Homile na text Ez 18,1–27
1. čtení: Mt 9,9–13 2. čtení: Ez 18,1–27
Neděsme se, když je řeč o "Hospodinově soudu". Hospodinův soud je patrný tam, kde je konečně zase patrný rozdíl mezi spravedlností a nespravedlností, mezi dobrým a zlým.
Tento rozdíl se často vytrácí, zamlžuje, člověk pro něj ztrácí smysl - a pak to dopadá různě, nešťastně i hrůzně. A proroci ukazují, že Hospodin vkládá do lidských dějů a dějin sílu a tendenci k nápravě - a vzhledem k tomu také sami k nápravě vyzývali. Stále znovu.
Proroci především vyzývali autority mocenské, osoby majetné, soudce a vůbec všechny, kdo měli oproti méně majetným a méně mocným více odpovědnosti.
V době babylónského exilu se ale mnohé věci zásadně změnily – a právě do změněné společenské situace směřuje slovo z knihy Ezechiel.
Jak byla situace změněná? Mocní ztratili moc. Bohatí zchudli. Chudší byli ještě chudší. Tak to chodívá. Kdo je při zemi, ten moc nepadá. Ti, kdo jsou v majetku nebo funkcích nahoře, ti padají snáze a z větší výšky. Také v tom působí boží souzení do světa lidské nespravedlnosti.
Ale ještě k dalším věcem došlo v době babylónského exilu: když vlivní přišli o předchozí vysokou míru odpovědnosti, tak tím více byla snaha nacházet osobní odpovědnost každého jedince.
To bylo něco nového. Nový objev patrný na pozadí nové doby.
Tam kde se valí vlny událostí, kde dějiny se podobají záplavám, tam představa osobní odpovědnosti nemá moc naději na uplatnění. Ale když dramata dějin přešla a když společenské vrcholky spadly, tam se pohled na společnost poněkud - řekněme - vyrovnal.
Dosud proroci ohlašovali soud vztažený ke státu a k lidu jakožto tělesu. Prorok Izajáš to na jednom místě hodnotí slovy: Celá hlava je nemocná a celé srdce slabé! (Iz 1,5b). Ale to ještě neznamená, že nemocný je každý jednotlivec a každý jednotlivec je za to odpovědný.
Osobní odpovědnost byla středem pozornosti tehdy, kdy šlo o odpovědnost těch nahoře. A jejich odpovědnost spočívala v tom, že vůči ostatním - podřízeným a slabším byli jako ručitelé. Ručili za to, aby to, co sami dělají, nebylo v neprospěch druhých. Ručili i za to, že svým jednání nevytvoří dluh pro následující generace. Jedna generace ručila za druhou. Starší za mladší. Dospělejší za méně dospělé. Panovala generační návaznost a sepjatost, z níž dnes zůstaly často jen slabé zbytky. Ale i dnes tu a tam může nakonec někdo pochopit, že šťastné mohou být děti, které nebudou muset splácet dluhy rodičů, takové, které rodiče vypravily do života a nejen je zásobovali majetky atd.
V generační návaznosti na špatná díla předků totiž také spočívá slovo z desatera, podle něhož Hospodin stíhá vinu otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří ho nenávidí (sr. Ex 20,5b par. Dt 5,9b). Ne že by se Hospodin nějak mstil na dětech za rodiče. Ta věc spočívá v povaze viny, kterou rodiče nadělají a děti v ní pokračují. Naučí se nejen ručním pracím, ale učí se od rodičů taky hřešit a ještě si k tomu leccos přidat. Proto tedy Hospodin sleduje vinu po generace – výslovně se píše o generacích nikoli libovolných, nýbrž o generacích těch, kdo ho nenávidí, kdo na jeho vůli kašlou.
Nicméně - v exilní době, jak jsem naznačil byla nanovo ve vzduchu otázka osobní odpovědnosti, která tentokrát neplatila jen vlivným, nýbrž širším kruhům. Otázka zazněla nyní ve znění, které doposud příliš do prorocké řeči nepatřila:
Odpovědnost spočívá v tom, že konkrrétní člověk má určitý životní prostor a v něm může jednat a působit, je k tomu určitým způsobem disponován - a záleží nemalou měrou na něm, jak toho využije, nakolik se přičiní a také jak se vyrovná s nepřízněmi. Když mu někdo podrazí nohy, tak za to třeba odpovědný není, ale když má možnosti a nevyužije jich, když své možnosti promrhá, když schopnosti investuje nesprávně, ač může lépe, nebo když na zužitkování svých možností rezignuje, když se radši schová - tak je to jeho chyba. Odpovědnost rozhodně není všemoc a princip, že každý může za všechno, ale znamená velkou příležitost a velký úkol.
