Jeremjáš a Chananjáš (nevánoční apokryf)
1. dějství (dvě seniorky z jeruzalémského seniorátu)
„Jeremjáš? Dejte, pani, pokoj. Boha má plnou hubu a skutek utek.“
„Ba,ba, taky jsem o něm slyšela.“
„Jenom slyšela? Já ho viděla. Zrovna žvanil támhle v bráně a snažil se, jak jen mohl, aby každému lezl na nervy.“
2. dějství (dva proroci)
„Jeremjáši, ty umíš jenom budit paniku. Sára odvedle má z tvých řečí deprese a její muž se už chystá, že si to s tebou vyřídí ručně. Takhle s lidmi zacházet nemůžeš.“
„Víš, Chananjáši, já jenom nechci nikomu nic nalhávat. Věci se mají tak a tak, proč bych o nich mluvil jinak?“
„Kdo tě nutí, abys lhal? Sám dokonce tvrdím, že v lecčems máš pravdu. Jenže k čemu je pravda, na kterou se ti každej vykašle? Nemá vlastně stejnou cenu jako lež? Říkej pravdu jen tehdy, když ji někdo přijme. A když na pravdu nemá nikdo náladu, tak řekni třeba něco útěšného, abys nemusel lhát a přitom nepřivodil víc škody než užitku.“
3. dějství (dva proroci)
„Řeknu ti to, Jeremjáši, jinak: Buď mám pravdu já, ty, anebo nikdo z nás. Rozhodně ale ne oba zároveň. Kolik je pravd? Je jenom jedna.“
„To, co říkáš, je sice hezké, ale vidím ti na očích, že je podle tebe pravda jen a jen na tvé straně.“
„Nenachytáš mě. Vždyť ty si to myslíš o sobě taky.“
„Ne tak docela. Jak se věci mají, to je jedna věc, a co si o tom myslíš, je zase druhá věc.“
„To jsou jen takový řečičky.“
„Tak si zkus představit, že někdo vidí věci jen tak, jak je chce vidět, a jiný je zase vidí tak, jak se ukazují, a proto je tak chce vidět. Ono je to ještě složitější, ale třeba ti to bude stačit...“
„Stačit mi to nebude, protože s teorií předporumění přijde až ve 20. století Hans Georg Gadamer.“
Jiří Hoblík
