Homilie o radosti (Jan 16,23– 28.33)
Kdyby bylo možné vyšetřovat a diagnostikovat církev jako pacienta u lékaře, jako jednu kúru bych jí ve vší skromnosti naordinoval více radosti. Jak takovou kúru ale zařídit? Na konci bohoslužeb zaznívá někdy poslání: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám radujte se. Vaše radost ať je známa všem lidem“ (Fp 4,4). Ta slova známe. Když se nad nimi trochu zamyslíme, může vyvstat otázka: Copak je možné radost zařídit rozkazem? Jenže rozkazovací způsob slovesný není jen kvůli rozkazům. A to poslání není rozkaz, nýbrž připomínka, výzva a povzbuzení. Jestliže je důvod k radosti, proč se neradovat? Právě k radosti nás vybízí i dnešní čtení, a důvodem k této radosti se dnes budeme zabývat.
Jen několik slov na úvod k tématu. Samo o sobě téma radost není nijak senzační a překvapivé. To spíš je obyčejné. Stačí se podívat do vlastních zkušeností. Zažíváme radosti, hltáme radostné zážitky. Ale nikdy nezažíváme radost dokonalou. Žádné definitivní, bezmezné uspokojení na tomto světě není. V ideálním případě jedna radost střídá druhou. Tak tomu bývá, i když si to obvykle pro jistotu neuvědomujeme, abychom své už beztak omezené radosti nějak neoslabili nebo nenarušili.
Někdy jsou radosti drobné a jindy zas opravdu veliké. Zažíváme radosti, o nichž někdy říkáme, že jsou dokonalé. Ale to říkáme jen v nevlastním, přeneseném smyslu. Radosti přeci jen vždycky přicházejí a pak zase končí – a my si pak někdy i stýskáme, že skončily. Někdy do nich vpadávají neštěstí a bolesti. Z minulých radostí můžeme trochu čerpat, ale jimi už přímo žít nemůžeme. Otázkou zůstává: čím mohou být, když skončily? Nechme tu otázku otevřenou.
Zažíváme radosti, ale jak vlastně radosti rozumíme? Zdá se, že především citem. Ale patrně jde o něco ještě víc – o duševní stav, o vyladění duše, které o sobě dává vědět. Radosti prožíváme v souvislosti s něčím dobrým. Takže možná by se nám z radosti otevřelo ještě něco víc, kdybychom si o ní i popřemýšleli.
Mnohé nás ale mate. Žijeme totiž v systému, který neustále produkuje uspokojení. Můžeme v médiích i v sítích najít mnoho relací pro radost. Má to ovšem různé háčky. Třeba se snadno stane, že žijíce v systému uspokojování ztrácíme citlivost pro cizí neštěstí, které nemusí být jen na obrazovkách, ale třeba hned za rohem. A co když z toho neustálého uspokojování vzniká i otupělost vůči radosti samé? Otupělost, která nutí stále víc radost něčím dopovat a navyšovat – a kdoví proč vlastně...?
Současné všední radosti nejsou prostě žádné absolutní hodnoty. Pokud si je troufneme relativizovat – ne zakazovat, ale relativizovat, můžeme se nachystat na to, co se říká v dnešním biblickém čtení. Evangelista Jan to podává jako Ježíšovu promluvu. Píše se tu o radosti, která není jen odtud potud. Která není taková, že přijde, zavane, a odejde.
Abychom jí lépe porozuměli, může nám napomoci upozornění, že citovaná slova patří do poměrně obsáhlého souboru Ježíšových promluv. Říká se jim „Ježíšovy řeči na rozloučenou“. Z tohoto označení můžeme vyrozumět jejich ladění, téma i některé motivy. Ježíš se loučí před cestou na Golgotu a z jeho slov přitom zaznívá ubezpečení, ujištění, upokojení. Zaznívá něco, co zaplašuje stíny té cesty, která sama působí tak temně a smutně. Ale Ježíš právě v této chvíli mluví mj. o radosti. Odcházím na neveselou část své pouti, ale radost mám v patách.
