Svobodné protestantské stránky

Pro mnohé je dnes kazatel anachronickým úkazem, ukázkou nezkažené naivity či naopak totální mravní zkázy.
O příkazy a zákazy dávno nikdo nestojí. Kazatelé si uložili přísnou kázeň: zakázali si cokoli zakazovat a přikázali si kázat tak, aby pokud možno nic nepokazili.
Kdo chápe povinnost kázat jako přímý rozkaz shůry, mívá sklon k neukázněnosti, k pohrdání církevními příkazy a zákazy. Tak se šíří nákaza fundamentalismu.
Na druhé straně se mnohdy káže jen proto, aby se vykázala pracovní činnost.
Smutný kazatelský výkaz: "Kázal jsem, až jsem vykázal posluchače. Nakonec jsem se vykázal sám."

Aby se z kazatelny nekázaly vyložené zkazky, potřebují kazatelé církevní dekret, tedy jakýsi kazatelský průkaz.
To nejpodstanější v kázání bývá však většinou neprůkazné. Co je v něm průkazné, bývá banální nebo prokazatelně kazatelsky sterilní.
Smyslem kázání není, aby kazatel něco dokázal. Natož aby něco dokazoval sám sobě.
Kázání také nemá být okázalé. To neznamená, že by se dobré kázání nemohlo kázat opakovaně.
Některá kázání totiž ukazují cestu.
Kázání není poukazem na věčnost ani jejím důkazem. Může však být kazatelovým vzkazem, snad i zachování- a následování-hodným životním odkazem.