Svobodné protestantské stránky

Za touto otázkou se skrývá jednak jisté nedopatření, jež je ukotveno v užívání slova „praktický“, jak je známo mimo jiné z evangelických luhů a hájů. Za druhé pak vlastní zkušenost s tím, jak mi prakticky Evangelická církev v některých ohledech nevyhovuje. Bývaly doby jakési nereflektované bezradnosti, kdy jsem znovu a znovu pociťoval, že je cosi v nepořádku. A nevěděl jsem, jak na to vůbec reagovat. Zatímco jiní bezradní se raději vytratili, studium teologie mi umožnilo vytvořit si vlastní myšlenkový prostor, který v době duchovenské služby měl i jakousi svou praktickou stránku.

Od té doby je mi zřejmé, že mnohé by bylo naléhavě třeba učinit ve prospěch jednak biblismu a jednak duchovní praxe. Budu se však nyní věnovat jen druhému, ač nejsem v tomto ohledu specialistou. Alespoň něco málo se cítím být schopen artikulovat. Má někdejší bezradnost tím zcela nezmizela, nýbrž zčásti se proměnila v bezradnost z otázky, jak vůbec něco prosazovat. Je mi však zřejmé, že nechat se vléci úpadkovými tendencemi, nemá smysl. Na to je pozemský život příliš krátký. Potřeba je spíše ptát se, zkoumat, studovat, tvořit…

Co je to vlastně praxe?

Byl jsem kdysi svědkem vyprávění o faráři, který sloužil ve sboru, dnes kazatelské stanici. Bohoslužby se tam konají dodnes, a to za průměrné účasti dvou osob. Ta dobrá žena, která mi tehdy o tom faráři vyprávěla, povídala, jak vzpomínaný farář jezdil s kolečkem a kolik práce na opravě kostela odvedl. To byl panečku farář, což? Takto totiž někdy vypadají představy o křesťanské praxi. Činností, jako je používání kolečka nebo lopaty jsem si sám užil habaděj, ale ač k nim docházelo i na faře, přímo křesťanskou praxí bych nazýval něco jiného.

Vždyť řecké slovo PRAXIS znamená tolik co činnost, jednání. Nezáleží na tom, zda jednání bude mít nějaký hmatatelný výsledek, zda směřuje k produktu či výtvoru, ale předně záleží na jednání. Samozřejmě ne každý filosof to takto chápe, ale nelepší zdá se mi úvahy o jednání začít právě odtud a vyhnout se nesrovnalostem, protože v takovém marxistickém materialismu splývá praxe s prací a výrobou. Jako by mimo tento ohled ani člověk nebyl člověkem. (Ovšem vydělá si spíše výrobou než duchovní praxí...)

Proto počítejme prostě s tím, že praxe je jednání a že jednání je všude tam, kde se spojují lidská mysl, svoboda a aktivita (rovněž aktivita mysli!). Křesťanské jednání má pak různé formy, k nimž patří i charitativní aktivita, jistě, ovšem nejen ona. Patří sem i praxe po výtce duchovní, která mj. má vést k životní motivaci, má posilovat víru, rozvíjet lásku a otevírat dveře naděje. Pouhé povídání nestačí.

Religionistická poznámka

Jen zlehka se zkusme k otázce praxe přiblížit z hlediska religionistického. Každé náboženství se totiž vyznačuje určitou praxí, která je shrnována do pojmu kult. Do něho spadají činnosti od drobných modliteb až po velkolepý obřad, veškerá náboženská praxe. Popisem a výkladem toho, jak se náboženská praxe projevuje, se zabývá už drahně let fenomenologie náboženství, která se ovšem dnes netěší takovému zájmu jako třeba před půl stoletím. Ukazuje však, že svět náboženské praxe je velmi pestrý. Dále pak o náboženské praxi platí, že dovoluje vyjádřit a sdělit to, co slova vyjádřit nedovedou. Vede k tomu, aby člověk něco zakoušel. Přeci i na zkušenosti nějak záleží, ne? Tolik ve zkratce.