Ježíšova řeč na rozloučenou je určena prvotně pro apoštoly. Apoštolé prožili poslední Ježíšův čas, a proto ta slova patří předně jim. Ale jejich prostřednictvím směřuje i k čtenářům a posluchačům, tedy i k nám.
A tak tu čteme, jak Ježíš naznačuje: odcházím, ale pro vás tím všechno nekončí. Nemusíte se bezradně rozhlížet, nýbrž proste, proste v mém jménu – a očekávejte naplnění. Až se naplnění začne objevovat, pak opět budete prosit v mém jménu – až tam se protáhne čas, v němž se nacházíte.
Takové ujišťování nás ale může samo ovšem dostat do náramných nejistot. Vždyť se neříká, o jakou prosbu má či může jít. O jakoukoli? Splní se nám, co nás napadne? To jistě ne. Spíš je tomu tak, že výzva k prosbě počítá s tím, že pravá lidská potřeba a boží vůle si navzájem nějak odpovídají, protože prostě Bůh ví o lidských potřebách. K takovému předpokladu nás totiž vedou slova „v mém jménu“ - „o cokoli budete prosit v mém jménu“. Obsah prosby má být viděn z hlediska Ježíšova života a jeho učení. Co poměříme Ježíšem, o to můžeme směle prosit.
Potom se hned dozvídáme, že prosba má být splněna – a že se to má dít proto, aby radosti nic nechybělo, aby radost byla úplná a plná, úplně plná. O to v našich úvahách jde především.
A tak si povšimněme, že apoštolové nedostávají instrukce k prosbě, nýbrž jsou vybídnuti, aby své obličeje ryjící v zemi zvedli směrem k nebi – prosté a pravé „hlavu vzhůru“. Apoštolové se totiž nacházejí v prekérní situaci, v situaci, kdy potřebují ujištění, aby na své cestě vytrvali a neselhali. A tu prekérní situaci jim způsobuje „svět“. Ne svět jako kosmos, který zkoumá astronomie, ani svět z televizních zpráv. Je to svět ve smyslu prostředí, v němž se sami nacházejí a působí a který je přitom sférou nepřátel, kde je plno lidí, kteří je neradi vidí a nenávidí. A oni takovým světem mají jít – a aniž by přitom měli svého Mistra po ruce tak jako na začátku a doposud.
Prekérní, tíživá situace doléhá na člověka – a tehdy si člověk nezřídka uvědomuje, jak nepatrný je sám vůči dějům, které ho obklopují. Ale může si přitom také uvědomit, že není odkázán jen sám na sebe, že svět nekončí jeho naším okolím. Okolnosti ho obklopují a někdy ho tísní. Je stále něčím podmiňován a ne vždy příznivě. Ale zmiňovaný pojem „boží vůle“ znamená, že to všechno podmiňování je samo podmíněno. „Boží vůle“ je podmínka, která překračuje svět a podmiňuje, aby něco bylo – takže i kdo jedná proti boží vůli, zůstává na ni odkázán. I když to vypadá paradoxně.
Mluvím o tom proto, že je tu důvod prosit v Kristovu jménu – abychom se vyladili s boží vůlí. Takže vidíme, že prosba, o níž jsme četli, není prosbou o libovolné něco. Je to prosba v Ježíšově jménu. Prosba v Ježíšově jménu – to zároveň znamená: prosba pro čas, kdy Ježíš už nebude fyzicky přítomen mezi svými současníky. A přitom tato prosba není pouhou náhražkou.
Ta prosba směřuje k úplné radosti, k radosti, která není jenom pro určitou chvíli. Kde k ní přijdeme? Ta radost může být viděná průzorem do věčnosti. Tímto průzorem je vlastně Kristus, prostředník mezi lidským časem a mezi božskou věčností.
Co ale znamená osoba Krista v této souvislosti? Vyjděme z toho, že Ježíšova řeč patří na cestu ke Golgotě. A tato řeč předchází hlavní body té cesty: ukřižování a vzkříšení. Ježíšova smrt – to je událost, při níž se hloubka lidských rozporů promítla do jedné osoby a vedla k její smrti. A Ježíšovo vzkříšení je zase překonání těchto rozporů – a znamená to Krista jako zosobnění čistého života, naprosto nezávislého na materiálních podmínkách. Příležitost pro čistou radost, za kterou nemusíme nic sami platit.
