Svobodné protestantské stránky

Originál rané Cimrmanově přednášky se možná nedochoval nebo je dosud kdesi ukryt a čeká na objevení, jakého se již dočkala mnohá jiná mistrova díla. Alespoň že si z ní stručné výpisky pořídil můj pradědeček, který byl potomkem tajného evangelíka. Díky tolerančnímu patentu Josefa II. byl onen předek sám odtajněn. Měl pak dva syny: z nich jeden se stal tajným, druhý zůstal evangelíkem. To zmiňuji jen proto, že potomkové obou větví se po letech odloučení setkali na zmíněné přednášce Járy Cimrmana. První služebně, druhý v rámci svého zájmu o kulturní a myšlenkovou národní osvětu. A je pravděpodobné, že svého příbuzného rozptýlil natolik, že tento svými profesionálními zájmy Cimrmana pak ani neobtěžoval.

Přednáška byla poněkud kuriózní. Jak se totiž pradědeček z vlastní iniciativy dozvěděl a jak to i poznačil ve svém sešitě, když sazeči sázeli text plakátu zvoucího na přednášku, vloudila se chybička, a Cimrmanem navržený název: »Popření boží neexistence« tak změnili na »Popření boží existence«. Cimrman se o této chybě dozvěděl těsně před přednáškou a úplně mu to zhatilo jeho původní plány. Chtěl totiž získat přízeň jednoho katolického továrníka, aby mu sponzoroval cestu do Říma. Z jeho pohledu na tom nemuselo být nic nepoctivého, protože byl sám vlažným katolíkem a jak je známo, rád zavlažoval. V Římě pak měl v úmyslu změřit váhu a rychlost kouře stoupajícího ze Sixtinské kaple a tak rozřešit otázku, kterou načrtl v článku pro časopis Rakousko-uherský zápecník pod titulem »Kadidlo jako palivo«. Dokazoval, že tento kouř nemůže dostoupat až do nebe.

Místo katolíků přivábila přednáška pochopitelně spíše kruhy volnomyšlenkářské. Cimrman tudíž nemohl obecenstvo pozdravit svým pozdravem »Pryč do Říma«. A protože se obával, že bude bit, pro jistotu změnil pozdrav na »Pryč od Říma«, který se pak ujal jako heslo volnomyšlenkářů (to, že si je přivlastnili Němci a zasadili je do dřívější doby, je věc jiná). Ale ani změna strategie a přízeň posluchačů, oceňujících řečníkovu odvahu, nevedla k tomu, že by se mu podařilo získat na svou stranu alespoň sponzory u přítomných, mezi nimiž bylo továrníků nejmenší představitelné množství.

Pokud jde o vlastní znění přednášky, podařilo se mi z těžko čitelných zápisků vyluštit zatím málo. Hlavní teze je patrně tato: Cimrman původně chtěl ateismu ve vší mírnosti vytknout, že nemá žádnou teologii (jak se pradědeček opět dozvěděl z vlastní iniciativy). Avšak s ohledem na nečekaně změněnou situaci vyzval ke smělému budování ateistické teologie, jíž údajně »patří zítřek nebo aspoň pozítřek«. Ne člověk je služebníkem božím, ale bůh je služebníkem člověka. Kolo dějin se otáčí a obracejí se i vztahy mezi někdejšími pány a někdejšími otroky. Otázka zítřka tedy zní: Jak přimět anděly, aby se dostavili na pracovní úřad?

Alespoň zčásti můžeme tezi považovat za jasnozřivou. Není mi ovšem jasná souvislost tvrzení, které bychom mohli nazvat teorií největší chyby. Opírá se o předpoklad, podle něhož čím je kdo větší, tím větší dělá chyby. Podle zápisku Cimrman řekl: »Podle Anselma z Canteburry je bůh to, nad co nelze nic myslet. Je-li tím největším, dělá tedy největší chyby.« Jak o takovéto úvahy opřít ateismus? Snad lze tuto slabinu teorie omluvit skutečností, že jde o projev Cimrmanova mládí. Jinak zůstává otevřená otázka, zda tu máme před sebou svědectví o tom, jak se Cimrman stal bezvěrcem, protože o duchovních postojích českého génia (vyjma třeba úcty k J. A. Komenskému) toho není mnoho známo.

Jiří Hoblík