Otázka evangelické praxe

Podíváme-li se z tohoto zorného úhlu na Evangelickou církev, jak je na tom, pokud jde o její křesťanskou praxi? Není jistě nic překvapivého na tom, když se řekne, že u formálního hlediska zhruba stále stejně. Její rituály jsou jednoduché, až na detaily všude téměř stejné. Jednoduchost a prostota se považuje za výhodu. Ostatně je s ní málo starostí. Má i své historické kořeny – v reformaci, která zejména v radikálnější české verzi a také ve verzi curyšské inklinovala k obrazoborectví a odstraňovala všechnu kostelní parádu. Vzpomeňme i na někdejší český odpor k „lidským nálezkům“.

Ovšem tato tendence má také několik svých dalších stránek: reformace v tomto ohledu inklinovala k očistě, aby lidské mysli vévodilo boží slovo, aby lidský život se primárně vztahoval ke Kristu bez zakalenosti. V tom je na ni třeba znovu a znovu navazovat.

Na druhé straně však, jako by křesťanská praxe ani nesměla být krásná, promyšlená, propracovaná nebo rozmanitá. Jako by nijak zvlášť nezáleželo na tom, co lidé spolu dělají, když se scházejí. Jako by podněty, které křesťané dostávají, nemohly být dále rozvíjeny...

A pak je tu ještě jedna stránka, jež spočívá v nebezpečí přetěžování etických otázek, sklouzávající někdy až v moralizování. V evangelických kázáních najdeme třeba mnoho stížností na to, jak je to s lidmi po mravní stránce špatně, mnoho pokynů, co by člověk měl dělat a co zase neměl. Tu s vážnou tváří, tu s úsměvem. Z obavy, aby moralizace nestrašila, se ovšem načrtává obraz Boha jako takového hodného a milého strýčka. Na to, že je Bůh mocný a svatý, raději nepomyslet… Jako by na člověku něco chtěl, ale vlastně ne zas tak vážně… Jistě by v církevním prostředí mělo být vždy víc laskavosti. Laskavost by měla přitom být spíše živena křesťanskou duchovní praxí. Nyní mne hlavně napadá, že bible je příliš bohatá na to, aby z ní interpret vyvozoval jen moralizace. A to v žádném případě nechci podceňovat etiku!
 

Jak evangelická praxe vypadá?

Co si ale představit pod křesťanskou duchovní praxí? Pokud jí myslíme bohoslužby, ať už pravidelné nebo kazuální, odpověď je jednoduchá. Taková odpověď mi ale ani zdaleka nestačí. Bohoslužby, jak se praktikují, jsou spíše zkamenělinou, lehce variující to, co se dělá po staletí. Samozřejmě bych nevolal po zrušení homilie a modlitby. Ve svém celku i v jednotlivostech si však zasluhují inovace, rozvíjení, zapojení invence, studia, myšlení a tvorby. A sice s citlivostí spíš než s divokostí. Nemohu nikoho vybízet, aby byl kvalitním tvůrcem. Pokud však někdo jím je, byla by škoda, kdyby se neprojevil. Anebo všichni tvůrčí duchové zmizeli? Přitom mám zato, že formát bohoslužeb je možné variovat, samozřejmě z dobrých důvodů a promyšleně, aby byly osobité a přitom korespondovaly s naším kulturním kontextem (korespondencí nemyslím otrockou závislost). Bylo by tu zapotřebí i pátrání po dějinách křesťanské praxe, což není rozhodně jednoduché.

Jednosměrnost evangelické praxe

Bohoslužby jsou zkamenělinou ještě v jednom ohledu: jsou výrazem pojetí církevní organizace jako farářské církve. Bohoslužby přitom demonstrují jednosměrnost, která je základní strukturní charakteristikou. Je to však také obecný strukturní prvek. Církevní organizace, tak jak působí, dělá z farářů všečinitele, kteří se zabývají vším možným (včetně třeba financování, nad čímž mám rozpaky), co by za ně nikdo neudělal, ač mají kolem sebe třeba i houf pomocných rukou.