Ten den a ta hodina, kdy bude definitivní všechno, to teprve přijde. Ježíšova úloha ještě není u konce. Očekávání se teprve otvírá – a právě proto dostává smysl prosba, o které Ježíš mluví. A ta prosba není prosbou bez budoucnosti, bez výhledu. Prosba – to je nasměrováním mysli do budoucnosti, v níž se naplní očekávání. Budoucnost nepřivolává, nevytváří, ale předjímá. Ale co nyní s budoucností? V evangeliu podle Jana se ovšem nijak zvlášť nemluví o brzkém naplnění nadějí.
My ale kroužíme kolem tématu definitivní radosti – a samy naše nynější úvahy se nemohou nikdy definitivními stát. Našim úvahám ještě do definitivní radosti hodně zbývá.
Naproti tomu radost příštího věku má být dokonalá – to znamená, že nebude částečná, dílčí, nedodělaná, taková, jaká přichází a zas odchází. To by nekonečno muselo někde končit. Ani to nebude radost, která by se zkazila. Není to radost odvoditelná ze světa, a ze světa nenávisti už teprve ne.
Jen ji z tohoto světa vyhlížíme. Nepopíráme, že svět je světem. Nepopíráme, že zůstáváme ve světě. Ale máme výhled ke zničení toho zlého. Spolu s tím zmizí i protiklad dobra a zla – a to nové pak bude těžko pochopitelná jinakost ve srovnání s protiklady, co známe.
Ta nová, nejzazší budoucnost – stále nepřišla. To říkat, není dávno nic nového. Proč nepřichází tak dlouho, na to nám bible samozřejmě odpověď nedává. Spekulovat je tu zavádějící, ale můžeme si každý za sebe položit otázku, která by mohla někam vést – totiž otázku: jaký je nejzazší, poslední cíl mého života. A hned na to se podívat ke Kristu.
Z dnešního čtení k tomu můžeme vyrozumět jednu důležitou věc – že má smysl zaměřit se na radost, a to na úplnou radost. Zaměřit se – to znamená ještě nebýt v cíli, ale přeci jen něco již nyní je možné z toho mít.
Stará dobrá křesťanská tradice hovoří o svátostech v jednom zvláštním smyslu. Že totiž svátosti dovolují částečně okoušet to, co jednou bude v plnosti. Když se slaví svátosti – tak křesťan je vlastně degustátor věčné blaženosti. Moc se to nepřipomíná, ale mělo by se. V dnešní souvislosti se o tom zmiňuji proto, že na rozdíl od pohřebních shromáždění by běžná křesťanská shromáždění být k radosti. Ne ke strojené radosti, ale prožívané a upřímné.
Je tu důvod a podnět. Kristus dal člověku výhled přes hranice smrti a přes hranice rozporů světa, a proto kdo se nachází ve spojení s Kristem, vidí i zaměřenost svého života, který má cíl – a ne jakousi mrtvolnou tečku. Takový je výhled. Žádný dogmatismus. Výhled k cíli – a také výhled k velké radosti. Proto máme být rádi, můžeme si dovolit radost prožívat.
Zůstává otázka, jak prakticky do dnešní situace vtáhnout něco z té úplné radosti. Výhled poskytuje její ochutnávky, to bylo řečeno. Proč tedy nehledat radost i v kostele? Proč používat kostel pro pěstování zasmušilých tváří? Je takřka zákonité, že se na obálkách časopisů stále objevují rozveselené tváře. Ale k čemu je nám rozveselená tvář v časopisu, když sami bez zvláštní příčiny nemáme radost z víry? Mimochodem – i Ježíš měl smysl pro vtip, stačí jen si číst bibli a najdeme to. Měl smysl i pro obyčejnou lidskou veselost. Ale ta plná, úplná radost, o níž mluvil, ta není pro legraci. Radosti jsou různé, a radost z víry, nebo jinak řečeno radost z Krista má mezi nimi své velmi zvláštní místo.
Jiří Hoblík
