Shromáždění
Takže jsme došli ke kostelu. Je načase vstoupit dovnitř a podívat se, co se odehrává tam?
„A to musíš chodit do kostela?“ ptají se často lidé, zjistí-li, že jste křesťany. Musím, nebo nemusím? Jako dítě jsem to moc rád neměl. Bylo tam mnoho lidí, dusno, a dělo se tam cosi nesrozumitelného. Pak se mi to poněkud otevřelo, ale přece jsem ta shromáždění vytrpěl, těšil se na hovory se známými a připadal si proto jako křesťan přízemní. A přece i to setkání s lidmi k tomu patří. Nechodíme „do kostela“, ale do shromáždění, do obecenství lidí a ne jen těch „známých“ a nám milých. Někdy se tam člověku chce, jindy ne. Stojí však za to tu nevoli překonat. Ne proto, že musím, ale že můžu! Přicházíme především společně před Boží tvář a to není povinnost ani právo; je to výsada!
To, co se v kostele odehrává a co dává oné budově jakés takés oprávnění k existenci, to je shromáždění věřících. Biblická víra, ať již kteréhokoliv z obou Zákonů, má silnou tendenci shromažďovat, sdružovat. V zákoně Starém vytváří z dvanácti až třinácti nomádských kmenů národ, v Novém nadnárodní společenství. V minulosti jsme si zvykli utíkat před tlakem moci do soukromí. Pro komunistické slídily jsme měli pohotově vyhýbavou odpověď: „má víra je mojí soukromou věcí“. Snad lze tento výrok ospravedlnit tím, že to byl únik z nouze, ale pravda to není. Žádná víra nemůže být věcí soukromou, neboť podle své víry orientujeme své životy, své vztahy: k druhým lidem, ke světu, své jednání… Například: kdo věří že svět je dobrým božím stvořením a předmětem jeho laskavé péče, (Ge 1,1-3 || J 3,16) pohybuje se v něm jinak nežli ten, pro koho je jen omylem a říší zla (1J 5,19). Kdo věří, že Bůh má rád jen určité lidi a jiné odmítá, hodnotí podle toho sebe i jiné (L 18,9-14). Avšak judaismus i křesťanství váží náboženskou zkušenost na obecenství lidí. Bůh Izraelců je Bohem lidu (Lv 26,12); ano - zatímco starověcí bohové byli vázáni na svatyně, obory či posvátné úkony, starozákoní Bůh je Bohem lidské pospolitosti (Ex 3,6. srv. Mk 12,26). A proto, ačkoliv i Bible zná různé liturgické úkony, v centru zbožnosti nestojí mimořádné prožitky, přírodní pochody, jako rození umírání atd., nýbrž Zákon! Lid, vysvobozený z otroctví samotným Bohem, je osvobozen k životu podle Zákona, upravujícího vztah k Bohu a lidem (Ex 20,1-17 || Dt 5,6-21). Biblická zbožnost je tedy pro lidské obecenství, nikoliv k soukromému sebezdokonalování nebo dosahování soukromého dobra. Pravá zbožnost se uplatňuje v mezilidských vztazích. Ježíš tuto stránku neruší, naopak podtrhuje (Mk 12,28-31; Mt 7,12 a j.). A co se týká druhých, není nikdy soukromé. Účastí na shromáždění se mimo jiné přiznáváme k Ježíšovi. Je to vyznavačský akt! Říkám tím, co je pro mne v mém životě určující a k jakému Bohu svoji naději upínám.
Obecenstevní charakter novozákoní víry ve Vzkříšeného je zdůrazněn např. v L 24, kde se Vzkříšený zjevuje do rozmluvy dvou pochybujících učedníků a dává se jim poznat v „lámání chleba“ (narážka na Večeři Páně. Srv. níže). Žádný z oněch dvou Vzkříšeného nevymyslel ani se nestal jeho interpretem a náměstkem. Ale tito dva představují jednu z ranněkřesťanských frakcí; jinou představují jeruzalémští apoštolové. Chtějí-li oni dva „svůj nečekaný objev“ zvěstovat těmto, zjišťují, že i jeruzalémští již mají svoji zkušenost. Tak poznávají, že obecenstevní charakter naší víry podtrhuje neuchopitelnost Boží (např. zákaz zobrazování v Desateru!), ale Bůh není ani abstraktní či neurčitě tajemný. „Mnohokrát a mnohými způsoby“ (Žd 1,1) se dává poznat různým lidem, různých dob a za různých okolností a ti o tom vedou rozhovor. Základy tohoto rozhovoru jsou zachyceny v Bibli, avšak taková výměna zkušeností pokračuje každé shromáždění. Ježíšova znamení a rozhovor o tom, co pro nás znamenají, vedoucí k vzájemnému obohacování, ty jsou podstatou zhromáždění.
Zároveň zůstává patrné, že to nejsme my, kdo vlastní Boha, nýbrž Bůh, kdo vlastní nás různé. On nás svádí dohromady, takže si nemůžeme vybírat, s kým se nám do toho shromáždění chce a s kým nikoliv (2Kor 5,14). Proto Bůh zůstává Bohem různých lidí a učí nás navzájem se přijímat, jako bychom v bližním přijímali jej, neboť on prve v Kristu bez jakých koliv podmínek přijal nás (Mt 25,31-46; Ř 12,1-8; 15,7). Právě na člověku se má projevit náš skutečný vztah k Bohu (1J 4,12.20 a j.); vnitřní ladění člověka samo nic nepomáhá!
Nejen dnešnímu člověku se občas nechce do kostela, ale ani starověcí lidé nebývali pilní v účasti na bohoslužbách. Teprve když jim byly tyto odepřeny (např. v nepřátelském zajetí), začínali vzpomínat a více si jich vážit (Am 8,11). Samo chození však není žádnou zásluhou. Vůbec to není lidská zásluha! Do kostela se dá chodit i z pokryteckých důvodů. Pozná se to především podle toho, že návštěvy kostela žádným způsobem člověka nemění (Iz 58). Bůh neříká vždycky: „…přijďte!“ Někdy na nás zařve i: „…ven!“ (Jr 11,15.16; Mal 1,10; J 2,13-16). Ale to musí každý zkoumat sám u sebe (1Kor 11,28). Shromáždění může být vedeno špatně, farář kázat nesmysly, nebo nezáživně, anebo naoak udělá z bohoslužby estrádu, maskující prázdnotu poselství. Ale na „kvalitě“ bohoslužeb se podílejí všichni zúčastnění. A to je podstatné. Co se bude dít a co si z toho odneseš, to závisí i na tobě! Nekvalitní práci kazatele může zachránit „kvalitnější“ posluchač, který si i ze špatného kázání něco odnese. Kvalitní práci kazatele však může účastník i zmařit. Také nás shromáždění učí toleranci a respektu: jednou kázání více promlouvá k jednomu a druhého nechá chladným, příště to může být naopak. Nejdůležitější však je to, že se shromažďujeme před Bohem, že smíme a že jsme jeho hosty, ačkoliv hříšný člověk nemá před boží tvář právo předstupavat! (Iz 6,5; Mt 5,8) A tím je shromáždění znamením našeho smíření s Bohem Ježíšovou smrtí.
EZ: 438, 397; 680. Nauč se Desatero
