Bohoslužby za svítání
Prožít bohoslužby tradičně a přitom dosti neobvykle? Prožít hluboký význam? Za cenu jistého nepohodlí slibují bohoslužby za svítání připomínku Vzkříšení a prožití vlastní naděje ve vzkříšení. Nejpozději od 2. století to tak křesťané dělali, když si někdejší pohanskou symboliku slunce a slunečního světla spojili s Kristem. O velikonocích s tímto zvykem spojili i vigilie. V průběhu pozějších dějin však tento zvyk upadl v zapomenutí.
Nicméně v 18. století došlo k jeho obnovení. Podle tradice se v Ochranově sešli roku 1732 mladí nezadaní muži na městském hřbitově, aby oslavovali Kristovo vzkříšení. Následujícího roku pak již slavila celá ochranovská obec. Je ovšem možné, že se vše odehrálo jinak – že se totiž bohoslužby za svítání vyvinuly z místního zvyku nočního zpívání a rámusení v sobotu před Božím hodem. Když obcházeli město, došli mladíci i na hřbitov, napodobujíce biblické ženy, které se vydaly navštívit hrob Ukřižovaného.
V každém případě vznikla tradice, alternativní k tradici vigilií, jak ji známe od katolíků, luteránů nebo pravoslavných. Forma se vyvinula během 40. a 50. let 18. století. Lidé se probouzeli před první částí bohoslužeb, které se konaly v kostele. Liturgie přitom nespočívala ve čtení velikonočních textů z bible, ale spíše měla charakter vyznání. Poté obec odcházela k místnímu hřbitovu, kde liturgie pokračovala, zatímco slunce jako symbol vzkříšení vycházelo nad hroby.
Brzy se tato praxe rozšířila do dalších bratrských obcí, to znamená i do zámoří. Například roku 1743 se v „moravské obci“ Bethlehem v Severní Karolíně začali lidé setkávat ve čtyři hodiny ráno, a následujícího roku se forma setkání rozvinula. Nejprve začalo shromáždění v sále za zpěvu Lutherovy písně „Kristus ležel v poutech smrti“ (Christ lag in Todesbanden, angl. Christ Jesus Lay in Death's Strong Bands), pak zúčastnění odcházeli v průvodu po dvojicích ke hřbitovu, kde hráli a zpívali nad hroby svých zemřelých bratří ke slávě Vzkříšeného Beránka, z radosti, že je živ a že sami budou žít spolu s ním, zatímco smrt nad nimi nemá moc. Po úsvitu se vraceli do sálu. V různých obcích byly zaveden i doprovod na žesťové nástroje, jak dokládá obrázek.
V současnosti se nejvýznamnější z bohoslužeb při svítání (sunrise service) konají v salemské obci ve městě Winston-Salem, rovněž v Severní Karolíně, a sice od roku 1772. Známy jsou rovněž v Anglii (Dymchurch, hrabství Kent). Od 30. let 20. století se pořádají v hollywoodském amfiteátru Hollywood Bowl.[1] Od konce 70. let 20. století se konají ekumenická shromáždění při svítání o Velikonocích u Lincolnova památníku ve Washingtonu, ale ta jsou spíše pro osoby, které inklinují k americkému vlastenectví a mají rády oficiální formát. V současné době bývá kromě toho obvyklé, že se bohoslužby za svítání konají až od časných ranních hodin, třeba i jen půl hodiny od rozbřesku (jinak by se je snad nedařilo zavádět).[2] Pokud chce civilizovaný člověk chválit Boha, tak pohodlím.
Jiří Hoblík
[1] The Sunrise Service <http://content.time.com/time/specials/packages/article/0,28804,1889922_1890008_1889938,00.html>.
[2] Easter Sunrise Service and Holy Week: The Complete Guide <https://gentlespirit.org/easter-sunrise-service/>.
Komentáře
Přehled komentářů
Zajímavé, děkuji. Jak může mít každá část dne jinou liturgickou příchuť. Spojenou s jiným christologickým důrazem. Dost o tom asi vědí řeholníci a jejich hodinky. Asi nejstarší živá tradice je zde Brahmamuhurta.
Před svítáním
(Aleš Wrana, 27. 4. 2020 16:42)