Scéna o Bohem zapomenuté zemi
Někdy se říká: Kdo mění víru, neměl žádnou. Když toto rčení popadneme za slovo, dovolme si otázku: Měl někdy víru ten, kdo ji ztratil? A co když vlastně pořádně ani nevíme, co víra je? Je dar, děje se, ale lidské chápání na ni nestačí. Je možné o ní zjistit víc, než dosud víme, ale ani pak ji neobsáhneme. Mám zato, že se máme snažit jí lépe rozumět, respektovat nemožnost ji zcela obsáhnout – a proto také ji na jedné straně podporovat a na druhé straně nepřekážet!
Jedna krátká a nepříliš významná scéna z filmu Johna Hillcoata „Proposition“ podle scénáře Nicka Cavea, který své písňové i literární dílo prošpikovává křesťanskými motivy (anglikánskou výchovu ze sebe prostě nesmyje :-) ), může vybídnout k tázání na ztrátu víry.
Nepodceňuje české křesťanství naznačenou otázku? Scéna z filmu neříká mnoho, alespoň však mi potvrzuje můj dřívější názor, že ke „ztrátě víry“ dochází někdy po životní změně a že tato ztráta mívá někdy ne charakter rozhodnutí, ale spíše jakéhosi „odpaření“, o němž člověk ani pořádně neví, jak k němu došlo. Sledovat "ztrátu víry" empiricky by sotva šlo i po staletích zkušeností s tzv. empirickým výzkumem. A vlamovat se do lidských duší už teprve nešlo.
Možná by nebylo od věci začít se shánět po vyznáních nevíry – co je to, oč lidé přišli, když „ztratili víru“? Nebo je to tak častá věc, že už se ani ptát nelze?
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
O vypařování víry jsem de facto psal svou diplomovou práci.
Pro studium fenoménu vypařování víry, který ovšem není jednosměrný a nejednou bývá meteorologicky vyvažován osvěžujícím deštíkem nad vyprahlou zemí, jsou důležité tyto například texty:
Jean-Paul Sartre, SLOVA (čes. vyd. např. Praha : Mladá fronta, 1965 nebo Praha : Svoboda, 1992)
Egon Bondy, MARKÉTĚ MACHOVCOVÉ (in: Filosofické eseje 3. sv., Praha : DharmaGaia, 1994)
James Joyce, PORTRÉT UMĚLCE V JINOŠSKÝCH LETECH (Praha : Odeon, 1983, 1997)
o vypařování víry
(Martin Danihelka, 14. 7. 2014 10:30)