Proto také bych chtěl upozornit na to, že chození do kostela nezakládá společenství. Znamená příchod, účast na bohoslužbách, placení do košíčku, podání ruky panu faráři a odchod. Pokud znamená něco víc, tak například v tom smyslu, že díky např. rodinným vztahům a společným zkušenostem např. ze sdružení mládeže jsou na daném místě určité stabilní sociální vztahy, pro něž návštěva kostela znamená příležitost jejich udržování. Čím je vůbec motivováno?

Jen drobnou inovací je nové podobojí: „posezení u kávy a čaje“. Díky tomu alespoň někteří návštěvníci bohoslužeb hned neutíkají domů. Ale ještě z toho nutně mnoho nevyplývá. Pokud se po bohoslužbách schází společnost starých známých, budiž jim to přáno. Toto samo jen není smyslem křesťanského spolčování.

Jednoduše řečeno: křesťanské sdružování si velmi zasluhuje péči o jeho formu, která by jeho křesťanskosti dávala tvar. Nejde o moralistní hlídání, co je a co není dostatečně křesťanské.

Potřeba poměřovat evangelickou praxi Písmem

Je však církevní organizace totéž, co církev Kristova? Pokud jsou organizace, které se nazývají „taková a taková církev“, jedná se o konfesijní útvary, ať už jsou sebevětší nebo sebemenší. Zahrnují v sobě také určitou servisní organizaci. Církev ale není budova, systém, organizace, ale jen pospolitost lidí semknutých kolem přítomného Krista. Zní to sice poněkud anarchisticky, ale jde o to, aby se princip uplatnil v životě lidí a nezůstala jen suchá myšlenka principu. Kde jsou si křesťané vědomi principu své sounáležitosti a kde z toho explicitně žijí? Potřeba sociálních vztahů je veskrze legitimní potřebou, ale bez ukotvení je naplnitelná v zásadě čímkoli analogickým, i když ne třeba přímo zlým. Obávám se, že Evangelická církev slouží až příliš udržování svého mátožného provozu. Kdyby tomu bylo jinak, kdyby se více blížila svému poslání, byla by prostředím pro rozpracovávání tohoto svého poslání. Nejde o nic samozřejmého, žádný prášek k rozpuštění v tekutině zvyku.

To, že Evangelická církev je farářskou církví, se ovšem dostává do napětí s novozákonním pojetím církve jako těla Kristova, které sestává z mnoha údů. Není to dávno zastydlá nedotaženost reformace? Církev jako farářská církev připomíná spíše tělo s jedním údem a spoustou přívěšků. Na jedné straně jsou zapotřebí vzdělaní profesionálové, na straně druhé rozlišování farářů a laiků vypovídá o sociální, a spolu s tím i o praktické bariéře. Je nezbytné, aby členové sborů přispěli k životu celku. Na druhé straně participace na duchovním programu je obecně slabá. Nemnohost zájemců o farářování potvrzuje tyto úvahy.

V budoucnosti budou moci pracovat faráři jen na některých místech. Proto bude tím více záležet na péči o diasporu. Proč proto nepromýšlet i formy křesťanského setkávání bez faráře (a také bez čtených kázání)? Také kategorie „laiků“ by měla být zrušena.

Předběžný návrh

Model omezený na vztah jednoho mluvícího a kolektivu posluchačů je třeba relativizovat – zbavit jej jeho monopolního postavení, aniž by však došlo k chaotizující živelnosti. Viděl jsem záznamy shromáždění, v němž mluvil, kdo popadl mikrofon, a z toho prázdna jsem měl jen rozpaky. Jde tedy o to, jak rozvinout participaci různých členů křesťanského společenství. Proto je také důležitý konkrétní tvar určitého setkání, rovná sociální platforma bez hierarchizace, různé typy setkávání vedle sebe, integrace různých příspěvků do společného dění. K tomu bych si dovolil uvést několik návrhů:

1) Studijní biblické skupiny. Na rozdíl od biblických hodin by se těchto setkání účastnili všichni soustavně studující bibli, nejen posluchači.

2) Katecheti. V Evangelické církvi představují katecheti kategorii takřka neznámou, přitom je tradičně křesťanská. Katecheti by měli zastávat postavení vedoucích různých skupin: dětí, konfirmandů, katechumenů. Například katecheti pro dětské skupiny by se rekrutovali z řad mládeže, tak aby se mohli absolventi konfirmačního vzdělání ujímat určitých úkolů.