Přitom člověk vědomý si své osobní odpovědnosti se může ptát: moji předkové to pěkně pokazili - a proč bych já za to měl pykat?
To je jedna věc: Svým způsobem je třeba, aby lidé za sebe navzájem odpovídali, aby za sebe ručili. Když toto nefunguje, tak to dopadá tak, jak to dopadlo s Ábelem. Ale kdyby měl můj život nic než odpovídat vině mých předků - tak to bych se musel propadnout do rezignace pěkně hluboko.
A proti takovéto rezignaci zní dnešní poselství jako výrok milosti. S milostí nepřišlo až evangelium, o milosti se nerozepsal až Pavel, Augustin a pan doktor Luther. O milosti se mluví kupříkladu v 18. kapitole knihy Ezechiel. A zde také můžeme vidět, že milost je výkon spravedlnosti.
Ne že mezi spravedlností a milostí je nějaký protiklad anebo alespoň těžko překročitelná propast. Boží milost je výrazem boží spravedlnosti, vůle po uspořádanosti život umožňující.
Pokud ve spravedlnosti vidíme jen suché imperativy, mýlíme se. Pokud si spravedlnost představujeme po vzoru jedné z alegorických soch na Kuksu s vahami v ruce a zavázanýma očima, tak sami máme před očima jen odedávna nenaplňovaný ideál, nikoli spravedlnost samu.
Výsledek tohoto všeho uvažování je dvojí:
1) Člověk je namočen do společného díla. Je členem společnosti v dobrém konání i ve zlém konání, v dobrých osudech i ve zlých osudech. Co do společnosti vnese - to někoho ovlivní, v dobrém nebo ve zlém. Když někomu prospěje, bude z toho mít druhý prospěch. Když zanechá ze svého konání dluhy, bude je muset někdo jiný splatit. A ten se s nimi vyrovná anebo je zase na někoho přehodí. A třeba je ještě rozmnoží.
2) A také je člověk odpovědný za to, co se nachází v rámci jeho schopností a svobody. V určitých mezích, protože není sám svým vlastním principem a nejedná izolovaně od okolního světa. Jako jedinci máme každý svou hodnotu. Přesto nezačínáme od sebe a nekončíme u sebe. To bychom měli lépe chápat. Abychom sebe nebo se navzájem nepřetěžovali a zároveň, abychom věděli, že na jedinci záleží a že záleží i na tom, aby si získával, co si zaslouží. I když právě to je požadavek, který sice vznášíme, ale lidská spravedlnost mu moc neodpovídá.
Společný život a úděl - a individuální odpovědnost. To jsou dva momenty, o které tu jde. Snadno se dostávají do napětí. Buď klademe přílišný důraz na jedno anebo na druhé. Buď pro les nevidíme třísky anebo pro třísky nevidíme les. Ale toto nastínění situace, nastínění toho, jak to s nám lidmi bývá – to samozřejmě není a nemůže být všechno. Začátek je ustavení spravedlnosti. Po dlouhé cestě se zdá, že spravedlnost ani po mnoha snahách o nápravu nepřichází.
A to je místo pro boží milost: boží milost se děje v zájmu spravedlnosti, v zájmu nápravy, v zájmu cesty do příštích časů. Nebeské přispění tam, kde nápravy nejsme schopni, kde všechno je moc rozlámané, kde si nic nezasloužíme - do toho vstupuje boží milost, abychom přinejmenším věděli, že není vše marné.
Z biblického svědectví se dozvídáme, jak milost je mocná a laskavá. Jen někdy moc nebere člověk vážně to, že za ni má být vděčen, že s ní nesmí hazardovat a že neplatí automaticky. Také o tom Písma svědčí. Sami sice nemůžeme rozhodovat, kdo ji získá a kdo ne, ale jen tak obecně můžeme zauvažovat, že poctivý upřímný pohan, který z nějaké příčeny se k víře nedostal, má na ni spíš šanci než zatvrzele pokrytecký křesťan. Bohužel nám ale Písmo nepodává systematizované pojednání o boží milosti. Přesto s jistou opatrností si troufám tvrdit, že se s ní setkáme v Písmu na kdejakém kroku. Třeba v příběhu, který zazněl jako první čtení: k milosti neměli blíž ti zbožní, kteří si byli sami sebou jisti a na druhé koukali spatra, nýbrž celník. Sice takovéto příběhy mají evangelíci velmi zažité, ale sami přesto někdy spíš variují právě postoj oněch farizeů, kteří si na Ježíše stěžují u jeho učedníků. A tam se nakonec role obracejí: celník je zaopatřen boží přízní - kdežto farizeové svými řečmi zakrývají svou vlastní bídu i svou odpovědnost. Jak si s takovou bídou boží milost poradí - to se můžeme nechat překvapit.
Jiří Hoblík
Libice n.C. 9.4.2006