Svobodné protestantské stránky

Vánoce. Jaký vlastně mají význam? A proč se zabývat významem? Aby to nebyla jen taková bezradná nálepka. Německo-česká slitina je to slovo Vánoce. Svatá noc. Noc, kdy se otvírají některá tajemství. Zejména tajemství narození, které nelze vyvolávat. Ale právě je lze slovy vyjadřovat. Ovšem ta slova jen na ně odkazují. Někdy slova mají tvůrčí moc – a již se stalo, že slovo mělo stvořitelskou moc. „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ Co je stvořeno, to samo v sobě skrývá tvůrčí moc, to samo proto směřuje svým vlastním směrem - často se to zatoulá a často také pokazí a vůbec to získá podoby všelijaké.

A odvíjejí se příběhy a mnohé z nich se zaplétají. A potřebují prosvětlit. A tak: „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.“ Narození osvětlující. Co osvětlující? A jak se koho, někoho, nás, mne, týká? Anebo jen takový šum kolem uší zaševelí?

I když se to ztrácí v hukotu dějů, zaniká to v hulákání hlasů. A právě v tom hukotu a hluku zanikají i lidské příběhy. Raději se s nimi někam schovat? Anebo raději některý povědět?

Třeba tento: Příběh tuláka, který se o jedněch vánocích kdysi dávno, počátkem 20. století brouzdal ulicemi Chicaga, jednoho z nejšpinavějších amerických měst, a hledal, kam by se uchýlil. Nebe bylo hrozivě šedivé a čmouhaté a kouř z továrních komínů, který ani o svátcích nechtěl ustat, s ním splýval. Byla to jedna z nejhorších zim, jakou tehdy lidé pamatovali. Ledový vítr vanul od Michiganského jezera a zpěv o narození Spasitele zamrzal v ústech misionářů Armády spásy. Po ulicích se ploužilo množství nezaměstnaných z právě zavřených jatek. Byla jich doslova záplava.

Tulák už ani nevnímal bezcílné zástupy, nemyslel na cestu, nesl v sobě obrázek svých rodičů, možná oni ho takto vedli po jeho cestách a hledali pro něho útočiště, pokaždé nové. I nyní potřeboval najít útočiště a sám přitom přestával vnímat vše kolem. V ten vánoční den bylo hledání obzvlášť těžké.

Nikde místo na přespání, které by se dalo skromně zaplatit. Alespoň jakási možnost: nevlídný lokál. Peněz tak akorát na jednu skleničku whisky. I to byl luxus. Ale co, je Štědrý večer. Tulák vydržel při ní sedět celé hodiny, nedopíjel ji, aby ho portýr nevyvedl zase zpátky ven do mrazu. Alespoň byly v ceně hloučky kamarádů rozeseté po lokále, které svým klábosením přehlušovaly tu zimní nevlídnost. Ale žádná sváteční atmosféra to nebyla. Bylo tu totiž mnoho takových, co si potřebovali vystačit s jednou sklenkou a hostinský marně číhal, koho by vyvedl.

Kolem desáté večer ovšem přišli dva chlapíci, čertví odkud se vzali, a protože vánoční sentiment se vznášel ve vzduchu, pozvali celé publikum na pár skleniček. Po několika minutách by člověk lokál nepoznal. Stoly se srazily dohromady, začalo se tančit a kdo netančil, alespoň tleskal do taktu.

A pak se objevil prapodivný, spíš zlomyslný nápad. Když jsou Vánoce, tak tedy obdarovávat. Přátelský dojem to nebudilo. Nebyl právě nadbytek zboží, které by se dalo darovat, takže všichni spíš mysleli na takové dárky, které by nebyly ani tak cenné, jako spíš, které by se pro obdarovaného hodily a měly přitom jakýsi hlubší smysl. Tak například sklepmistr dostal starou pomačkanou plechovku, aby měl vhodnou součást servisu, hostinský zase kbelík špinavého sněhu zvenku, aby prý mu whisky vydržela do nového roku. Všechny dary byly předávány s mocným aplausem. Nakonec nastal čas pro hlavní žert večera.

Byl tu totiž jeden, o němž se mnozí domnívali, že má jakýsi nepřekonatelný strach z čehokoli, co souvisí s policií. A všichni si mohli povšimnout, že není právě ve své kůži. Pro tohoto člověka si vymysleli něco speciálního. Ze starého seznamu adres vytrhli tři listy, na nichž byly samé policejní stanice, pečlivě je zabalili do novin a předali je onomu muži.

