Svobodné protestantské stránky

Jaké by na sebe měl duchovní jakožto kazatel klást nároky? Co by měl posluchač očekávat od homilie? Nejsem kompetentní podávat přímo teorii homilie, ale po konfrontaci několika svých perspektiv pozorování (posluchače, faráře, religionisty) se mi nakupila řada podnětů k otázce, čemu se v homiliích vůbec vyhnout. Jak si s nimi kdo poradí, je jeho věc. Těžko je může vzít vážně ten, kdo se domnívá, že farář je od toho, aby "hezky povídal".

Stručně a jasně - domnívám se, že homilie je kvůli pěstování a rozvíjení křesťanského vědomí. Je to především služba, v níž je přitom kazatel nanejvýš odpovědný za to, co druhým poskytuje. Rozvíjení homilií je potřeba podporovat - a jednou z takových podpor je detekovat kazatelské chyby, a to nyní myslím především na typické chyby, které přitom často jako chyby nejsou vnímány nebo které jsou podceňovány.

Výčet kazatelských chyb nebude jistě vyčerpávající. Pokud bychom s ním chtěli dále pracovat, můžeme zkusit se ptát, jak předmět výtky přetvořit v cosi žádoucího. Počítejme také s tím, že všechny vyjmenované chyby se nevyskytují najednou, nýbrž v rozmanitých kombinacích.

1. Přeceňování homilií. Takřka domněnka, že v kazatelství spočívá cosi jako podstata evangelického církevního křesťanství. Lidské slovo ale není tím prvním. Nejde ani zdaleka jen o to, co pan farář napovídá. Důležitější je to, jak se to má mezi jedním každým a Pánem Bohem.

2. Upovídanost. V dávných časech, kdy evangelíci putovali dlouhé hodiny do kostela a očekávali proto kvantitativně vydatné kázání, je pryč. Svět internetový nám pak ukazuje lidský svět jako svět upovídanců. Proč  do kostela za kvantitou?

3. Nevalná exegese. S ní se setkáme například tam, kde se faráři i posluchačům příčí "intelektualismus". Důkladnou exegesi spojit s obecně přístupným projevem je přeci jen umění.

4. Verbální výstava kazatelova ega. Roztřesené sebevědomí není sice vhodným předpokladem  důstojného projevu, ale kázání, v němž je důležitější farářův zjev než boží slovo patří do koše. Bůh dává milost pokorným... (Jak 4,6). Nevím, zda i těm druhým, ale těm je to jedno.

5. Snaha kázání do lidí "nahustit". Skálopevné ego kazatele chce posluchače přesvědčit. že to je všechno opravdu tak, jak to mluvčí myslí, a nemá smysl o tom pochybovat. Posluchače je potřeba oslnit a všechno možné do nich dostat. V takových případech říkávám kazatelům "hustilky".

6. Kazatelův nápad zavalující výpověď biblického textu. Východiskem kázání má být biblický text. Když si ale kazatel uvědomuje, že by se měl jako kazatel vyjádřit k vážné aktuální situaci, dostává se někdy na scestí. Dokonce si zvolí biblický text na základě nahodilé a velmi volné asociace, a pak mluví o svém tématu. Měl by ale vědět, že je kazatelem a ne komentátorem. Měl by s biblí zacházet tak, aby zvolil pro určitou situaci adekvátní čtení - a jím se v celém kázání řídit. Komentáře jsou publicistický žánr - je možné si je přečíst v denním tisku nebo vyslechnout si v rozhlase či televizi.

7. Útěk od tématu. Kazatel chce někdy například poskytnout vlídnou psychologickou úvahu, ale pokud záhy zapomene, "na co" vlastně káže, počíná si ve výsledku podobně jako v posledně zmiňovaném případě. Byl jsem například svědkem pohřebního kázání "velevýznamného" kazatele, které uteklo nejen od biblického textu, ale i od pohřebního tématu, a pozapomnělo též na pohřbívaného.

8. Vatovitost. Škoda poslouchat jednu myšlenku ponořenou do spousty vaty. Neříkám, že by kazatel měl metat jedno moudro za druhým. Měl by umět škrtat. Důležité je dobře vědět, co říkám.

9. Zbožné fráze. Některé křesťanské denominace jsou na ně přímo mistry. Ale ani klasické evangelictví jich není prosto. Říci jen tak beze všeho během kázání "Bůh je naše spása" je nesmysl. Je to jednak výpověď doxologická. Jednak v otázce spásy má evangelictví poněkud mumraj, takže pronést samozřejmost, které nikdo moc nerozumí, je dosti velké nedopatření.

10. Nemastnost neslanost. Nevím, jak tuto chybu léčit. Někdo prostě nemá fantazii, nedokáže se vyjadřovat nápaditě a květnatě. Zamaskovat chabý projev tím, že si kazatel vezme kytaru do ruky? Anebo tím, že okoření kázání anekdotami? Šedivých kázání je plný internet. Nedávno jsem shlédl toto, takové pěkné povídání, u něhož jsem se ale dosti nudil, což pak korunovalo zjištění, že pointa, k níž se farářka blížila, zůstala nedosažena.

11. Prosakování politického přesvědčení. Již jsem zažil kázání, do nichž prosakovaly linie politiky některých politických stran. Stranická politika na kazatelnu ale nepatří, strana je jen strana - a svět je mnohostranný, takže stranickostí se vyčleňují jiná přesvědčení. Kromě toho politické přesvědčení je často náchylné ke konfliktům. A vůbec patří spíš na stranické schůze nebo do hospody, místa je pro ně dost.

12. Bezhlavé podnešňování. Ano, kazatel má mluvit, jak mu ústa narostla, a ne třeba kraličtinou. Jen by neměl odstřelovat základní křesťanské pojmosloví. Říci, že Kristus je "pomocník", abychom se vyhnuli těžko srozumitelné tradiční termilogii, má třeba za následek, že se z Krista stane "přidržtaška" křesťanových nápadů. Spíše je třeba "spasitele" náležitě vyložit, aby člověk dobře věděl, proč je pro něj Spasitel důležitý. Pokud to neumí vyložit, problém není na straně Spasitele.

13. Zužování na etiku a společenská témata. Je to poněkud paradoxní, když etika a společnost skýtají nesmírně mnoho témat, a přitom je nápadné, jak se témata některých kazatelů točí kolem etiky a jiní si zase neustále stěžují na společenské nešvary. Svět je ovšem složitější než obzor kazatele s povšechnou znalostí etiky a obeznámenosti se společenskou situací díky médiím. Nevím ovšem co poradit, když vím, jak třeba tristní je situace humanitních věd.

Chápu, že téma je poněkud citlivé. Je však nezbytně nutné je nastolovat. Bylo by totiž absurdní mluvit kazatelsky o tom, že "člověk je chybující" - a přitom se skutečnosti toho vyhýbat a dělat, že není. Připomíná mi to nešťastné lidi, kteří jsou vážně nemocní, a ani svým nejblížším se o tom nesvěří.

Jiří Hoblík