3) Literátská bratrstva. Pěvecké a hudební soubory, které by se nevěnovaly jen nacvičování, ale i studiu a duchovním setkáním. Prostě společnosti pro duchovní kulturu (Od středověku vznikala literátská bratrstva evangelická i katolická, v dobách protireformace jen katolická, ale Josef II. je zrušil, viz např. heslo Ottova slovníku).

4) Duchovní cvičení. Po duchovních cvičeních je jistá poptávka, ale je zapotřebí opatrnost. Nicméně rámcová struktura by mohla sledovat například čtyři kroky, inspirované tradicí lectio divina: 1) čtení Písma (lectio), 2) rozjímání (meditatio) o duchovním smyslu čtení, 3) modlitba (oratio), 4) nazírání (contemplatio) např. jako vnoření do hlubin nitra a jeho překročení („společenství s Bohem“).

5) Úvod do křesťanské víry. Programy na tomto způsob se již objevily, i když pod různými názvy. Mohou mít různé zaměření: informativní, vzdělávací, katechetické.

Protože v hlavě nosím ještě několik dalších návrhů, domnívám se, že křesťanskou praxi je možné podle možností ještě rozšiřovat, že stačí přijít na to, oč ji rozšiřovat. Jde v zásadě o reformu evangelických programů a křesťanského sdružování. Nemá ani tolik smysl plánovat misijní aktivity, jako spíše uvažovat o nabídce, která by střízlivě upoutala pozornost.

Má představa o církevní praxi patrně ovšem přesahuje aktuální možnosti na straně ČCE, protože ideálním stavem je místní obec („sbor“), která žije bohatým životem a jejíž domy jsou neustále plné dění, kde si různí lidé najdou „to své“. To si v tuto chvíli těžko představíme. Alespoň teoreticky však můžeme uvažovat o křesťanské obci jako o společném díle a podle možností tuto představu uvést do praxe. Takové dílo by přitahovalo k spoluúčasti, každý by byl ochoten docela samozřejmě je různými prostředky podporovat.

Obecné strukturní předpoklady rozvoje křesťanské praxe

Rozvoj křesťanské praxe by měl na jedné straně čerpat z křesťanské tradice a jednak by měl směřovat do současnosti. To mimo jiné znamená, že se nelze spokojit s tím, že evangelická křesťanská praxe sleduje zhruba životní cykly: narození – dětství – mládí – dospělost – stáří – smrt. Životní cykly není možno popírat, nicméně naznačená struktura potřebuje revizi – už třeba proto, že moderní doba způsobila zásadní proměnu životních podmínek.

Je zároveň nezbytně nutné revidovat už samu tuto strukturu. Není totiž náhodou, že konfirmace znamená často prakticky totéž co výstup. V dětství a raném mládí člověk prodělává náboženskou výchovu a vzdělání (o jehož kvalitě by stálo zato vést diskusi). Co je jejím cílem? Dospělý křesťan? Kdyby tento proces byl opravdu funkční, byly by evangelické kostely plné bývalých konfirmandů. Nebývá konkrétní představou cíle křesťanské výchovy a vzdělání jen: návštěvník kostela a plátce saláru?

Za druhé je nezbytně nutné vytvářet nabídku pro příchozí a potenciální příchozí. Bez nabídky není co komu nabídnout. Tato myšlenka není zaměřena přímo na určitou věkovou skupinu, nýbrž je zaměřena tematicky (věkovou diferenciaci samozřejmě nevylučuji). Nabídku je přitom třeba nabízet transparentně a čitelně. Těmito charakteristikami se běžné přehledy týdenního sborového programu obvykle nevyznačují. Podle mého by se ekonomií měli zabývat ekonomové – a faráři jako duchovní specialisté zase duchovní nabídkou. Vytvářet pracovní skupiny v jejím zájmu by bylo jen ku prospěchu věci.

Závěr

Závěr? Nechť zůstane otevřený.

Jiří Hoblík