Jméno

Jméno má staroslovanské kořeny a podle některých jazykozopytců je od něho odvozeno sloveso „huliti.“ Bytost se totiž vyznačuje mlžným oparem, který sálá z její pokožky. Podle jiných názorů je však etymologický původ opačný. Svou váhu má i odvozování od citoslovce „huh“, jež zpravidla vyjadřuje hrůzu a děs. Konečně minorita badatelů striktně trvá na tom, že je jasné, že původ jména je nejasný.

Charakter

O Huhuli vyprávějí lidové zkazky, ovšem spisovatelé, a to dokonce sběratelé písní a legend ji zarputile ignorují. Především se o ní vypravuje, že ji Bůh stvořil spolu se světem jako jakýsi prototyp zvířat. Z pozdějšího pohledu je Huhule údajně velmi ošklivá, ale to proto, že ostatní zvířata byla stvořena podle jiných pravidel. Ona sama byla naopak stvořena jako testovací vzorek krásy. Proto se také někdy tvrdí, že její krása je až tak velká, že se těm několika vyvoleným, kteří ji vůbec spatřili, jevila jako ošklivost sama. Sjednocení krásy a ošklivosti lze pak považovat za projev absolutna. Tajemná Huhule je bytost bezpohlavní. Nerozmnožuje se. Má šest nohou s kluzkými tlapami, které jí umožňují rychlejší pohyb. Nohy jsou vybaveny drápy a přísavkami dovolujícími jí lézt i po hladké zdi. Dále má Huhule soví oči a velké uši, aby vše lépe viděla a slyšela (to znamená, že anonymní autor pohádky o Červené Karkulce vykradl legendu o Huhuli), dále má chobot, který dokáže vtahovat do sebe, velká křídla, která ale neslouží létání, nýbrž seskokům z výšky a ochraně před nepřízní počasí. Patrně pomocí křídel také plave pod vodou, a to velmi rychle, protože jimi dokáže šikovně kmitat tak, že se jejich plochou odráží, aniž by pak hranou narážela na výraznější odpor. Jejich aerodynamické vlastnosti údajně člověk dosud nepřekonal. Její anatomie zůstává ovšem jen takto zlomkovitá.

Dějiny

Jak se Huhule do Prahy dostala, není známo. V době, kdy neexistovala kanalizace, ale ani pozdemní chodby a sklepení, se mohla ukrývat jen v jeskyních. Je také možné, že v Pražské kotlině žila už od samého počátku, kdy tato kotlina vznikla. V novověku si oblíbila Rudolfovu štolu, která kvůli tomu byla dlouhodobě zanedbávána.

Vypravuje se, že všichni, kdo se s ní setkali, omdleli hrůzou. A jen menšina si pak zachovala v paměti alespoň něco z její podoby. Staří Čechové na ni pořádali výpravy, většinou však neúspěšné. Když přeci jen někdo pohled na ni vydržel, a to bylo v celých dějinách jen několik jedinců, Huhule vypustila z pokožky zelenkavý opar, jímž jej omráčila. Proto je o ní tak málo známo a pověsti o ní obsahuji mnoho smyšlenek a málo historických údajů.

Huhule ve starých pověstech českých

Huhule patří již do starých pověstí českých. Je ale zapotřebí poopravit například pověst o Bivojovi, který se vydal pod Kavčí horu lovit právě ji, a protože hrozilo, že se vrátí s nepořízenou, skolil alespoň kance. Podle proskribované verze pověsti o Přemyslu Oráčovi zavedl kůň budoucího knížete cestou na Vyšehrad někde v oblasti dnešních Holešovic k Huhuli, kterou si ale Přemysl spletl s Libuší a zamiloval se do ní (zřejmě za hluboké noci). Přemyslu Oráčovi jako představiteli vladařské přemýšlivosti (jak prozrazuje jeho jméno) ta historka čest nedělala, a proto byla potlačována.

Huhule ve středověku a raném novověku

Středověké pověsti říkají, že Huhule sice obvykle huhlá nebo huhňá, ale že také dokáže strašlivě hulákat, až potemní Měsíc. Dále se uvádí, že kradla děti, které opékala, jedla, a pak je zase vracela netknuté, že natřela celý Pražský most kolomazí nebo že čas od času svázala několik psů k sobě za ocasy. Její záliba ve psech se stala až příslovečnou, protože se vypravuje, že dokázala přinutit psa se pást. Její zvláštní kousky prý vyplývají z její hluboké zbožnosti. Vždyť prý do Staronové synagógy přivolala Šechínu, aby zpívala fistulí Trishagion. Anebo v době Přemysla II. Otakara prorokovala pád Rakouska-Uherska. Za Karla IV. se ukrývala na hradě Karlštejn, což nejspíš bylo pravým důvodem toho, že císař zakázal ženám vstup do hradu. O vzájemných přátelských či intimních poměrech není nic známo. Dlouho o sobě nadala vědět poté, co se roku 1648 přidala na stranu Švédů proti katolíkům, kteří se báli švédských bot, i když ti bohatí z nich zase měli rádi švédské stoly a švédské trojky za švédskými stěnami. Ne že by Huhuli zvlášť zajímaly konfesijní spory, ale možná se v té době projevily její severské kořeny.

Huhule v moderní době

Když později, 1. prosince 1889, František Křižík zahajoval provoz první veřejné elektrárny v českých zemích na Žižkově, zaskočil jej náhlý výpadek proudu, který trval ale jen několik vteřin. Křižík se nicméně sám spolu se svými pomocníky divil, odkud se v prvních hodinách proud bral, než bylo zařízení elektrárny opraveno. Protože podle svědků se v té době ve stínu elektrárny skrývalo temné monstrum, je nasnadě, že to byla právě Huhule. Znalci (huhulologové) pak dospěli k názoru, že její organismus funguje jako velkokapacitní monočlánek. (Huhle tak nepřímo inspirovala bratry Wachovské k jejich nejslavnějšímu filmu.) Při povodni v Praze roku 2002 někteří svědkové uvádějí, že viděli pod hladinou plavat jakousi temnou obludu nezřetelných tvarů. Slavný se tehdy stal výrok jednoho marxisty: „Viděl jsem strašidlo, ale nevěřím na ně.“

Recepce

Odborníci nicméně tvrdí, že Huhule není žádné strašidlo, protože nestraší, nýbrž se jen nezvykle projevuje. Možná to je důvodem, proč ji některé práce, které se na strašidla zaměřují, opomíjejí (například monografie Karla Březiny nebo Magdaleny Wagnerové). Údajně se jí zabývali středověcí kabalisté, kteří v ní viděli ztělesnění tajemství stvoření, o němž nesmí být nic zapsáno. Je tedy možné, že se netěší zájmu nikoli proto, že se jí lidé bojí, nýbrž kvůli její nezařaditelnosti a neuchopitelnosti.

Literatura

• Březina Karel, Přehled hradních a zámeckých strašidel, Littera, Brno 2007 ISBN 80-85763-35-4
• Wagnerová Magdalena, Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení, Plot, Praha 2011 ISBN 978-80-7428-047-4
• Wenig Adolf, Staré pověsti pražské, Olympia, Praha 1972 ISBN 80-86425-47-9

Související články

Strašidlo