Ten vzal balík se studeným úsměškem a hmatem se snažil odhadnout, co se uvnitř skrývá. Sál ztichl a čekal na jeho reakci. Prsty začal stahovat provázek, jímž byl balíček omotán, když tu najednou se jeho pohled přilepil na stránku novin. Ten tam byl najednou jeho prve nepřítomný pohled. Vytřeštil oči na řádky a četl. Jednoduše polykal, co četl. A pak se rozhlédl. Sotva kdo kdy viděl tak zářící pohled.

„Tady právě čtu v novinách“, pronesl namáhavě křaplavým hlasem, který kontrastoval s jeho zářícím obličejem, „že celá věc se už objasnila. Dnes už každý v Ohiu ví, že s tím nemám ani v nejmenším co společného.“ A začal se smát.

Všichni pochopili, že ten muž měl na krku jakési obvinění a že ho mezitím obvinění zprostili. A všechny zachvátilo nebývalé nadšení.

Tak se stalo podle vzoru „boží řízení“. Tak lidský osud dokáže kopírovat jeden příběh, který je vlastně příběhem všech příběhů: narození do chlíva v nehostinné končině přinese záblesk rozjasnění. Vždyť také mnohé lidské pořádky jsou jen takové kulisy – a pod nimi a za nimi – chlívy, chlívy, chlívy – a kdo se v nich ztrácí, hledá samozřejmě projasnění svých cest. A spolu s tím přicházejí okolnosti jako by náhodou, nepatrnosti, které se stát mohly, ale nemusely – a kdoví, proč právě takto se seběhly. Žádný krkolomný důkaz boží existence z toho neradno vysoukávat.

Spíš něco jiného – je možné rozpoznání, k němuž bývá nesnadné se prokutat, že se totiž příběhy nedějí ve vzduchoprázdnu. Najednou nás může napadnout, že mají, že ukrývají jakýsi smysl, který nikdo nevymyslel, a přitom je v těch příbězích a ne někde vedle. Odkud se bere? Co dokáže příběhy prosvětlit? A kde vzít vodítko pro rozumění?

Asi ne v příkazech a zákazech, instrukcích a takzvaných dobrých radách, připomínkách a podobně, to spíše v jiném příběhu, v příběhu, který nás předešel a o němž víme, že nalezl svůj cíl. Že někam vedl, i když vedl přes propasti. A právě proto, že vedl přes propasti a nezůstal v nich. Nestalo se to tak, že se příběh jednoduše odehrál a zmizel. Zrcadlí se v nových a nových příbězích, které se k němu ani výslovně nehlásí, a přitom jako by se v nich odehrával stále znovu.

A ze stejné příčiny zase jiný může vidět a může si říkat: Jeho příběh – můj příběh. Můj příběh někdo doprovází a někdo se v něm zrcadlí. Na cestách nejrůznějšími, všelijakými chlívy.

A ten, kdo tím příběhem kráčí, má jméno. Jinak se o něm nedá mluvit, když nepřipomeneme jeho jméno. Jehošua ben Josef, jemuž někdy říkáme i Jezulátko – a někomu se zdá, že jako by se z jeslí culit nepřestalo. Jenomže záblesk z jeslí, k nimž se díváme se sentimentem, se dokáže dostat do lidských příběhů způsoby i prazvláštními. Co se ze záblesků a proudu betlémského světla odrazilo do lidských situací – a po jak rozmanitých cestách... Když se pohyby nebes zrcadlí v lidském hemžení, vznikají roztodivné obrazce. Obrazce nejsou totéž co to, co obrazce zrcadlí – ale Syn přišel, aby lidé poznali Otce a tak aby podle něho lidé i v nejroztodivnějších vlastních příbězích rozpoznali zrcadlení stvořitelského slova a měli z toho – poznání, naději, orientaci, vydechnutí, motivaci a mnoho dalších důležitých věcí.

Jiří Hoblík

Na motivy povídky Bertolda Brechta „Balíček milého Boha“ (Bertolt Brecht, Das Paket des lieben Gottes, Gesammelte Werke, V, Frankfurt: Suhrkamp Verlag 1967, S. 189–192)