Stvořitel srdce ve dvou verzích písně
Přimlouvám se za rehabilitaci klasické verze písně "Stvoř srdce čisté, Bože mi". Kvůli tomu, jaká je. Její autor, Josef Baštecký, by si to zasloužil. (Farář Bohumil Baštecký křtil roku 1891 v Lečicích mého dědečka, nebyli bratři?). Je autorem řady textů písní, které zařadil do svého písňového souboru Lýra sionská z roku 1871.
Písničky "Stvoř srdce čisté, Bože mi" si cením proto, že je v ní zvláštní soulad melodie a textu. Píseň je modlitbou, která prosí o nové srdce, které člověk může dostat jen jako stvořené Bohem. Je motivována Žalmem 51, kde ve v. 12 čteme "Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha " Bašteckého písnička se stále obrací k Bohu, a přitom prosí také o stvoření přímého ducha a naproti tomu ve 4. sloce prosí i o rosu milosti z působení Ducha (Ž 51,13 prosí, aby Bůh člověku nebral svého ducha). V každé sloce se obrací k Bohu, ale v každé se také zmiňuje o svém srdci, které má Bůh tvořit (sl. 1), dávat (sl. 2), obmývat (sl. 3, srv. Ž 51,6), aby srdce bylo bělejší než sníh (v. 9), a naplňovat milostí (sl. 4). Celá píseň vrcholí slovy: "... ať zřím tvůj obličej." Modlitba směřuje tedy od srdce člověka k boží tváři (srv. Ž 51,13).
Nová verze písničky (č. 581) vypadá o poznání nijak. Její autor, M. Esterle, se pokusil píseň učesat, aby nestrašila svými archaismy. Má to však své důsledky v proměně základní myšlenky. V nové verzi zůstává 1. sloka téměř stejná. Jen namísto "ať v míru žiji se všemi" tu máme "chci s důvěrou žít se všemi". Důvěra namísto míru. Není prosba o mír realističtější než všeobecná důvěra? Neplatí i pro situace, kdy mám co do činění s někým nedůvěryhodným? Za povšimnutí stojí i forma prosby: Namísto "ať", které se obrací na Boha, je v nové verzi "chci" - tady najednou apeluje lidské já. Dále pak si vezměme, že v písni je ústředním pojmem "srdce". Hned druhé slovo písně. Avšak ve 3. a 4. sloce nové verze je srdce již zapomenuto. Píseň v Bašteckého znění 3. sloky prosí o obmytí srdce krví Páně, jako by mělo dojít k božské transfúzi, zatímco Esterle touží, aby Bůh léčil krví duši. Sám však souvislosti krve a léčení duše příliš nerozumím. Konečně ve 4. sloce Bašteckého verze se nachází prosba, aby Duch milosti vléval rosu milosti do srdce. Celá píseň pak vrcholí slovy "ať zřím tvůj obličej", to jest touhou dospět do boží přítomnosti. Ať už k tomu má dojít nyní anebo po vzkříšení. Nicméně je to motiv známý ze Starého zákona, v němž "stát před boží tváří" znamená tolik co být na audienci u Hospodina. A sice v jeruzalémském chrámu (srv. Žalm 42,3). Nová veze naproti tomu vrcholí prosbou o boží blízkost v nesnázích. To je naléhavá prosba. Jen směřování prosícího člověka je to tam,,,
Bašteckého text je srostlý s melodií, ucelený, jeho myšlenka se od počátku rozvíjí až po sám závěr a dává písni nezaměnitelnou tvář. I kdyby byl náhradní text sebelepší (hodnotit jej tu nemíním), nemůže původní text převýšit, ale ani vylepšit.
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
Píšeš, že Baštecký „prosí o obmytí srdce krví Páně, jako by mělo dojít k božské transfúzi, zatímco Esterle touží, aby Bůh léčil krví duši.“ V Bašteckého verzi ale o podobnost s transfúzí, vnitřní proměnou skrze krev Kristovu nevidím. (To až v sloce 4., ne skrze krev, ale skrze „rosu milosti“.) .Ano, Bašteckého verze má svou oporu v NZ, Žd 9, 14: „Krev Kristova očistí naše svědomí“ a 1J 1,7: „Krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu“, málo však brání misinterpretaci, že krev/oběť Kristova působí jen vně a nezasahuje lidské srdce zevnitř. Pokud Esterleho verze mluví o léčbě/terapii srdce, tuhle potřebu vnitřní proměny srdce postihuje zdá se mi lépe. Jakoby se Esterle odvážil více dotáhnout eucharistické explikace o nezbytnosti „přijímání krve Kristovy“, J 6,53: „Nebudete-li… pít krev Syna člověka, nebudete mít v sobě život.“
Re: Re: krev Kristova
(Aleš Wrana, 24. 3. 2026 17:21)Jirko, prozatím si nerozumíme. Každopádně prozatím nerozumím tvému protiargumentu. Já jsem se snažil proti sobě postavit 2 obrazy proměny lidského srdce skrze Kristovu krev. První obraz, obmytí Kristovou krví, by mohl sugerovat jen vnější proměnu. Jako by idské srdce vevnitř bylo dobré a potřebovalo jen svrchu, třeba s pomocí rituálů, omýt, aby se zalesklo. - Až druhý obraz, obraz léčby lidského srdce Kristovou krví (a taky tebou použitý příměr "transfuze") naznačuje vnitřní, zásadní proměnu. Myslím, že druhý obraz lépe odpovídá našemu současnému návratu k pochopení eucharistie a proto v tomto místě fandím Esterleho překladu.
Re: Re: Re: krev Kristova
(Jiří Hoblík, 25. 3. 2026 14:18)Aleši, samozřejmě jsem ti vděčný jako diskutérovi. Metafora transfúze se prostě vztahuje k symbolu obmytí srdce Kristovou krví - která by měla být vpravena do nitra. To obmytí bych sám nechápal jako vnější proměnu. Bůh tu nehraje roli kardiologa. Srdce má nad sníh zbělet - to je dosti paradoxní obraz, který sugeruje právě vnitřní proměnu, jež se má projevit bělobou, která tu proměnu symbolizuje. Vnitřek není nikdy bez vnějšku. Vnitřní proměna se projevue.
Re: Re: Re: Re: krev Kristova
(Aleš Wrana, 25. 3. 2026 16:58)Vím, že v Bibli má ta metafora obmytí znamenat skutečnou, i vnitřní proměnu. Mluvím o úskalích, pokud je nepochopena. I evangelíkům přece hrozí, že nám připadá, že své srdce očištujeme, třeba účastí na bohoslužbách, ale k jeho vnitřní proměně nedochází., všechno slyšené po něm steče. Anebo, druhá možnost nepochopení: někdo z křesťanů si může myslet, že lidské srdce je vpodstatě dobré, jen trochu ušmudlané,a po omytí se jeho běloba ukáže. Když Esterle řekne, že krev léčí, těmto nepochopením předchází, předpokládá, že srdce člověka je nemocné. - My dva teď nejsme myslím ve při, jen něco upřesňujeme.
krev Kristova
(Aleš Wrana, 24. 3. 2026 14:35)