stačí od druhého člověka slyšet nepatrný slovní výkal. Jindy se hnus střádá dlouho po částečkách, než se vyvalí, vždyť také nitro v sobě má nezměrnou jímku. Ale hnus se dokáže i přes její objemnost dříve či později vzedmout a člověka přimět k bezmocnému svíjení. Oběť se stává obětí sebe sama, její tělesná schrána i psyché se podrobují její vlastní síle. To již má hnus vážnější následky.
Pozoruhodné věci se ovšem dějí tehdy, kdy hnus vyvěrá z vlastního lidského nitra a nitro samo zahlcuje k zalknutí. Ať už si je samo vytvořilo anebo je odněkud nasálo. A tak nitro alespoň psychicky zvrací a zvracením se hnus vraceí zpět. Víří a cirkuluje. Není možné jej vypudit a pocit odporu na to nestačí. Doráží na rozpoložení i na mysl: Jak já za to mohu? Jak to, že mne hnus tak překvapil? Jak jsem jeho zřídlo mohl v sobě kdy chovat? Jsem zrozen k hnusu? Anebo jsem si jeho zdroj sám sobě nevědomky vytvořil? O záměru nic nevím, ale co by právě na tomto hnusu mohlo být záměrného? Sveřepě a kousavě vzdoruje pochopení. Má mysl ho vidí, ale nic s ním nenadělá. Hluboko do hnusu zanořen topím se, zalykám se, ale utonout nemohu, utápím se v nekonečném tonutí, prométheovsky spoután, avšak tlakem ze všech stran, a tedy ne pouty, to spíše jako v bezedné žumpě, a kromě toho bez vědomí, že jsem trestán za poskytnutí dobra ohně nebohům.
A nikdo se nad tím neustrne, i když sám by hrůzou strnul, kdyby vstoupil do mého nitra. To spíše se bude sám ukájet hnusy estetickými, neškodnými, bezzubými, často trapnými. Takové umělé hnusy jsou jen důsledkem únavy z krásy a spíš konejší zmatenou duši před pohledem do končin hnusu skutečného, před jeho prožitím, před oním dávením, jež nebere konce. Tím někdy dokonce vzniká bezzábranost vůči působení hnusu na druhých, protože schopnost rozlišovat mezi hnusem imaginárním a hnusem skutečným ochabla. Avšak nepohoršuji se. Imaginární hnus je jen do rukou vzatou ozvěnou hnusu vlastního, ať už dřímajícího či bouřícího se.
Marnost je to, co z hloubi zžírá a rozežírá, je to žravá metafysická nestvůra, která si s psyché pohrává lehce a přitom jako s těžkým bludným balvanem. Je slepá, nesebevědomá, takže se nedá čekat, že by sama sebe zmarnila. Ale její cíl je zřejmý – ať s hnusem nebo bez hnusu – prohloubit absurditu existence.
Hnus je však působivý, pronikavý, otřásající, a tak opravdovou myšlenku na marnost nepřipouští. Co kdyby ta myšlenka navedla zhnuseného, aby v hnusu nalezl skulinu k útěku? Zhnusenec musí být zhnusen co nejhnusněji, aby na cestu ven nanejvýš pomyslel a pokud možno aby nepomyslel dočista na nic, ledaže by to posílilo hnusení.
Někdy se však člověku podaří z hnusu uniknout, častěji však se člověk pociťuje jen lehké záchvěvy hnusu, takže se nedá říci, že by hnus slavil všeobecný triumf. Upadá však hnus z toho do smutku? Ani nápad, stejně jako marnost se sama nezmarní, ani hnus se sám sobě nezhnusí. Stejně tak sám o sobě neví, a tak co nazýváme hnus hnusu, ani nepocítí. Hnus hnusu je hnusnou samolibostí a silou.
Na závěr malou otázku čtenářům: Bylo vám z této úvahy na zvracení?
A ještě malou doušku: s absurditou buď zápasíme, nebo se jí necháváme vodit za nos.
Jiří Hoblík
