Svobodné protestantské stránky

Různost forem

Dějiny křesťanství nabízejí různé formy křestní liturgie, zatímco evangelická praxe se drží své strohosti polévání. Je rychlé a jednoduché. Bývá také snáze proveditelné při velkém počtu křtěnců, a navíc když je zima. V případě, že křtěnec je jediný, jak tomu často bývá, lze křestní rituál včlenit do běžných bohoslužeb, aniž by se výrazněji prodloužily. Evangelická prostota tomu sluší – ale požadavek na rychlost… není podivný? Křest takto působí jako pouhá vsuvka.

Představme si ale křestní liturgii v důstojné kráse i vnitřní síle. Jistě, někdo se může ošívat a mluvit o vyprázdněném nebo ustrnulém obřadnictví. V dějinách měla takováto kritika své oprávnění tam, kde se obracela proti přebujelosti nebo přepychu. Často je ale „obřadnictví“ jen takové hanlivé slovo… Na druhé straně si vezměme, že liturgie je soustava dějících se symbolů – podnětů pro lidskou zkušenost, v zájmu osvojení toho, oč jde. Je pak také otázka, nakolik jsou tyto symboly vůbec srozumitelné. Prvotně jsou také od toho, aby jim lidé rozuměli. I když… dějiny jsou nemilosrdné, protože symbolika v průběhu času zastarává a srozumitelnou být přestává. A přitom by se s tím dalo něco dělat, ne že ne…

V zájmu rozvíjení křestní praxe se třeba nabízí umožnit volbu mezi různými formami křtu. Vždyť už křesťanský myslitel Tertullianus psal o tom, jak křesťané praktikují rozmanité formy (O křtu IV,3). Jednoduše řečeno, kromě křtu politím hlavy by se mohl z dobrých důvodů uplatňovat také křest ponořením, a to buď v příhodném vodním toku anebo v baptistériu ve smyslu náležitě uzpůsobené vodní nádrže Ve druhém z těchto tří případů bychom mohli mluvit dokonce o janovském, křtitelském nebo ježíšovském křtu. Agenda ČCE doporučuje i „šetřit vodou“, když při křtu dospělých radí dotknout se mokrými prsty křtěncova čela, ale křest ponořením je pro ni jen věc dávné historie.

Symbolika ponoření

Křest ponořením poskytuje ale svou symbolikou křtěnci zkušenost, která něco znamená. Nejen že farář mluví o něm a k němu, nýbrž také se s ním něco děje. Nesměl by křest silněji prožívat a o to víc si jej nechávst zvnitřňovat? O co jde, o tom přeci píše apoštol Pavel: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ (Ř 1,9) Protože křtem prochází celý člověk, má se někdy zato, že Pavlova slova dokládají úplné ponoření křtěnce při křtu. Na vyobrazeních křtu se ale počínaje 4. stoletím objevují křtěnci stojící v nízké vodě a polévaní vodním proudem. Jako by to byla redukce starší praxe…

Zejména plné ponoření dovoluje křtěnci zakusit odevzdanost vodnímu živlu a pak vynoření vnímat jako symbol znovuzrození. Připomíná se někdy rovněž průchod Hebrejců Rudým mořem jako cesta k záchraně, ale k němu podle vyprávění došlo suchou nohou (Ex 14,22). Při křtu ponořením jde však o to, že na vlastním těle má křtěnec zakusit a vlastní duší přijmout podíl na Kristově smrti a vzkříšení. Tak to také vyjádřila i německá biskupská konference v roce 2008, doporučující tuto formu křtu. V německých kostelích, a to i evangelických, se také v poslední době budují baptistéria, a kde je to možné – s tekoucí vodou.

Nezavádí se však žádná novinka, když uvážíme, že křest ponořením se rozvíjel od počátku křesťanství. Až v pozdějších dobách byla budována baptistéria, dokonce jako zvláštní stavby. V Itálii se stavěly už od pozdní římské doby a dodnes tam najdeme i řadu honosných. Křest ponořením byl praktikován rovněž v době německé reformace. I když (novo)křtěnecké hnutí prosazovalo raději křest politím či pokropením. V novověku nastal však na evangelické i katolické straně ústup od tradiční praxe. Namísto velkých baptistérií byla dávána přednost křtitelnicím. Nicméně ve 21. století nastává obnova – v Německu i díky návrhu luterské křestní agendy z roku 2018.

Pomysleme ale ještě na další podněty, které mohou vybízet k obnově. Vždyť křest ponořením není sám o sobě žádným obřadnictvím, jestliže jej podstoupil už Ježíš. Ježíš sám byl pokřtěn v Jordánu a poté vystupoval z vody (Mk 1,9n). O Filipovi a etiopském dvořanovi se zase v knize Skutků píše, že kvůli křtu do vody oba sestupovali a pak z ní vystupovali (Sk 8,38–39). V raném křesťanství se hovořilo rovněž o „živé vodě“, protože symbolické na křtu bylo i to, že se křtilo v přírodní tekoucí vodě. V teplém středomořském prostředí bylo poměrně snadné tuto formu křtu praktikovat. Ale bývalo zapotřebí křtít i v místech, kde nebyl nablízku vodní tok, a tak již Učení dvanácti apoštolů umožňuje křtít rovněž vyléváním vody, tedy napodobením toku. Křest ponořením provází vcelku vzato celé křesťanské dějiny, i když zdomácnělo především v některých konfesích: v pravoslaví nebo v evangelikalismu. Připomenout si zasluhují britští baptisté 17. století, jimž záleželo na tom, aby křtili podle biblického vzoru. Anebo je bible jen pro oči a uši?

Symbolika křtu má ale i své hlubší úrovně. Pokud totiž přijímá křest dospělý, měl by tento křest završovat jeho osobní proměnu: v zaměření jeho života na spásu a v zaměření jeho jednání na dobro. Jak ale tuto spojitost vůbec realizovat?

Rané křesťanství rozvíjelo nejen teologii, nýbrž i liturgii a symboliku. A z tohoto hlediska dostává křest ponořením další závažné rysy: zakouší jej celý člověk, nejen jeho čelo. Rovněž dovoluje silněji zakoušet blízkost tajemství Kristova vzkříšení. Vyznačuje-li křest přechod ze starého do nového života, pak výrazná a výrazně pozitivní liturgická zkušenost dovoluje zakusit nejen symbol a jeho výklad, nýbrž i přechod, který je v symbolu ukotven. Křestní slavnost by měla být proto radostná, nejen řádně provedená.

Obraz krásného místa

Co říci závěrem? Mezi evangelíky bývá někdy zvykem pochvalovat si rozmanitost v církevním prostředí, proč tedy neobjevovat rozmanitost v praxi víry? Uvažujeme přitom jen o jednom významném prvku křesťanské praxe. O tom, zda by v tomto případě bylo možné zvolit si mezi různými typy obřadů: Zvolen by mohl být křest politím hlavy, křest ponořením v říčce nebo řece a starocírkevní křest v baptistériu. Druhý a zejména třetí typ by zapadal do kontextu Velikonoc. A tak by si zasloužila pozornosti také možnost praxi křtu spojit přímo se slavením Velikonoc - opět podle starokřesťanského vzoru.

Přesto si říkám, zda obsahem této úvahy není jen utopie, náčrt „ne-místa“. Utopie znamená obraz krásného místa, jehož člověk je schopen dosáhnout, ale vůle se mu k tomu nedostává. Nebývá to tak i v křesťanské praxi? Ta může být v nejrůznějších ohledech krásná, takže připomíná budoucí nebeský Jeruzalém, a tak záleží na vůli, zda pro ni kdo zvolí skutečné místo nebo nemísto. Prvotním motivem k této úvaze nebyla ostatně forma, nýbrž pomyšlení na sílu a význam zkušenosti křtu, jakož i na to, aby v reálné praxi nebyl rozpor mezi křtem vodou a Duchem.

Jiří Hoblík